Éra královny Viktorie

Královna Viktorie vládla britskému impériu rekordních 64 let

Neděle 7. ledna 2001


Připravili Ondřej Tuček a Eduard Strouhal

Fotbalový míč
Veřejná železniční a námořní doprava
Začátky automobilismu
Koření karí
Ozdobený vánoční stromeček a vánoční pohlednice
Sanitární keramika
Poštovní služba a poštovní známky
Elektrická šněrovačka
Užívání anestetik

To je jen malá ukázka vynálezů, zařízení, služeb a zvyklostí, které vznikly nebo byly zavedeny v Británii v době vlády královny Viktorie, jejíž sté výročí úmrtí připadá na 22. ledna.

Když zemřela, strávila na trůnu 64 let a byla nejdéle vládnoucí panovnicí či panovníkem v britských dějinách. Dala jméno celému dlouhému a slavnému údobí v britských dějinách, viktoriánské době a během její vlády rozhodně platilo, že nad jejím impériem slunce nezapadá.

Oslavy diamantového jubilea

Významnou veřejnou událostí jejího panování byly oslavy jejího diamantového jubilea 22. června 1897, které v Londýně zhlédl na jeden milion lidí a jehož se zúčastnilo na padesát tisíc vojáků z celého britského impéria.

Jednou z pamětnic oslav je Mary Liverseedová.

"Když mi bylo šest let, bylo to právě před diamantovým jubileem královny Viktorie. Každý o tom mluvil, učitel ve škole nás naučil státní hymnu a museli jsme ji nacvičovat. Můj otec mi vysvětlil, co bude královna dělat, že pojede ulicemi Londýna, které budou plné jásajících lidí."

Edward Elgar k tomu složil nový pochod. Oslavovalo se v celém rozsáhlém Britském impériu, v němž tehdy žilo čtyři sta milionů lidí, tedy čtvrtina obyvatel zeměkoule.

Úcta poddaných

O úctě, v jaké lidé tuto panovnici měli, hovořil její pravnuk, vévoda z Windsoru.

"Její vláda trvala čtyřiašedesát let. A vždy si vzpomenu na to, že když o ní ještě po letech mluvila moje matka, tedy ještě než umřela, tak vždy užívala jen výrazu královna, tedy jako kdyby žádná jiná neexistovala."

A pro většinu jejích poddaných tomu skutečně tak bylo. Ale královna Viktorie si na pompu a okázalost moc nepotrpěla. Během života si vedla deník, z něhož budeme občas citovat:

"Mé první vzpomínky z dětství se týkají Kensingtonského paláce. Byla jsem jedináčkem a kromě občasných návštěv jiných dětí, jsem byla pořád sama, bez kamarádek. Byla jsem vychovávána velmi prostě. Vlastní pokoj jsem měla, až když jsem už byla skoro dospělá. Spala jsem v ložnici své matky až do té doby, než jsem nastoupila na trůn."

V době svého narození byla Viktorie až pátá v nástupnictví na trůn. Její životní začátky lze v tomto ohledu označit za relativně skrovné. Ale v 6 hodin ráno 20 června 1837, jak si zapsala do deníku, přišli do Kensingtonského paláce dva návštěvníci.

"Maminka mě vzbudila v šest hodin a sdělila mi, že se dostavili arcibiskup canterburský a lord Cunningham a že by se mnou chtěli mluvit. Vstala jsem z postele a šla jsem do obývacího pokoje, jen tak v županu, sama a přijala jsem je. Nejvyšší komoří, lord Cunningham, mě vyrozuměl, že můj nebohý strýc, král, už nežije, že zesnul dvanáct minut po druhé hodině dnes ráno a že v důsledku toho já jsem teď královnou."

Korunovace královny

O své korunovaci, královna Viktorie, mezi jiným zaznamenala:

"Přišel ke mně arcibiskup a měl mi podat říšské jablko, ale já už jsem je měla a on, jako obvykle, byl celý popletený a zmatený a nic nevěděl a tak zase odešel."

Viktoriina korunovace byla fraška, jak říká autorka Viktoriina životopisu lady Longfordová.

"Je možno uvést řadu malých příkladů toho, jak lidé bloudí kolem a nevědí, co mají dělat dál, obracejí najednou příliš mnoho stránek, je zde skvostný případ lorda Rollea, který jako jeden z jejích poddaných přišel, aby jí složil slib věrnosti. Na schodech k trůnu zakopl a skutálel se po schodech dolů. Všichni cizinci ve Westminsterském opatství si mysleli, že to je nějaký feudální zvyk a že rodina tohoto lorda se tak musí před monarchou chovat."

Nevázaní předci

Viktoriini předchůdci z hannoverské dynastie se vyznačovali dost nevázaným životem. Dosvědčuje to například řada dobových karikatur. I ona byla, jak sama přiznala, schopná protancovat celou noc. K tomu Sir Roy Strong, autor knih o britské královské rodině.

"Myslím, že bych ji byl měl mnohem raději, když byla mladá, když si užívala života. Myslím, že později se už se tak nebavila. Strašně se mi líbí, když jedná jako svéhlavička, která zbožňuje svého strýce, který se líčí a nosí paruku. Velmi se jí líbí život na regentském dvoře, je vlastně typem lehkovážné dívky z románů Jane Austinové. A pak se na scéně objeví pan d'Arcy. Albert byl velmi pohledný muž a ona ho milovala, ale Alfred byl myslím také smrtelně nudný. On také učinil smrtelně nudnou i celou monarchii. Když jste je viděli společně na obrázku, a nevěděli, že to je Viktorie a Albert, tak jste si mohli myslet, že to je majitel továrny s manželkou, kteří se jdou projít do místního městského parku. Jejich obleky jsou docela všední a obyčejné. Je zde úplně nový image královské rodiny."

Německý choť Albert

Německý princ Albert, jehož královna Viktorie pojala za svého chotě v r. 1840, rozhodně vtiskl britské monarchii novou tvář. Jako rodinné sídlo navrhl palác Osborne House na ostrově Wight.

Viktorie a Albert záměrně usilovali o to, aby se o nich dalo říct, že nežijí v přehnaném blahobytu. K tomu autorka knihy o královně Viktorii, doktorka Dorothy Thompsonová:

"Mnozí jejich současníci - a od té doby snad skoro všichni - v nich spatřovali ztělesnění středostavovských vlastností, protože si byli věrní, měli velkou rodinu, které byli zjevně oddáni, myslím, že ještě nikdy královští manželé nevystupovali tolik jako rodiče, když měli malé děti."

Viktorie a Albert měli celkem devět dětí, z nichž všechny se dožily zralého věku. První dítě, dceru Viktorii, uvítala královská matka slovy, nevadí, příští bude princ. A nemýlila se. Byl to následník trůnu Albert Edward, známý po celý svůj život jako Bertie.

O výchově královských dětí opět Sir Roy Strong:

"Byla v tom lehkost, bylo v tom veselí, ale člověk měl pocit, že to bylo sešněrované. Museli se učit vařit, hráli si na vojáky a měli své malé vojáčky, měli své malé záhonky, kde se učily zahradničit. Byla to taková germánská přesnost. Představte si, že Albert řekl, tak Viky drahoušku, teď je čas na rodinu, tak sem přiveď děti. A tak tady celá rodina krásně skotačí, ale najednou spadne opona, přijdou chůvy a odvedou děti do nějakého vzdáleného kouta paláce. A vše se vrátí zpět k záležitostem státu."

Příkladní vládci

Jako vládcové, Viktorie a Albert měli značné pravomoci a věděli jak jich užívat. O tom profesor David Cannadine z Kolumbijské univerzity v New Yorku:

"Albert byl vynikající člověk, který ovládal agendu, uměl jednat s lidmi, velmi se zajímal o administrativu a rád se setkával s politiky. Jako manžel panovnice se v nebývalém rozsahu angažoval v životě národa a jeho energické jednání bylo pro Viktorii byl velmi důležité."

Albert se velmi zajímal o charitativní činnost, ale jeho vášní byla politika,v níž získával stále větší vliv. Královská rodina je v té době velmi populární.

Autor knihy o britské koruně doktor Richard Williams:

"Tisk je úplně unesený touto mladou rodinou, od doby Jiřího III. je to poprvé, co je zde tak mladá královská rodina, je to vůbec poprvé, co tu je královská rodina jejímž středem je žena a tisk má v posvátné úctě jak se k sobě členové královské rodiny chovají na veřejnosti, na příklad, že se drží za ruce při oficiálních vystoupeních, referuje se o tom s neskrývanou radostí a skoro údivem."

Šťastná rodina

Sir Roy Strong si všímá kontrastu s předchozími panovníky.

"A ovšem bylo to velmi vzrušující vidět takovou královskou rodinu, jaká tu už dlouho nebyla. Srovnáme-li to třeba s rodinou Jiřího III., takoví vulgární lidé se svými milenkami a nohsledy, a Jiří IV. se všemi svými konkubínami. Najednou zde byl Albert, otec tolika dětí. Oni prostě vypadali jako šťastná rodina"

Dr. Richard Williams k tomu dodává:

"Ale oni nechtějí zacházet příliš daleko. A když Albert zjistí, že několik jeho skic bylo odcizeno a že mají být ukázány na výstavě, požádá soud o příkaz, aby bylo uspořádání výstavy zakázáno. Takže oni si také chtějí zachovat jisté soukromí."

Zámek Balmoral

Při hledání tohoto soukromí se královská rodina zaměřila na Skotskou vysočinu. Královna Viktorie o tom ve svém deníku napsala:

"Ty skotské bystřiny, plné kamení nebo zcela průzračné, jsou neobyčejně krásné. Hloubka stínů, mechem obrostlé kameny střídající se na březích s břidlicí jsou velmi půvabné. Kamkoli se podíváte, je to jako obrázek. Vždy mluvíme s místními lidmi a princ se vždy velmi rád bavil s místními horaly a velmi oceňoval jejich sečtělost a inteligenci. Mluvit s nimi je velmi příjemné ba i poučné."

Ve Skotsku se královská rodina rozhodla postavit zámek Balmoral, který měl princi Albertovi připomínat Německo, jeho domovinu. Toto období Viktoriiny vlády se vyznačovalo tím, že bylo do značné míry oproštěné od tradiční pompy a okázalosti. O tom opět autor knih o britské královské rodině, Sir Roy Strong:

"Vůbec se to nepromítalo do obřadnosti, vůbec ne, to nebyl způsob, jakým se to dělalo. Nějaká velká okázalost se zcela příčila viktoriánské etice. V té době se důraz kladl na střídmost a skrovnost."

Albertova smrt

Tuto idylu rozbila v listopadu 1861 zpráva, že u Alberta bylo zjištěno onemocnění tyfem. Za tři neděle, 14. prosince téhož roku umírá. Manželství Alberta a Viktorie trvalo 21 let. Královna uprchla do paláce Osborne House a ani nešla manželovi na pohřeb. V deníku si zapsala:

"Jak to, že dále žiji, když jsem byla svědkem toho, co jsem zažila. Já, která jsem pocítila ty požehnané paže, které mne objímaly v posvátných nočních hodinách, kdy na světě jakoby jsme byli jenom my a kdy nás nic nemohlo odloučit. Cítila jsem se tak velmi bezpečná. O fyzické možnosti takového neštěstí se mi nikdy ani nezdálo. Je to taková hrozná katastrofa pro mě, pro všechny."

Královnin žal

Jeho studovnu udržovala jako svatyni, v níž se, až do její smrti, nic nesmělo změnit. Každý večer se musely vyložit jeho šaty a každé ráno služebnictvo muselo přinést horkou vodu, aby se mohl oholit. Victorii bylo 42, když Albert zemřel, měla téměř polovinu života ještě před sebou. S vyjímkou jediného dne, si nikdy - ani v kruhu rodinném- neoblékla nic jiného než tmavý smuteční oblek.

Během jejich společného života Albert z Victorie učinil neokázalou panovnici, po své smrti ji takřka zneviditelnil. Na veřejnosti se objevovala pouze při příležitostech, jimiž uctívala památku svého zesnulého manžela. K tomu opět citát z jejího deníku:

"Odjela jsem k náhrobku na vrcholu hory Craig Larrigen, což je krásná pyramida postavená na památku mého drahého Alberta, která bude vidět i z údolí. Já i moji ubozí sirotkové na ni klademe kameny. Byla jsem velmi nervózní. Náhrobek je vysoký třicet pět stop a bude na něm následující nápis: Na památku milovaného Alberta, velkého a dobrého prince manžela, dala postavit jeho neštěstím zdrcená vdova, Viktorie Regina. Jednadvacátého srpna, 1862."

Slabost pro Johna Browna

Ale nedaleko ve Skotsku je i pomník na památku jiného vztahu, který ohrozil pověst monarchie, jíž Viktorie a Albert tak pečlivě vytvářeli. Pomník nese jméno: John Brown. Tento gardový Skot byl původně jedním z Albertových oblíbených hajných v Balmoralu.

V roce 1864, tři roky po Albertově smrti, se Brown stal hlavním královniným průvodcem. Provázel ji při projížďkách na koni, což se pokládalo za prospěšné pro její zdraví. Královna Viktorie brzy potvrdila zvláštní status Johna Browna tím, že se s ním dala vymalovat na jednom obrazu dvorním malířem. Opět Dorothy Thompsonová:

"Povýšila ho nejen nad ostatní služebnictvo, ale i nad své vlastní děti, a to se nepokládalo za správné. Samozřejmě děti, a zejména Bertie, ho nenáviděli. Bertie ho nikdy nepozval do svého zámku Sandringham, a proto královna pak nikdy Sandringham nenavštívila, protože její syn by tam Johna Browna nikdy nepozval."

V 1883 Viktorie dala Brownovi postavit pomník v areálu Balmoralského zámku. Bertie dal po svém nástupu na trůn sochu přemístit do sklepa zámku.

Konec bezúhonosti

Tato aféra a rozruch, jaký vyvolala, způsobily monarchii vážné nepříjemnosti. O tom znovu doktor Richard Williams:

"Aféra s Brownem vyvolává tlak na jednu stránku monarchie, kterou se snaží udržet, totiž domácí bezúhonnost , je zde ta velká, poctivá, bezúhonná rodina v celém tom morálním rámci viktoriánské společnosti. V jednom satirickém časopisu Tomahawk byla karikatura, která naznačovala, že královna je do Johna Browna šíleně zamilovaná."

I když se nikdy neprokázalo, že nějaký milostný poměr mezi královnou a jejím hajným existoval, kolující pověsti královnu Viktorii ještě více izolovaly od veřejnosti.

Ve Skotsku si Viktorie dala postavit velký dům na břehu jezera, který dostal název vdovin dům. Buckinghamský palác byl neobydlen a na jeho kovaných vratech jednoho dne kdosi připevnil vývěsku s nápisem:

"Tento rozsáhlý komplex budov je pronajmutí nebo na prodej. Dosavadní uživatel odešel na odpočinek."

Dohady o monarchii

K tomu profesor David Cannadine:

"Kdokoliv, kdo koncem šedesátých let nebo počátkem sedmdesátých let devatenáctého století přemýšlel o budoucnosti britské monarchii, považoval prostě za nemyslitelné, že by se událost jako diamantové jubileum - s tolika lidmi na ulicích provolávajícími slávu královně - mohla vůbec kdy uskutečnit. Něco takového bylo jednoduše nemyslitelné."

Dorothy Thompsonová situaci komentovala slovy:

"Republikáni a někteří respektovaní liberálové tvrdili: "Jsme schopni žít s ní, ale i bez ní. Proč tuto instituci udržovat při životě?" Republikánství jako politické hnutí tehdy prožívalo svůj vrcholný okamžik."

Viktoriánská prosperita

Hlavní hybnou silou, která utvářela tehdejší britskou společnost, však byl technický a ekonomický rozmach. V Británii v té době panovala velká konjunktura - období známé pod pojmem viktoriánská prosperita.

Země prožívala tak zvanou průmyslovou revoluci, která z ní udělala světovou velmoc - hospodářsky, politicky i vojensky. Ale mělo to i své problémy. Situaci shrnul Sir Roy Strong:

"Když usedla na trůn, Británie byla převážně zemědělskou zemí. Na sklonku jejího panování žilo osmdesát procent obyvatel země ve městech, která ovládla průmyslová výroba - jako Londýn, Manchester, Birmingham. To byla obrovská změna. Lidé pracující ve velkých továrnách žili jednotvárným a bezbarvým životem. Bylo proto velmi záhodné obnovit tradici slavností a přehlídek. Královna Viktorie přes svůj pokročilý věk tuto tradici vlastně zosobnila."

Oslava zázraku

Jedinečnou příležitost poskytlo zázračné uzdravení královnina syna a následníka trůnu Bertieho z tyfového onemocnění v únoru 1872. V katedrále svatého Pavla se sloužilo slavnostní díkůvzdání.

Královna, která byla proti všem okázalostem, udělala výjimku v tom, že dovolila, aby její tmavý oděv byl lemován hermelínem a neochotně svolila k účasti, ale s přísnými podmínkami:

"Za prvé, obřad nesmí trvat déle než tři čtvrtě hodiny. Za druhé, musí být jednoduchý, prost okázalé pompy, jež nepřísluší tak závažné události a není vhodná pro současnou dobu."

Ovšem v tom se královna mýlila. Okázalá pompa bylo právě to, co chtěli její poddaní a noví vládci země, zvolení politikové odpovědní parlamentu, si to plně uvědomovali. Politické scéně vévodili William Hewit Gladstone a Benjamin Disraeli, kteří se různými způsoby snažili královnu získat na svou stranu.

Boj o královninu přízeň

O tom Gladstonův pravnuk Sir William Gladstone:

"Gladstone královnu nehýčkal. To byl výrok jeho manželky Catherine, která řekla ‘Williame, hýčkejte královnu.‘ Ale on takové jednání odmítal. Na rozdíl od Disraeliho, který je považoval za právoplatnou součást politické hry. Tedy způsob, jak si získat královninu přízeň. Disraeli královně lichotil nezatřeně, ba přímo neúprosně."

A vůbec se s tím netajil. Disraeli Viktorii nazýval pohádkovou královnou a ona se mu odměňovala kyticemi petrklíčů. Sir Roy Strong:

"To bylo velmi zajímavé, Albert by v žádném případě býval nepřipustil, aby Disraeli poletoval kolem s kyticí petrklíčů. Řekl bych, že královna Viktórie se lichotkám, když na ně přišlo, nebránila. Nemyslíte?"

Ale nakonec to byly marnivost a lichotky, které smířily korunu s pompou.

Vítězství marnivosti

V roce 1858 se Viktoriina nejstarší dcera Vicki provdala za budoucího německého císaře. Znamenalo to, že jednoho dne se stane císařovnou, což je vyšší titul než královna. Pro Viktorii to bylo nepřijatelné a Disraeli to věděl.

A tak prvního května 1876 navrhl řešení. Přes námitky poslanců přiměl Dolní sněmovnu, aby schválila zákon udělující Viktorii titul císařovny Indie.

K tomu Autorka knih o Britském impériu Jan Morrisová:

"Bylo to v každém případě velice vzrušující, ať s tím souhlasíte či ne. Najednou byla hlava státu prohlášena za císařovnu Indie. U veřejnosti to vzbudilo bujnou představivost. Baldachýnová nosítka na slonním hřbetě, zlato, palmy, exotika. Celá ta vize, která se s Indií pojila tehdy stejně jako nyní, byla tuze romantická. Přijít s tím, že jsme vládci této legendární, téměř fiktivní země na opačné straně světa, skýtalo příležitost, kterou si umný politik nemohl nechat ujít. A Disraeli si ji ujít nenechal."

Císařovna Indie

Z právního hlediska se to týkalo pouze Indie, ale královna to aplikovala na celé své impérium a čtyři sta milionů poddaných. Od té doby máme Viktoriiny vodopády, dnes Mosioatuňa, Viktoriino jezero, město Viktorii na kanadském tichomořském pobřeží a stát Viktorii v Austrálii.

Naznačovalo to, že celé impérium pokládala za královský majetek.

"Způsob, jakým královna Viktórie chápala své impérium, byl dosti omezený. K Indii chovala jakýsi lehce romanticko-zeměpisný vztah. Sama však nikdy žádné ze svých zámořských teritorií nenavštívila. Působí to až dojmem, jako by celou říši považovala za samozřejmost, ale sama se do ní nikdy nehodlala vypravit," uvedl profesor Robert Cannadine

Sir Roy Strong k tomu dodává:

"Myslím, že to byla záliba v exotice. Něco jako být v Austrálii a kolem samí Eunuchové. A pak je tu pochopitelně síň indického vládce na zámku Osborne. Ať se o královně Viktorii říká cokoli, rozhodně se o ní nedá říct, že by měla vkus. Je to jako byste se probudil celý zcvrklý a byl jste součástí ohyzdného svatebního dortu od cukráře, který se úplně pominul."

Oficiální cesty

Po udělení titulu císařovny Indie se Viktorie začala o tuto zemi velmi zajímat. A její poradci ji přemluvili, aby začala podnikat oficiální cesty po Británii.

Jednou z pamětnic je Louie Cheadleová:

"Základní škola, do které jsem chodila, byla nedaleko železniční tratě. Vzali nás, asi deset žáků a dva učitele, přímo ke kolejím, po nichž přijel královnin vlak. Nejdřív zpomalil a pak téměř zastavil. V okně vozu se objevila královna Viktórie, zamávala nám a usmála se na nás. My jsme jí mávalo státními vlaječkami a zpívali jsme hymnu. Byl ohromný zážitek ji vidět. A ona se na nás usmála. To bylo opravdu něco."

Všeobecně se mělo za to, že Viktorie je velmi vážná, snad až zachmuřená. Ale podle její nejmladší vnučky, princezny Alice, tomu zdaleka tak nebylo:

"Lidé si o ní dělají chmurný obrázek. Že ji nedokázalo nic pobavit. Byla jsem tím velmi zklamaná a zeptala jsem se jí. Ale ona nikdy nic neřekla. Ale bavit se uměla. Dokázala se úžasně smát. Když slyšela povednou historku, doslova se válela smíchy. Měla veselou povahu."

Veselá povaha

Dokazují to i některé zachovalé fotografie a pak ovšem i první filmy, jak si to ona sama poznamenala do deníku:

"Ve dvanáct hodin jsme sešli pod terasu vedle taneční síně, kde nás pan Downie všechny vyfotografoval novou kinematografickou metodou, která vytváří pohyblivé obrázky tím, že odvíjí cívku filmu. Je to velice báječná metoda. Zachycuje lidi, jejich pohyb a činnost, jako by byli živí."

A tito lidé, její poddaní, nedovolili, aby se královna Viktorie podruhé stáhla do ústraní, jak vysvětluje spisovatelka Jan Morrisová:

"Tehdy to byla již starší dáma. Lidé k ní měli velmi citový vztah. Opakovaně se dočítáte o osobní důvěře, kterou ke královně její poddaní chovali. Věřili, že jim dokáže pomoci, že dokáže napravit chyby. To bylo velmi ušlechtilé. To se podle mého od té doby nikomu nepodařilo. Lidé jí psali dopisy se slovy jako: "Vaše královská výsosti, pomožte mému synovi, aby se dostal na školu, která jej nespravedlivě odmítla." Psali jí miliony lidí z celého světa."

Moudrá, spravedlivá, milosrdná

Moudrá, spravedlivá a milosrdná panovnice. To byl image, který britští političtí představitelé chtěli zúročit. Jedinečnou příležitostí bylo diamantové jubileum v roce 1897. Profesor David Cannadine:

"Diamantové jubileum nebylo jen oslavou velkoleposti královnina šedesátiletého panování, ale i toho, co bylo považováno za velkolepost Británie a Britského impéria. Představilo celou říši britským lidem na domácí půdě v Londýně, a to způsobem, který ani předtím ani potom neměl obdoby."

Jedním z pamětníků je Arthur Whitlock:

"Šel jsem do paláce v Hampton Court. Výstava byla v místě zvaném Bushey Park. Zaujala mne tam scéna, když si vojáci prali prádlo v potoce na velkém kameni. Každý z z nich se totiž při práci doprovázel svým vlastním popěvkem: á-á, é-é. Něco v tom smyslu."

Oslavy jubilea zaujaly celý národ. Probíhaly za krásného počasí. Britské listy psaly o královnině počasí. Pamětnice Mary Liverseedová: :

"Otec mi řekl, půjdeš na slavnost. Byla jsem z toho celá bez sebe. Stály jsme tam jako sochy a odzpívaly jsme všechny tři sloky státní hymny. Myslím, že chtěli, aby všechny děti v ten den zazpívaly hymnu ve stejnou dobu. Učitelé nám řekli, abychom - až dozpíváme hymnu - stály bez hnutí, dívaly se přímo před sebe a představovaly si, že vidíme královnu."

60 let na trůnu

O velkolepých oslavách říká spisovatelka Jan Morrisová:

"Byl to skutečně mikrokosmos převážné části světa. Shromáždili se zde lidé všech možných ras, jazyků a náboženství - a všichni byli vazalové královny Viktorie. I dnes by to byla velmi vzrušující podívaná. Jako kdyby všechny členské státy Organizace spojených národů vyslali na společnou přehlídku svůj vojenský oddíl. A když k tomu připočtete, že všichni zúčastnění byli v roce 1897 vazaly vašeho národa a všichni - dozajista popravdě - věřili, že jsou oddanými vazaly, pak to byl velký citový zážitek a jsem si docela jista, že kdybychom tam - vy a já – byli, prožívali bychom jej společně."

Opět slova pamětnice Mary Liverseedové:

"Milovali jsme své přátele a bojovali jsme proti nepřátelům. Bojovali jsme proti nim s chutí. Pokud Britové bojovali, pak museli vyhrát. Byli jsme hrdí na královnu, na její majetky, hrdí na Britskou říši."

Profesor Robert Candine má na věc poněkud kritičtější názor:

"Je snadné považovat diamantové jubileum za osobní triumf královny Viktorie. Nejsem si však jist, zda ji uspokojoval stav království, v jehož čele stála šedesát let. Královna Viktórie chtěla monarchii, ve které by hlava státu měla silnou vládnoucí pozici. Tu však v roce 1897 již neměla. Chtěla monarchii s neokázalým způsobem života. Slavnostní ceremoniály ji nezajímaly. Na diamantové jubileum se žádným zvláštním způsobem neoblékla. Proto si myslím, že celá ta nabubřelost diamantového jubilea jí byla vlastně na obtíž."

Pohlednice s životním příběhem

Nejpopulárnějším upomínkovým a sběratelským předmětem vydaným u příležitosti oslav byly pohlednice zobrazující významné okamžiky královnina života od raného dětství v Kensingtonském paláci. Jako kdyby celých 78 let života panovnice směřovalo nevyhnutelně právě k tomuto jubilejnímu okamžiku. Opět spisovatel Sir Roy Strong:

"Připomínala starou paní, která si přijela na poštu vyzvednout penzi. Svým způsobem to však bylo zinscenované tak, aby to vyznělo jako velkolepá událost, jíž se tato křehká starší dáma zúčastnila oděná v prostých černých šatech. Po její smrti se tento trend okamžitě zvrátil v úplný opak. Královna Alexandra a král Edward Sedmý byli ověnčeni tolika šperky, že při státních příležitostech připomínali vánoční stromeček."

Ale navzdory obavám, že okázalé oslavy poškodí pověst britské koruny, se královna Viktorie nepochybně cítila polichocena mohutnými ovacemi davů v londýnských ulicích. 22 června roku 1897 se Británie opájela krátkým, ale nezapomenutelným pocitem sebejistoty, jak to vyjádřila Dorothy Thompsonová:

"V myslích nás všech je kdesi uložen pocit zašlé britské slávy. A pokud pohlédneme do minulosti, pak tento okamžik slávy nelezneme právě v tomto období, kdy byla velká část mapy světa vyznačena červenou barvou, kdy naše železnice přetínaly všechny kontinenty, kdy jsme ovládaly osmdesát procent lodního průmyslu a dopravy. A vědomí, že vše, co následovalo, znamenalo vlastně úpadek, jen posiluje pocit, že právě toto byl ten okamžik vrcholné slávy Anglie, Británie a Britského impéria. Nyní o tom všem hovoříme daleko opatrněji, ale v oné době tato slova vlastně vyjadřovala budoucnost."

Vrcholná sláva impéria

Do rámce budoucích událostí oslavy diamantového jubilea zasazuje i Jan Morrisová:

"Samozřejmě, že my dnes pohlížíme na diamantové jubileum zcela jinak než lidé, kteří jej tehdy tvořili pouliční davy. Oni - na rozdíl od nás - neznali budoucnost. Téměř vzápětí se totiž vše začalo rozpadat. Všechny ty vzletné iluze se nakonec ukázaly být pouhými iluzemi. Začala Búrská válka, která znamenala porážku, z níž se Britská říše nikdy úplně nevzpamatovala. A následovaly další, větší tragédie. První světová válka, během níž si Britové uvědomili, že asi nejsou jedinými strůjci svého osudu, za které se do té doby považovali. Nic už pak nebylo tak jednoznačné, tak směle přímočaré, jak se to jevilo být těm, kdo diamantové jubileum sledovali na vlastní oči. A zbytek je historie."

Ať byl pozdější historický vývoj jaký byl, odkaz nadšení, které provázelo šedesátileté výročí Viktoriina panování, přežíval i v následujích generacích.

Dodnes na koncertech v Royal Albert Hall, v síni, kterou královna Viktorie zasvětila svému zesnulému manželovi princi Albertovi, jenž by nepochybně kritizoval okázalost oslav diamantového jubilea, zaznívá euforická ozvěna někdejší slávy britského imperia.

Související odkazy:
Britští monarchové - královna Viktorie
Britské impérium ve viktoriánské době