Britské impérium ve viktoriánské době

Británie prošla během panování královny Viktorie mnoha změnami

Neděle 14. ledna 2001


Připravila Zuzana Zrůstová

V 19. století dominovala světu mocná Evropa, z evropských zemí pak zvláště Británie. Většina onoho století se tedy často označuje jako "viktoriánské období", jemuž dala název britská královna Viktorie, která vládla více než 60 let.

Británie prošla během jejího panování tolika ekonomickými, politickými, sociálními a kulturními změnami, že právě změny se považují za hlavní rys této éry, a rostoucí materiální bohatství ovlivňovalo duchovní kulturu Viktoriánců.

O to, že viktoriánská Británie byla vyjímečně bohatá a mocná, se zasloužily dva faktory. V Británii již proběhla průmyslová revoluce, která z této země udělala předního světového výrobce.

Londýn finančním centrem

Londýn byl navíc předním světovým finančním centrem. David Kynaston, historik londýnské City, datuje toto finanční postavení do roku 1815, kdy Británie a její spojenci vyšli vítězně z dlouhé války proti francouzskému císaři Napoleonovi.

Amsterodam byl předtím, v 18. století, hlavním exportérem kapitálu do zbytku světa. Pak byl v průběhu napoleonských válek z této pozice smeten. V 90. Letech 18. Století Amsterodam okupovali Francouzi.

Amsterodam si pak své postavení nikdy zcela neobnovil. Během tohoto dlouhého období válek a konfliktů přišlo do Anglie mnoho velmi nadaných obchodníků, finančníků a dalších podnikatelů, kteří se tu usadili, často v Londýně.

Na začátku tohoto století - jak se později ukázalo - dlouhého, více méně nepřerušeného míru od roku 1815 se tak stali se součástí mohutného přílivu lidského kapitálu do země. Následujících 50 let si pak Británie razila cestu vpřed před ostatním světem. Stala se průmyslově silnou zemí.

Průmyslová revoluce

Průmyslová revoluce začala koncem 18. století v textilním bavlnářském průmyslu. Bavlna vlastně udala těmto změnám tón. Lidé přestávali pracovat doma a přesunovali se do továrem, od ručních tkalcovských stavů ke strojům. Po bavlně přišlo železo.

Výroba železa je dalším z velkých průmyslových odvětví, která tehdy procházela technickými změnami. Jednou z příčin byl nedostatek dřeva v Británii. Lesy tu relativně rychle vymizely. Proto se přikládal mimořádný význam hledání alternativních způsobů tavení železa, a to vedlo k uhlí.

Už koncem 17. století byly povrchové zásoby uhlí prakticky vyčerpány. Pro další uhlí se tedy muselo více do hloubky, tedy až pod hladinu spodní vody. To zase znamenalo najít způsob, jak odčerpávat vodu z dolů. A tak vznikl parní stroj.

Vynález parního stroje

A parní stroj se stal vlastně srdcem průmyslové revoluce. Byla to první spolehlivá mechanická forma výroby energie, která se dala nakonec použít nejen při čerpání vody, ale i v dopravě - na železnicích.

Půda začala být připravována pro kladení kolejnic. Obrovské, hlučné parní stroje vyplivující černý kouř od samého začátku uchvacovaly představivost Charlese Dickense.

Hlad po železe, cihlách a dřevu k výstavbě tratí a železničních stanic byl zvláště od 40. let 19. století důležitý pro zachování ekonomického rozvoje a růstu. Tato odvětví začínají zaměstnávat největší počet lidí.

V 19. století se práce na železici stala velmi hledaným zaměstnáním. Železnice dál udržovaly poptávku po železe, později oceli, a po uhlí a byly velmi důležité pro snižování dopravních nákladů a všeobecně pro zvýšení mobility celé společnosti. A samozřejmě také pro transformaci života lidí v nejrůznějších směrech.

Rozvoj železnice

K těm zřejmým změnám přidává profesor John King z Welšské univerzity jednu, která by každého hned nenapadla.

"Lidé museli začít dodržovat stejný čas. Hodiny měli sice i předtím, ale když jedna vesnice měla oproti druhé své hodiny o deset minut napřed, nic to neznamenalo."

Železnice ovšem jezdily podle jízdního řádu a musely se řídit univerzálním časem - železničním časem, jak se mu začalo říkat. A to velmi rychle vytvořilo potřebu udržovat hodiny po celé Británii na stejném čase.

Nástup železnice znamenal, že se daleko víc cestovalo, lidé se víc setkávali a začali mít větší zájem o nové lidi, které neznali. Podle profesora Johna Careyho z Oxfordské univerzity právě železnice otevřela cestu jednomu z největších kulturních úspěchů Anglie 19. století - viktoriánskému románu.

Viktoriánský román

"Po průmyslové revoluci se rozrůstala města. Urbanizace s sebou přinesla zájem o lidskou psychologii a motivaci. Souvisí s tím také vznik nečinné třídy, zvláště třídy nic nedělajících žen, vzestup rodiny střední třídy, v níž matky ani dcery nepracují, ale často čtou. Růst čtenářské veřejnosti posiloval gramotnost. Ta se zvyšovala postupně v průběhu celého století, zvláště ve městech.

Charakteristické bylo, že romány čerpaly náměty z novin způsobem, jaký v 18. století nebyl znám. A konečně, rostla politická moc středních vrstev. Střední vrstvy, které byly zároveň čtenářskou třídou, musely myslet a rozhodovat ve společnosti a nést společenskou odpovědnost, jakou nikdy předtím neměly.

A to je myslím také vedlo k literatuře, v níž se velká část diskuse o sociálních poměrech odehrávala. Charles Dickens, sestry Bronteovy, George Eliotová, William Makepeace Thackeray - to byli velcí romanopisci viktoriánské éry, kteří se dnes stále dychtivě čtou.

Je ale možné, že země, kde nespolupůsobily oba faktory jako v Británii - tedy úspěch materiálního rozvoje a politická stabilita - byly kolébkou románů, jež měly jeden rozměr navíc. K těm patřily třeba Francie, ale především Rusko.

Když se podíváte třeba na romány Dostojevského, uvědomíte si, že pocházejí ze společnosti, která je mnohem brutálnější, politicky mnohem podvratnější a aktivnější než společnost anglická, ale v určitém ohledu také vážnější, duchovnější a intelektuálnější.

Je těžké najít anglického romanopisce, který by byl tak myšlenkově bohatý jako Dostojevskij. Snad až do doby Josepha Conrada, ale ten vlastně není Angličan, ale Polák, který se anglicky naučil psát.

Všichni viktoriánští spisovatelé podle mne používají jakési jemnější médium než Dostojevskij nebo dokonce Tolstoj. Má to něco společného také s tím, že na britské půdě se neodehrávala žádná válka. Tolstoj napsal Válku a mír, protože věděl, jak vypadá bitva, sám bojoval.

Když Thackeray napsal Trh marnosti, používá stejný námět - píše o napoleonských válkách. Odmítá ale předstírat, že má nějakou představu o tom, co válka je. Takže píše o relativně jemnějších lidech z řad civilní populace, jak je postihují bankroty atd. A v tom spočívá ten rozdíl.

Angličtí romanopisci byli také limitováni nechutí své společnosti debatovat o sexualitě. Žádný anglický romanopisec nevykreslil tak dokonalý obraz ženy jako Flaubert ve své Madam Bovaryové nebo Tolstoj v Anně Kareninové. Její tragický konec je spojen se železnicí."

Silná Bank of England

Ruské železnice něco s Británií spojovalo. Trať z Moskvy do Petrohradu byla totiž financována londýnskou City.

Liberálové v City se domnívali, že Londýn by tuto půjčku na výstavbu železnice ruské vládě neměl poskytovat, protože ruská vláda procházela tehdy velmi reakční etapou. Právě potlačila maďarské revolucionáře let 1848-49.

Londýnská City ovšem neměla nikdy velké mínění o liberálních názorech a půjčku poskytla, vydělala na ní spoustu peněz a zároveň umožnila výstavbu ruské železnice. Když se začaly po britském příkladu industrializovat další země, ucházely se o půjčky u bank v City, které co do zdrojů a mezinárodních kontaktů neměly konkurenci.

Pověst anglické ústřední banky - Bank of England - nejmocnější centrální banky na světě, byla hlavní oporou stabilního mezinárodního monetárního systému, v němž byly peníze směnitelné za zlato.

Na začátku byla zcela soukromá banka, která se změnila v uznávanou institucí, jakou jsou centrální banky, vlastně díky krizím. Kdykoli došlo k nějaké finanční krizi, Bank of England zakročila, nebo se alespoň přihlásila jako potenciální kreditor v poslední instanci a tím si získala daleko významnější postavení než kterákoli jiná soukromá banka.

Vydavatelka bankovek

Začala nabývat stále většího významu jako cedulová banka - vydavatelka bankovek - takže v polovině 19. století byly v oběhu prakticky už jen její bankovky.

Zvláštní bylo - a to byl charakteristický jev viktoriánské doby - že na jedné straně se tradovala představa strašně silné Bank of England, říkalo se "je to tak jisté jako Bank of England", ale viktoriánci sami si na druhé straně dělali velké starosti, zda je banka dost silná a zda má dost silné vedení. A to je velmi typické pro viktoriánské období: dělali si velké starosti o viktoriánské instituce a díky těmto starostem je zlepšovali.

V románu Zlé časy ztělesnil Charles Dickens ve svém imaginárním průmyslovém městě zla průmyslové revoluce. O jednom z nich hovoří profesor Brown z Královniny univerzity v Belfastu.

"Průmyslová revoluce s sebou přinesla také zlo v podobě nových typů nemocí, zvláště cholery. Ve městech v prvních letech průmyslové revoluce vzrostla úmrtnost. Na druhé straně ale byli lidé nuceni se s těmito zly vypořádat a dá se tedy namítnout, že výsledkem byla mnohem vyšší úroveň hygieny a péče o zdraví veřejnosti a daleko dokonalejší systém zákonů a předpisů.

Nekontrolovaný rozvoj

První etapy průmyslové revoluce se alespoň v Británii odehrály bez zásahu vlády. Nebyly nijak řízeny. Neexistovala patřičná infrastruktura. Nekontrolovaný rozvoj měst a továren, nekontrolovaná likvidace odpadů, pro niž neexistovalo žádné zařízení - to vše způsobovalo problémy.

První etapy průmyslové revoluce tedy vytvořily skutečně hrozné podmínky, což nebylo ovšem nic nového, protože život ve městech byl před industrializací také velmi špatný. Intenzivní urbanizace však lidi daleko více těmto problémům vystavila.

Je ale pravda, že nakonec se našly a vyvinuly mechanismy pro řešení těchto problémů. Hlavní problém nebyl ani tak neschopnost vlády vytvářet nezbytné infrastruktury, ale jednoduše nedostatek znalostí o medicíně. Byla tedy průmyslová revoluce pro společnost plus nebo mínus?

Klady a zápory industrializace

Z krátkodobého hlediska se dá říci, že tisícům lidí, kteří konec konců měli jen jeden život, industrializace tento život trpce poznamenala.

Z dlouhodobého hlediska ale zahájila průmyslová revoluce nové období dějin, kdy se bohatství vytvářelo v mnohem větším měřítku a daleko rychleji, než kdykoli předtím.

Británii v každém případě zajistila období mimořádně dominantního postavení ve světě.

"Když vezmeme rok 1860 jako vrchol britské průmyslové nadvlády ve světě, tak v tomto roce měla Británie pravděpodobně jeden a půlkrát tolik kilometrů železnic než Německo a Francie dohromady. Její produkce uhlí byla sedmkrát vyšší než Německa a pětkrát vyšší než Francie. Produkce surové bavlny byla obrovská: 267 milionů tun, zatímco Francie produkovala 17 milionů.

Totéž platilo o surovém železe: Británie produkovala desetkrát víc než Německo, pětkrát tolik co Francie a pětkrát tolik co Američané. Podívejme se na to z hlediska obchodu. Nesmíme přitom zapomenout, že hovoříme vlastně o malinkém ostrově u evropského pobřeží s relativně malým počtem obyvatelstva.

V letech 1860 až 70 to bylo tak kolem pětadvaceti, šestadvaceti milionů. Tento nevelký ostrov sám produkoval více než třetinu veškerého vyráběného zboží, které se prodávalo v 19. Století v celém světě. Dovážel přitom téměř třetinu veškeré primární produkce na světě." BROWN

Evoluční vývoj

Největších intelektuálních úspěchů nemusí společnost nezbytně dosahovat na vrcholu své materiální moci. Přesto v roce 1859 vyšly dvě knihy anglických autorů, které si svět zapamatoval. Dílo O vzniku druhů Charlese Darwina je jednou z hrstky knih, které znamenaly revoluci ve způsobu lidského chápání vlastního druhu.

Profesor Richard Dawkins z Oxfordské univerzity je přesvědčen, že to je z hlediska námětu tohoto pořadu vysoce relevantní.

"Myslím, že to k civilizovanému životu patří: sednout si, hovořit, číst a psát o tom, odkud jsme přišli. Ano, vyděláváme si na živobytí, hrajeme si hudbu, čteme literaturu, ale abychom byli plně civilizovaní, musíme si klást základní otázku: Odkud pocházíme? Musíme přemýšlet o svém původu, o smyslu své existence. A to nám umožnil Darwin. Teď už rozumíme, proč jsme tady a proč jsme my i jiné druhy takoví, jací jsme. Rozumět těmto věcem je podle mě velmi důležitou součástí civilizovanosti."

V čem tedy spočívala Darwinova teorie?

"Darwin je autorem první teorie evoluce. Tedy teorie o tom, že druhy se mění v jiné druhy a že nakonec všechny druhy pocházejí z jediného předka, který žil velice dávno. Darwin dále vymyslel mechanismus, kterým tyto evoluční změny probíhaly. Tímto mechanismem byl podle něj přirozený výběr, to, co později nazýval "přežití nejsilnějšího". Ti jednotlivci, kteří v konkurenci s jinými nejlépe přežívají a nejlépe se reprodukují, jsou ti, jejichž dědičné charakteristiky jsou předávány budoucím generacím. To je příčina zkvalitňování druhu, které zajišťuje jeho adaptaci na podmínky, v nichž tento druh žije."

Lidské bytosti umějí myslet. Evoluce těchto schopností člověka však trvala miliony let. A tato myšlenka ohrožovala některé z nejuctívanějších názorů viktoriánské doby. K tomu profesor Brown:

Ohrožené náboženské představy

"Ohrožovala zavedené náboženské představy. Lidé byli vychováni v přesvědčení, že svět vznikl díky božímu Stvořiteli za šest dní a že všechny druhy byly vytvořeny tak, jak vypadají dnes - ve své perfektní podobě. Podvracelo to písmo svaté. Čtením viktoriánských pramenů zjistíte, že to nejhorší bylo pro mnoho lidí to, že to z nich dělalo příbuzné opic a lidoopů.

Většina křesťanů je dnes schopna smířit Darwinovu teorii s vlastním náboženským předsvědčením. Darwin si uvědomoval, že pro jeho vrstevníky to bude těžké a to ho znepokojovalo. Darwin budí sympatie. Při čtení jeho velké knihy se vám vybavuje představa čestného člověka, znepokojeného tím, jaký dopad bude pravda mít.

Je to skromnější kniha, než si původně plánoval, ale podle moderních měřítek nicméně poměrně rozsáhlá. Velkou pozornost věnuje Darwin detailu. Nelítostně dotírá na čtenáře a nabízí mu všemožné důkazy. Jeho intelekt mu umožňoval vidět všechny aspekty, které se daly napadnout."

Vnímání svobody

Svých encyklopedických přírodovědných znalostí systematicky využíval k podpoře své teorie. Zároveň mu tyto znalosti umožňovaly sympatizovat se všemožnými námitkami. Věděl o nich ještě než byly vysloveny. V roce 1859 vyšlo také dílo Johna Stuarta Milla nazvané O svobodě.

Mill byl vášnivým hledačem pravdy, který věřil, že svoboda myšlení a svoboda projevu jsou pro toto hledání životně důležité. John Gray, který redigoval moderní kritické vydání Millova největšího díla, říká, že Mill pojímal svobodu mnohem šířeji než bylo v jeho době zvykem.

"GRAYMillova představa svobody se neomezuje na svobodu před zákonnými sankcemi. Mill byl přesvědčen, že základní ohrožení svobody nepředstavovaly v jeho době státní instituce, ale tyranie a agresivnost veřejného mínění. Zasloužil se o nový mezník v liberálním myšlení, protože měl zájem chránit svobodu menšin, které si přejí žít jinak než většina spoluobčanů.

Dalo by se tedy říci, že Millovo slavná dílo O svobodě je věnováno ochraně svobody menšin žít vlastním způsobem života. Pro západní civilizaci je charakteristické, že přičítá právům jednotlivce ústřední roli. V tom byl klíčový právě vliv Johna Stuarta Milla, který napsal:

K kdyby celé lidstvo, bez jediného člověka, bylo jednoho názoru a jen jeden člověk byl názoru opačného, nemělo by větší právo umlčet tohoto jednoho člověka než on - pokud by měl tu moc - umlčet lidstvo.

Mill napsal, že myšlenky jsou nejživější a nejsilnější, když se za ně musí bojovat. A k těm patří zajisté i myšlenky z jeho traktátu O svobodě. Dokázal tak výmluvně argumentovat ve prospěch samostatného myšlení a odmítání nechat si diktovat názory jiných, právě proto, že tak málo jeho viktoriánských současníků samostatné myšlení praktikovalo."

Burza na výsluní

Mill a Darwin reprezentují výkvět viktoriánské kultury. Populárnější než čtení jejich děl bylo vydělávat peníze na burze. A burza je vysoce charakteristická pro viktoriánskou společnost, ať už v kladném či záporném směru. K tomu profesor Kynaston:

"V dobrém slova smyslu v tom, že londýnská City byla tehdy největším finančním a komerčním centrem, jaké svět do té doby měl. City byla v 19. století srdcem integrovanější světové ekonomiky, kterým se stala se už v počátcích onoho století. Na druhé straně začala být City démonizována.

Už v polovině 19. století se rozvinula společenská debata na toto téma a z děl spisovatelů jako byl Dickens nebo Trollope bylo jasné, že lidé začínají vidět City téměř jako zlý svět spekulací, který ničil dobré lidi a nechal vzkvétat zhoubné hodnoty."

Trollope nebyl nijak "rozhněvaný" spisovatel, a přesto bylo jeho mistrovské dílo velmi rozhněvaným románem vydaným v roce 1874 pod názvem Jak dnes žijeme.

V tomto románu vystupuje cizinec-finančník, který přijede do Anglie a díky svému obrovskému bohatství donutí společnost, aby mu ležela u nohou. Nakonec je však odhalen jako podvodník. Nicméně raději spáchá sebevraždu, než aby byl usvědčen.

Rysy viktoriánského románu

Velcí romanopisci se klíčovým způsobem zasloužili o úspěchy viktoriánské éry. Profesor John Carey:

"Dvěma výraznými rysy viktoriánského románu 19. století je jednak lidská povaha, a jednak mnohotvárnost - myšlenka, že lidský život je jako les nebo labyrint, na jehož konec se není možné dostat, protože se stále objevují nové a nové věci.

Viktoriánský román se zabývá politikou, problematikou muže a ženy, zabývá se tím, jak analyzovat společnost, jak lidé vůči sobě jednají. A to jsme ještě nejmenovali Thackeraye, který jako jakýsi cynický realista vykresluje, jaký je svět ve skutečnosti, téměř jako by to ani nebyla fikce. A Thomase Hardyho, spisovatele konce století, který píše romány o mýtu - o mýtické přítomnosti v přírodě, což je určitý druh romantismu. Spektrum námětů je prostě úžasné. Je těžké přijít na něco, co bylo vynecháno. Samozřejmě ještě nebyl Freud a psychoanalýza. To je jediná věc, která v těchto románech chybí."

Práce, spolehlivost, šetrnost

Literatura skutečně vzkvétala. Ale skutečně velkým kulturním úspěchem viktoriánské doby byl lepší přístup veřejnosti ke kultuře a umění.

Pojem viktoriánství byl spojován s hodnotami jako je usilovná práce, spoléhání na sebe sama, šetrnost a smysl pro povinnost. Ale ani tyto hodnoty nebyly imunní v této éře velkých změn.

V pozdně viktoriánských letech bylo viktoriánství napadáno v rámci takzvané viktoriánské "revolty". Postavení žen, jednom z nejkontroverznějších aspektů té doby a viktoriánské morálce je věnováno příští vydání pořadu Omnibus.

Související odkazy:
Éra královny Viktorie
Viktoriánská morálka

BBC neodpovídá za obsah stránek, které jí nepatří.