Cesty za azylem - 2. díl

Přístup k uprchlíkům se v posledních letech změnil - je tvrdší než v minulosti

Neděle 5. srpna 2001


Připravil Jan Čáp

Padesát let po ženevské dohodě o uprchlících zkoumáme relevanci podle některých dnes již zastaralé definice běžence. Zatímco v první části jsme sledovali dějin tohoto fenoménu, v druhé části se zaměříme na to, proč se veřejnost a politici v západních zemích začali k uprchlíkům obracet zády. Mají ekonomičtí běženci právo na azyl a kdy se vlastně přestanou stěhovat do Evropy?

Mnozí z uprchlíků se chtějí vrátit domů a někteří z nich se také vrací. Ještě více jich však na návrat nemůže ani pomyslet. Jak se jim daří najít v nové hostitelské zemi novou identitu? V uprchlickém táboře ve Spojených státech jsme se zeptali Mohammeda Abdila:

"Kéž bych měl zas zpátky svobodu. Chtěl bych se zas jednou cítit svobodný a v bezpečí. Nemám ponětí, jak dlouho tohle může trvat."

Somálský uprchlík Mohammed Abdill hledal azyl v Jižní Africe. Odtud se musel přestěhovat, a jako většina uprchlíků, kteří přijdou do Spojených států, skončil v uprchlickém táboře. Postoje k běžencům se v zemích celého světa mění.

Přístup Spojených států

I ve Spojených státech, které za posledních pětadvacet let poskytly azyl neuvěřitelným dvěma a půl milionům osob, se atmosféra přitvrzuje. Amerika patří k zemím, kde se uchazeči o azyl, pokud nemohou uspokojivě prokázat svoji totožnost, ocitnou v uprchlickém táboře.

	Naše zákony se vztahují pouze na území USA. Takže když se nacházíte mimo tohle území, můžete si s uprchlíky vlastně dělat, co chcete. To se týká i jejich vrácení do rukou perzekuce.
	Bill Frelick

Doris Meissnerová stála v čele Přistěhovalecký úřadu USA v době, kdy se Mohammed poprvé dostal do uprchlického tábora.

"Velký počet osob, které se ucházejí o azyl, je nuceno uchýlit se k užití falešných dokladů nebo se nepravými dokumenty rovnou sami legitimují. Ale my musíme vědět, co jsou zač. Bohužel tu existují obavy z teroristů, strach z lidí, kteří přicházejí s falešnou identitou, a tohle se nejlépe zjistí, když je držíme ve vazbě."

Existují ale ještě nepříjemnější věci, než se ocitnout pod zámkem. Jako v případě, že uprchlíci narušili mezinárodní vody, a ještě se nevylodili na americké půdě. Americké pobřežní hlídka užívá postup zvaný 'zadržení na moři', což znamená, že uprchlíka odvezou zpátky, odkud přišel, bez jakéhokoli soudního řízení.

"Naše domácí zákony se vztahují pouze na území Spojených států. Takže když se nacházíte mimo tohle území, můžete si s uprchlíky vlastně dělat, co vás napadne. A to se týká i jejich vrácení do rukou perzekuce," vysvětluje Bill Frelick, který řídí politické oddělení amerického výboru pro uprchlíky.

Tvrdá Austrálie

Ale postoj vůči nově příchozím se nezpřísňuje jen v Americe. Austrálie nepříklad v polovině sedmdesátých let přijala desetitisíce osob, které připluly na člunech a různých lodích. Mezi těmi prvnímni byl i Quang Luu:

"V roce 1975 přijímali Australané Vietnamce s otevřenou náručí. Tehdy byl rozdíl v tom, že australští politici prosazovali svoji vůli a někdy z humanitárních důvodů tak trochu předjímali postoj svých voličů. To už ale dneska není pravda. Protože přesvědčení se tu posouvá a čím dál víc odráží spíše pravicové smýšlení místních obyvatel."

Austrálie je další země která zcela běžně přesouvá uprchlíky do táborů, pokud je tedy úřady OSN nepřijaly do vlastního programu a můžou se v zemi usadit. Hovoří Margaret Piperová z Australské rady pro uprchlíky:

	K žadatelům o azyl jsou Australané méně štědří, než kterákoli jiná země, jakou znám.
	Margaret Piperová

"I k žadatelům o azyl jsou Australané méně štědří, než kterákoli jiná země, jakou znám. Austrálie většině beženců neposkytuje žádnou finanční pomoc ani ubytování. Spoustě lidí také není dovoleno pracovat a nemají nárok na zdravotní pojištění. Takže se musejí o sebe postarat úplně sami."

Poměrně tvrdý postoj vůči uprchlíkům odráží všeobecnou náladu mezi domácím obyvatelstvem. Tenhle australský taxikář se do země sám kdysi přistěhoval z Číny:

"Měli by je posílat zpátky. Okamžitě. Jinak ty ostatní budou jen ponoukat k tomu, aby sem přijeli za nimi. Protože oni se snaží porušit zákon, přicházejí k nám ilegálně a vědí to, nijak s nimi nesympatizuju. Já jsem Číňan, ale na tom nesejde, jestli jsou Číňani nebo cokoli jiného. Porušili zákon a tak by je obratem měli poslat zpátky."

Zaslíbená Evropa

Možná právě kvůli podobným postojům upíná mnoho uprchlíků své naděje k Evropě, kde nejsou imigrační opatření tak přísná jako ve Spojených státech nebo v Austrálii. Ale i evropské státy zpřísňují legislativu vůči běžencům, kteří požadují azyl.

Jedním z důvodů je i to, že jednotlivé evropské země mají dojem, že jim uprchlíky nechala na krku sousední země. Takové přesvědčení často panuje i mezi imigračními úředníky některých států. Na britském přistěhovaleckém úřadě pracuje John Tincey:

"Donesla se k nám obvinění, která sice nemůžeme prokázat... No ale lidé, kteří přicestovali do Británie eurotunelem z Francie uvedli, že jim francouzská policie navrhla, že by to měli výhodnější, kdyby o azyl požádali v Británii. Když s tím uprchlíci souhlasili, ještě jim dali jízdenky a nechali je tunelem projet do Anglie."

Mohlo by překvapit, že sílící protiimigrantské nálady přicházejí po tak dlouhém období evropské prosperity a ekonomického růstu, který stále pokračuje. Také v britském Doveru, kde spousta uprchlíků očekává na verdikt ohledně požadovaného azylu, protipřistěhovalecké nálady jen sílí:

Protipřistěhovalecké nálady

"Člověk vidí, jak tu kolem chodí s mobilními telefony. Já si takový telefon dovolit nemůžu. Vím, že mám sice střechu nad hlavou, ale britská vláda by se nejdřív měla postarat o vlastní lidi a potom teprv pečovat o ty, co sem přicházejí."

	Myslím, že už jich tu je moc. Zezačátku jich každému bylo líto, když jste viděli, v jaké jsou situaci. Teď už jich do Doveru přijíždí příliš a koneckonců všechno to nakonec platíme my.
	obyvatelka Doveru

"Myslím, že už jich tu je moc. Zezačátku jich každému bylo líto, když jste viděli, v jaké jsou situaci. Teď už jich do Doveru přijíždí příliš a koneckonců všechno to nakonec platíme my."

Samotní uprchlíci, kteří pocházejí z východní Evropy, z Balkánu, ale také z dáleké Číny, přicházejí do Británie s nadějí na lepší život. Jak ovšem uvádí Annie Ledgerová z organizace Migrant Helpline, jež funguje jako upchlická poradna, mnozí z nich jsou po příjezdu rozčarováni.

Někteří končí v uprchlických táborech - v Británii jich takhle žije kolem jedné tisícovky - a zbylí jsou ubytováni v přeplněných hotýlcích a žijí z týdenní podpory, kterou nedostávají v hotovosti, ale ve formě kuponů. Jejich hodnota nedosahuje úrovně britských sociálních podpor.

"Přicházejí sem s pocitem, že tu je tu čeká nějaká budoucnost, něco jistého. Ovšem skutečnost je potom pro ně mnohem víc nejistá. A pořád tu existuje možnost, že je úřady vrátí."

Nejistota běženců

Ale ne každého vracejí a ne každý případ v uprchlickém centru úřady řeší. Mohammed Abdille, kterého jsme nahrávali v táboře, byl letos propuštěn. Ještě neví, zdali bude moci ve Spojených státech zůstat, ale už tu může legálně pracovat. Nejlepší však prý na tom je, že je svobodný:

"Než jsem přišel do Spojených států, nikdy jsem ve vězení nebyl. Připadal jsem si jak v kleci s pouty a vězeňskou koulí - něco hrozného. Když mě pustili, chodil jsem jako ve snu. Říkal jsem si, že to snad není ani pravda, možná jsi ještě pořád za mřížemi a tohle se ti třeba jen zdá. Takhle jsem dodopravdy uvažoval. teď jsem šťastný."

Ale co se stane s těmi, kteří nemají to štěstí jako Mohammed a přece jen se vrátí do země svého původu? Před dvěma lety se z devíti set tisíc kosovských Albánců stali uprchlíci prakticky přes noc. Srbské jednotky je vyhnaly ze země, aby se zbavily albánské menšiny.

Bývalá vysoká komisařka OSN pro uprchlíky Sagato Ogataová

Uprchlíci tak následovali statisíce dalších, které z jihosrbské provincie odešly počátkem 90. let. Mnozí z těch, co opustili Kosovo v devětadevadesátém, však věřilo v brzký návrat a když do provincie vstoupila vojska Severoatlantické aliance, následovali je. Mezi nimi se domů vrátila i Iliriana Kačanikuová:

"Sedím v autobuse, který míří do Kosova. Pocházím z Mitrovice, jež leží na sever od Prištiny, což je kosovské hlavní město. V Mitrovici se žilo báječně. Bylo tam doma. teď jsem moc šťastná a zároveň i smutná. Jsem šťastná, že se vracím domů, ale smutná z toho, že své příbuzné a rodiče nechávám v uprchlickém táboře, který je v Turecku. Doufám, že se také brzo vrátí."

Cesty domů

Kosovští uprchlíci, kteří se po konfliktu vrátili do své domoviny, tušili, že své domovy nenajdou v tom stavu, jako když utíkali. Mezinárodní humanitrání organizace všechny varovali, že na ně číhá nebezpečí" Rozbořené domy, zaminované cesty i pole, možná i pokračující boje. Přesto se rozhodli vrátit.

"Teď jsme před makedonsko-kosovskou hranicí. Už to není daleko. Brzy tam budem. Napřed jsem si říkala, že možná moc spěchám, že se vracím moc brzo a že to nemusí být bezpečné. Teď ale cítím, že toho návratu litovat nebudu. Jsem tak rozrušená!"

Iliriana nebyla jediná, kdo se plný naděje vracel do nedávno opuštěné vlasti. Na kosovské hranici pracovala s misí vysokého úřadu OSN pro uprchlíky i Astrid Van Genderen Stortová:

"Stejně rychle jako odtamtud odešli, se lidé také vraceli. A nic je nemohlo zastavit. I když jim říkali: 'Jsou tam miny, je to nebezpečné, mají tam ještě zbylé vojáky. Armáda se za pár dní stáhne, ale dávejte si pozor.' A s těmi minami to bylo skutečně vážné. Vyslechli si naší radu, poděkovali nám a pak v autech vyrazili přes hranici zpátky k domovu. Ty často našli v troskách."

Dilema uprchlíků

A právě něco podobného potkalo i Ilirianu Kačanikuovou. Vrátila se do rodného města, ale v Mitorvici rozdělené mezi Srby a Albánce nemohla ve vlastním domě bydlet:

"Vidím, jak nějaká matka s dětmi, nejspíš to jsou Srbové, chodí na druhé straně města. Slyšela jsem na konci mostu křičet 'Ať žije Srbsko'. Všude ostnatý dráty a já stojím tady. Vidím náš dům, ale domů jít nemůžu."

	Řekli nám, že už je to bezpečná země, protože tam jsou jednotky OSN. Vojáci KFOR tam přece nezůstávají proto, že to je bezpečné. Mám strach o dceru, myslíme, že se usadila tady.
	Duratha Lokuová

Ostatní kosovští uprchlíci, kteří dočasně žijí v západní Evropě, jsou ohledně návratu rozpolcení. Například rodina Lokuových v Londýně. Jejich dvanáctiletá dcera se naučila plynně anglicky, v anglické škole má své kamarády. Britská vláda jim však dala najevo, že nastal čas vrátit se do Kosova. Hovoří matka Duratha Lokuová:

"Řekli nám, že už je to bezpečná země, protože tam jsou jednotky OSN. Ale i tak tam mají problémy. Vojáci KFOR tam přece nezůstávají proto, že to je bezpečné. Mám strach o dceru, protože tady má spoustu kamarádů, myslíme, že se usadila tady."

Lokuovi se domů vrátit nechtějí. Britská vláda však tvrdí, že nedávná vlna kosovských uprchlíků byla přeci jasně přijata na dobu dočasnou. Na britském ministerstvu vnitra tehdy pracovala i Barbara Rocheová:

Návrat do Kosova

"Pochopitelně individuální případy jsou složité. Ale lidé sem přišli pro dočasnou ochranu. Pokud bychom chtěli podobnou pomoc opakovat, ti lidé se musejí vrátit. Vynaložilo se spousta práce, teď tam můžou žít pod ochranou mezinárodních jendotek. Od začátku věděli, že je to jen dočasná záležitost. Abychom si zachovali integritu i pro časy příští. Ti lidé se musejí vrátit."

I v samotném Kosovu se ozývají lidé, kteří chtějí, aby se teď uprchlíci vrátili.

"Pro lidi, kteří opustili Kosovo před dvěma nebo třema lety a dva roky v dané zemi studovali, to není problém. Protože umějí albánsky. Takže tohle není důvod, Kosovo už je svobodné a lidé se musejí vrátit do vlasti, učit se tady a pomáhat vlastnímu národu," říká učitel na jedné kosovské střední škole.

V některých koutech západní Evropy jako třeba v Německu, které přijalo mnoho uprchlíků z Balkánu natrvalo, jsou požadavky na repatriaci dočasných uprchlíků ještě naléhavější než v Británii. V roce 1996 přijalo Německo program, který měl 320 tisíc bosenských uprchlíků přimět k návratu. Hovoří Randall Hansen z univerzity v Oxfordu:

"Uplatnili na ně politiku cukru a biče. Nabídli jim do začátku finanční pomoc, zdroje pro bosenskoou společnost, tedy pokud se vrátí. Ale jasně jim také řekli a zjevně je tím chtěli ovlivnit, že pokud se nevrátí, můžou být také deportováni. A v případě, že budou vyhoštěni proti své vůli, nemají na finanční kompenzaci nárok."

Nový domov

Mnozí z těchto uprchlíků z Bosny nebo Kosova se vrátit nechtějí, ale nemají moc na vybranou. Nejjvida patřila k těm, kteří dobrovolně nasedli do letadla a odletěli zpátky do kosovského hlavního města Prištiny.

"Rozhodla jsem se vrátit do Kosova, protože manžela donutili vrátit se už před dvěma měsíci. Protože neměl v Německu povolení k pobytu, přinutili ho odjet a já se rozhodla ho následovat. Raději bych zůstala, mám v Německu příbuzné. Otec a bratři tady už žijí víc jak sedm roků a matka se sem přestěhovala před třemi lety."

Důvody, které uprchlíky v zemi drží, není těžké uhádnout. Příjmy a sociální přídavky v západní Evropě jsou na dobré úrovni. Zato válkou poničené oblasti Balkánu mají problém s financováním vlastní obnovy. Znovu hovoří Asrtid Van Genderen Strortová z Vysokého úřadu OSN pro uprchlíky:

"Zpočátku, když jsme se vrátili, vyvíjelo mezinárodní společenství obrovské úsilí. Všichni sem jezdili a chtěli do Kosova skutečně investovat. Hodně evropských vlád se chystalo sem investovat spoustu peněz. Chtěli, aby zas region mohl prosperovat jako jiné oblasti. Ale v červnu 2000 se pozornost přesměrovala na další záchranné operace - v Sieře Leone nebo na Východním Timoru - a prostředků najednou ubylo. Takže původně plánovaná rychlost s jakou se mělo obnovit Kosovo, najednou polevila."

Přesun zájmu

Jestli zájem o přestavbu regionu klesá, potřeba řešit problémy uprchlíků - třeba i silou - na druhé straně roste. A jak podotýká bývalý šéf oddělení ochrany při vysokém úřadu OSN pro uprchlíky Dennis McNamara, nejedná se jen o Evropu:

"Ano, přístup k uprchlíkům se trochu přitvrzuje. To bezpochyby. Během krize ve Rwandě jsme zažili v Tanzánii problémy, které jsem za třicet let své kariéry nepoznal. Úplně natvrdo nám řekli: 'Podívejte, co je moc, to je moc. Tihle uprchlíci musejí pryč, protože my tohle břímě neponesem.' A to byla Tanzánie v Africe jedním z našich zakládajících podpůrných států. Tohle má podle mého vliv i na státy na jihu. Ty své protějšky bedlivě sledují a učí se."

A možností pro uprchlíky ubývá. Domovská země může být nebezpečná, ale jak upozorňuje Rachael Reillyová plánovací ředitelka organizace Human Richts Watch, která monitoruje dodržování lidských práv - žít jakouprchlík se stává ohrožením stejně nebezpečným :

"Uprchlíci se tak vlastně dostávají z deště pod okap. Podmínky v azylantské zemi jsou tak špatné, že se můžou buď vrátit do země svého původu, kde se nic nezměnilo, nebo zůstat ve státě, kde se jejich bezpečnostní situace neustále zhoršuje."

	Na žadatele o azyl se vyvíjí mimořádný nátlak, aby se vrátili. Za rychlou pomoc rychlý návrat.
	Sadako Ogataová

V mnoha ohledech to byla právě kosovská krize, po níž se spoustu uprchlíků brzy vrátilo, co zpečetilo tenhle nový přístup k běžencům. Bývalá vysoká komisařka OSN Sadako Ogataová upozorňuje, že Kosovo má své celosvětové dozvuky dodnes. Nový přístup k otázce uprchlíků však nepovažuje za cestu vpřed:

"Na žadatele o azyl se vyvíjí mimořádný nátlak, aby se vrátili. A to i z přispěvatelských zemí. Za rychlou pomoc rychlý návrat. Kosovo není vzorem, protože tam šlo o exodus skutečně výjimečný a lidé se chtěli brzy vrátit. Ten spěch ale přiměl spoustu politiků k názoru, že když se mohli rychle vrátí Kosované, tak proč ne Eritrejci ze Súdánu, nebo další všude jinde. Rychlý návrat se považuje za možný a žádoucí. To nás staví do velice obtížné situace, protože ve většině případů důvody jejich odchodu tak rychle nezmizí..."

Omezená pohostinnost

Ve vztahu světa k uprchlíkům se něco změnilo. Může jít o změnu politické atmosféry, mohly to způsobit i četné války a etnické konflikty, které v 90. letech vypukly ve střední Africe, na Balkánu nebo v Afghánistánu.

Ať už má ale nový přístup k uprchlíkům jakýkoli důvod, viditelný je všude. Jak uvádí Bill Freylick z amerického výboru pro uprchlíky, nový postoj se samozřejmě týká i Afriky:

"U západoafrického pobřeží plula loď plná uprchlíků, kterou však jeden po druhém státy západní Afriky odmítaly přijmout. Takhle nějak se choval Západ během holokaustu. Samozřejmě nevíme, kam tohle všechno spěje, ale jako trend je to velice znepokojivé."

Nový trend k omezené pohostinnosti se týká i Spojených států a západní Evropy. Místa, kde dříve běženci nacházeli alespoň dočasné útočiště, nyní zavádějí stále přisnější omezení vstupu do země a stále více žadatelů o azyl posílají zpátky. Deportace se stává realitou pro stále více běženců.

Sadako Ogataová si myslí, že tenhle pohled vypovídá o krátkozrakosti a omezenosti dnešních politiků:

"Kolik politiků skutečně zná systém sociálního zabezpečení vlastního státu, anebo dokonce mezinárodní situaci. Dokážou se na svoji zemi podívat v širším kontextu a říct si: Musíme tohle břímě v zájmu všeobecného dobra pomáhat nést. Vzpomínáte si na volební kampaň, během které by se mluvilo o všeobecném dobru? Já ne."

Obavy bohatých zemí

Zatímco světové ekonomiky procházejí fází dodud nevídaně rychlého růstu, veřejné mínění prosperujících zemí jako by se obrátilo proti uprchlíkůma žadatelům o azyl, kteří z té prosperity a bezpečí chtějí kousek uždíbnout pro sebe. Zní to paradoxně, ale možná to patří k lidské povaze.

Ať už si tento postoj vysvětlíme jakkoli, jako skutečnost bere nový pohled na uprchlíky Matthew Gibney z Centra uprchlických studii na univerzitě v Oxfordu.

	Občané v uprchlících často spatřují lidi, kteří jim berou práci, připravují je o sociální dávky a společnosti více berou, než dávají.
	Matthew Gibney

"Veřejnost se obává o svou národní identitu a hospodářské důsledky přijetí uprchlíků. Občané v nich často spatřují lidi, kteří jim berou práci, připravují je o sociální dávky a místní společnosti více berou, než dávají."

Na Západě se stále častěji mluví o nové politice poskytování azylu. Bohaté země, na něž se uprchlíci obracejí se svými žádostmi, by chtěly zavést nějaké organizovanější monitorování a výběr žádostí, které jak doufají, sníží počet ilegálně příchozích na hranicích bohatého světa.

Extrémní návrhy

Určitá nebezpečí v této tendenci spatřuje i Dennis McNamara, který je v rámci OSN.

"Některé z extrémních návrhů jako 'nechte je ve třetím světě a vezmeme jen ty, co se nám hodí', skutečně zavánějí jakýmsi mezinárodním apartheidem. Jako by vlastně říkali vezmem jen ty dobré, kteří splní naše kritéria a naplní naše limitované kvóty, a ten zbytek, ať si zůstane v rozvojových zemích. Budeme jim posílat, nějaké prostředky, jen aby se nestěhovali na sever."

Cílové státy rády rozlišují mezi takzvanými skutečnými žadateli o azyl, kteří v domácí zemi zažili diskriminaci i násilné útoky, a ekonomickými migranty, kteří hledají výhodnější podmínky. Mnozí z těch, kteří s uprchlíky pracují, však tvrdí, že trvat na podobných rozdílech nepomáhá.

Pohyb obyvatel má nejrůznější příčiny a k povaze dnešního světa patří, že lidé budou i migrovat dál. Hovoří Sadako Ogataová:

	Stěhování lidí je v rámci globalizace nevyhnutelné. Pohybuje se zboží, informace tak proč ne lidé. Svět tak zůstává se svými postoji hodně pozadu.
	Sadako Ogataová

"Stěhování lidí je v rámci globalizace nevyhnutelné. Pohybuje se zboží, informace tak proč ne lidé. Svět tak zůstává se svými postoji hodně pozadu."

Úkoly a změny, které migrace přináší, k dějinám lidstva prostě patří. Dnes se mnoho společností domnívá, že mají právo a možnost migraci omezovat.

Tento názor zpochybňuje profesor mezinárodního uprchlického práva na oxfordské univerzitě Guy Goodwin Gill:

"Lidé mají tendenci myslet si, že disponují právem rozhodovat o tom, kdo se stane a kdo se nestane příslušníkem jejich komunity. To je zcela normální. Každé společenství to dělá, určuje tak svou podobu, vyděluje se vůči ostatním a v podstatě říká 'Jsme jiní, nejme jako oni'. V praxi je však podobná kontrola zřejmě často iluzorní."

Využití uprchlíků

A bohatší země uprchlíky potřebují. Vyspělým ekonomikám schází pracovní a kvalifikovaná síla. některé státy, jako například Německo, nedávno začaly jednat o zavedení velkého počtu termínovaných pracovních povolení.

Podle Susan Martinové z Mezinárodního ústavu pro migraci však dočasná pracovní povolení hladový pracovní trh vyspělých ekonomik neuspokojí:

"Mnozí chtějí v té zemi zůstat. Ještě důležitější ale je, že to chtějí také jejich zaměstnavatelé, protože nepotřebují neustálou fluktuaci, požadují stálý přísun zkušených pracovníků. Takže tlak na jejich trvalý pobyt je oboustranný. Pokud se ovšem začne uvažovat tak, že půjde pouze o dočasné pobyty, jejich přítomnost se stane chybou systému. Přitom by systém jejich přítomnost v zemi měl brát jako svůj cíl."

Někteří tvrdí, že odstranění legislativních překážek pro ekonomickou migraci pomůže snížit počet ilegálních přistěhovalců, kteří žádají o azyl a jeho následkem by se dalo možná politicky lépe pomáhat těm bežencům, kteří se ucházejí o azyl. Randall Hansen z Univerzity v Oxfordu tomu však nevěří:

"Podle mého je naopak velice pravděpodobné, že pokud se dočkáme ještě většího přesunu obyvatelstva, k uchazečům o azyl nebude nikdo liberálnější a možná se začnou zavádět ještě přísnější omezení. Několik lidí se mi soukromě svěřilo s názorem, že větší otevřenost k přistěhovalcům si nedokážou představit bez přísnějších pravidel repatriačního procesu."

Přirozená migrace

Ale co státy, kterým takhle občané odejdou do bohatší ciziny? Neskončí pak bez kvalifikovaných pracovníků, které si jinak nebudou moci dovolit? Podle některých to není nutné, vždyť státy jako Egypt vyslaly na zahraniční univerzity spoustu studentů, které domácí ekonomika nemohla uživit. Hodně jich v zahraničí zůstalo a Egyptu pomáhá podpora, kterou posílají domů.

Konflikty na Balkáně připravily mnoho obyvatel o domov

Tohle však funguje pouze v případech, kdy bohaté státy podporují rozvoj v chudších zemích. Pokud tomu tak nebude, hrozí, že ekonomické stěhování obyvatel způsobí tolik problémů kolik se jich snaží řešit. Bozorghmehr Ziaran z iránského ministerstava zahraničí.

"Lidé neodcházejí jen kvůli krizím, odcházejí i kvůli místním ekonomickým podmínkám. Pokud se jejich zlepšení nebudeme věnovat, většina evropských nebo rozvinutých zemí na to doplatí. Ostrov prosperity v oceánu chudoby a nouze nemůže existovat."

A lidé ze svých domovů budou odcházet nadále, bez ohledu na to, jestli se třeba počet lokálních válek a etnických konfliktů sníží. Podle Guye Goodwina Gilla by se měl svět s tímto faktem smířit:

"Migrace a útěk jsou naprosto racionální řešení. Člověk prchá, protože mu hrozí smrt, a odchází, když ve svém okolí ani do budoucna nevidí žádnou ekonomickou naději. Dokud si tenhle racionální podtext fenoménu uprchlictví neuvědomíme, budeme se jen snažit stavět vyšší a vyší zdi, což nemůže dlouhodobě vyjít. Už jenom proto, že lidé, kteří se potřebují stěhovat jsou mnohem nápaditější než stavitelé překážek."

Podle UNHCR je na světě 21,1 milionů uprchlíků

Související odkazy:
Světový den uprchlíků
Nebezpečné cesty za lepším životem
Francie přijala kurdské běžence
Afgánští uprchlíci v Pákistánu
Do Evropy proudí uprchlíci
EU hledá společnou azylovou politiku
BBC: Road to Refuge
Vysoký komisariát OSN pro uprchlíky - UNHCR

BBC neodpovídá za obsah stránek, které jí nepatří.