Cesty za azylem - 1. díl

Před 50 lety byla přijata Ženevská dohoda o uprchlících

Neděle 29. července 2001


Připravil Jan Čáp

28. července uplynulo 50 let od chvíle, kdy první vlády poválečného světa zahájily ratifikaci Ženevské dohody o uprchlících. Ta slibuje pomoc osobám, které jsou pro svou rasu, národnost, vyznání, politické přesvědčení či příslušnost k sociální skupině předmětem perzekuce a utíkají z domovské země.

Tato definice uprchlíka určuje charakter práce Vysokého úradu OSN pro uprchlíky více než padesát let. V poslední době si však západní státy stále častěji stěžují na to, že tuto dohodu využívají takzvaní ekonomičtí běženci, tedy lidé kteří prostě odcházejí za lepším.

Co se tedy za poslední půl století ve světě běženců změnilo a je definice uprchlíka stále relevantní? Na tyto otázky budeme hledat odpověď v první části dvoudílného pořadu BBC "Cesta za azylem".

Kdo je uprchlík?

Současní běženci už zřejmě nejsou to, co bývali, a Ženevou definovaný uprchlík je na počátku 21. století jevem stále vzácnějším. To připouští i nejdéle sloužící šéf úřadu OSN pro uprchlíky Princ Sadradín Agachán:

"Pochopitelně existuje stále hodně uprchlíků, kteří staré definici uprchlíka odpovídají, ale musím říct, že většina dnešních běženců není obětí perzekuce. Z domova je vyhnala občanská válka nebo etnické konflikty, takže se logicky stávají uprchlíky v sousedních státech. Při dnešním rozmachu dopravy se však uprchlíci najednou objeví třeba v Londýně nebo v jižní Itálii. Uprchlíci v tradičním slova smyslu jsou už dnes vzácní."

Invazi sovětských vojsk do Maďarska v roce 1956 přiměla k odchodu ze své vlasti na 170 tisíc Maďarů. Na rozdíl od dnešních uprchlíků je Západ vítal s otevřenou náručí. Jak uvádí autor nové knihy o Vysokém úřadu OSN pro uprchlíky Gil Losha, první uplatnění Ženevské dohody o uprchlících a definice uprchlíka se datuje právě od této události:

Symbol studené války

"V době studené války byli pro západní mocnosti uprchlíci nesmírně důležití jako symbol, protože právě oni, jak se říkalo, volili nohama. Rozhodli se odmítnout komunismus a podpořili Západ. Takhle začala dlouholetá politika pomoci lidem, jež utíkali z komunistických režimů."

	V době studené války byli uprchlíci pro západní mocnosti nesmírně důležití jako symbol. Takhle začala dlouholetá politika pomoci lidem, jež utíkali z komunistických režimů.
	Gil Losha

Ne všichni uprchlíci z komunistického bloku však zažili perzekuci. Vít Kolář například odešel z Československa v roce 1983, když mu místní úřady začaly dělat potíže pro podporu disidentského hnutí Charty 77. Po třech měsících v rakouském uprchlickém táboře získal i s rodinou povolení usadit se ve Spojených státech. O něčem takovém si dnešní uprchlíci můžou nechat jen zdát.

"Nebyli jsme v ohrožení života, ale ohroženy byly naše životní svobody. Dcera by v Československu možná nikdy nemohla studovat a já mohl skončit jako kopáč. Na západ jsem neutíkal proto, že by šlo o náš život, šlo o svobodu."

Rozšíření definice

Zatímco si propaganda studené války nechala záležet na tom, aby o evropské uprchlíky bylo postaráno, v dalším koutu zeměkoule to už vřelo. V afrických státech se jednotlivé národy bouřily proti koloniálním nadvládě.

Všechno začalo Alžírskem v roce 1954. Tehdy vznikl nový druh uprchlíka, kterého už ženevská konvence neochraňovala. Organizace africké jednoty tedy v roce 1969 sestavila dodatečnou konvenci. Mezi jejími signatáři byl i někdejší tanzanijský premiér Joseph Warioba:

"Zahrnuli jsme i osoby, které se staly uprchlíky následkem aktivit afrického osvobozeneckého hnutí. Někteří lidé neutíkali před perzekucí, ale nestabilitou. Definici uprchlíka jsme tedy rozšířili. V té době už se termín uprchlík zpolitizoval a my také chtěli zdůraznit, že starat se o uprchlíky je záležitost humanitární, a ne politická."

Konec vstřícnosti Západu

Vyloučit politiku z uprchlické problematiky však nikdy nebylo úplně možné. Od roku 1960 do roku 1989 vzrostl počet běženců ze dvou na čtrnáct milionu a tehdy se k nim začal proměňovat i vztah Západu.

	Definici uprchlíka jsme rozšířili. Zahrnuli jsme i osoby, které se staly uprchlíky následkem aktivit afrického osvobozeneckého hnutí. Někteří lidé neutíkali před perzekucí, ale nestabilitou.
	Joseph Warioba

Po pádu komunismu očekávaly západní státy příliv uprchlíků a začaly se proti nim bránit. Uprchlíci se z politického úkolu najednou stávaly závazkem.

Pak v roce 1991 Saddám Husajn zakročil proti kurdskému povstání v severním Iráku a půl milionu Kurdů překročilo tureckou hranici. Podle Gila Loeschera to byl zásadní přelom. Tehdy poprvé se o uprchlíky začalo starat mezinárodní společenství.

"Tuhle krizi chápalo mezinárodní společentsví jako hrozbu světové bezpečnosti, zejména poté, co Kurdové začali přecházet hranici do Turecka, které patří ke spojencům Severoatlantické aliance. Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci, která přesuny obyvatele spojila s klauzulí o ohrožení mezinárodní bezpečnosti v daném regionu a schválila intervenci v severním Iráku."

Na rozdíl od éry uprchlíků komunismu nebylo iráckým Kurdům poskytnut azyl. Mezinárodní společenství zbudovalo jakousi bezpečnou zónu v severním Iráku chráněnou západním letectvem a přizvalo je zpátky domů. Lidé však z oblasti odcházeli i nadále.

Proč? Podle tohoto mladého kurdského uprchlíka je hlavním důvodem nestabilita regionu.

"Naše komunita postrádá skutečné vůdce a politickou reprezentaci, která by se nás zastala. Máme sice dvě politické strany, ty však bojují mezi sebou. Kurdistán je ve stavu anarchie. Namísto zákonů a policie máme milice a zločinecké gangy. Proto lidé odcházejí."

Zvláštní přístup k ženám

Mezi uprchlíky se však vyskytuje ještě další kategorie a tou jsou ženy. Vysvětluje profesor mezinárodního uprchlického práva na univerzitě v Oxfordu Guy Goodwin Gill:

"Ženy z rozvojových zemí jsme nepokládali za potenciální uprchlíky, představovali jsme si, že jsou závislé na svých politicky aktivních mužích. Naštěstí mnoho států včetně Británie už přijalo předpisy k tomu jak zacházet s žadatelkami o azyl. Například některé ženy svůj příběh řeknou jedině jiné ženě a jedině přes tlumočnici."

	Definice uprchlíka je velice pružná a její slova lze interpretovat různými způsoby. Polovina planety pak chce najednou patřit k historicky diskriminované skupině.
	Dan Stein

Lidé prchající před politickou nestabilitou nebo domácím útlakem i znásilňováním. Seznam uprchlíků tedy narůstá a Dan Stein z lobbistické skupiny Federace za reformu amerického přistěhovalectví FAIR tvrdí, že situaci jen komplikuje utopistická a vágní představa uprchlíka obsažená v ženevské konvenci, kterou pak většina ekonomických uprchlíků silně zneužívá.

"Ta definice uprchlíka je velice pružná a její slova lze interpretovat různými způsoby. Polovina planety pak chce najednou patřit k historicky diskriminované skupině. V současné době jsme svědci toho, že původní Ženevská konvence se už nyní rozšiřuje způsobem, který diktuje představivost placených právních zástupců a vynalézavých cizinců."

Nutná změna praktik

Přistěhovalečtí aktivisté sice takové názory odmítají, ale i mnozí západní politici poukazují na to, že Ženevská konvence z roku 1951 se v dnešním světě aplikuje jen těžko. Tento názor zastává i britský ministr zahraničí Jack Straw, který dříve stal v čele ministerstva vnitra:

"Přestože podstata uprchlictví je nadčasová a my ji respektujeme, její kontext se podstatně proměnil. Když Ženevská konvence vznikala, myslelo se na lidi, kteří odcházejí před konflikty jako byla druhá světová válka. Tehdy nikdo nepředvídal takový rozmach letecké dopravy, nebo faktory, které vedou k ekonomické migraci natožpak pád komunismu, který nepřímo vedl k odhalení těch nestabilních míst v Africe i v Asii, které dříve podporovaly velmoci. Takže budeme muset změnit praktiky, které konvence zastřešuje."

Praktiky budou pochopitelně měnit hlavně ty západní státy, jejichž velkorysosti ubývá nadšení s tím, jak se počet uprchlíků od konce studené války postupně zdvonásobil a v devadesátých letech až zčtyřnásobil.

	Namísto stížností by si západní vlády měly sednout a řešit problémy v zemích jejich původu. A to vyžaduje zcela nový přístup a inovativní myšlení.
	Sadradín Agachán

Změnili se i uprchlíci, ale jak znovu zdůrazňuje princ Sadradín Agachán, s řešením problému se budou muset změnit i západní vlády, už tím že odhlédnou od vlastních zájmů:

"Nikdo nepochybuje o tom, že mnozí z těch uprchlíků odcházejí kvůli chudobě. Zdroj jejich příjmů se zhroutil a ve své domovské zemi nemohou přežít. Dokud s kořeny celého problému nezačnou vlády něco dělat, lidi se budou stěhovat dál. Namísto stížností by si vlády měly sednout a řešit problémy v zemích jejich původu. A to vyžaduje zcela nový přístup a inovatvní myšlení.

Protiuprchlické nálady v Íránu

Podívejme se nyní do cílových zemí uprchlíků. Největší počet přistěhovalců se dlouhá léta uchyloval do Íránu, přestože zde velkou pomoc zvenku nedostávali. Vysoká místní nezaměstnanost vyvíjí na dva miliony místních uprchlíků stále větší nátlak k tomu, aby se vrátili domů.

Afghánští běženci se tu necítí bezpečně a chtějí odejít na Západ. Jelikož tam ale vlády budují stále výraznější překážky pro jejich příchod, jsou odhodláni dostat se do vysněného státu ilegálně - s pomocí převaděčů a pašeráků lidí.

Tady v chudinské čtvrti jižního Teheránu je spousta lidí bez práce. V podobných oblastech jsou protiafghánské nálady nejsilnější a když reportéři BBC zjišťovali, co si místní obyvatelé myslí o přílivu uprchlíků, kolemjdoucí byli vždy ochotni podělit se o svůj názor:

"Podle tohoto muže jsou Afghánci v pořádku, ale iránská vláda by je neměla pouštět do země, protože 80 procent mladých Íránců kvůli nim nemá zaměstnání."

"Také podle této ženy berou Afghánci Iráncům práci, také prý do země pašují drogy, které u místních mladých lidí vyvolávají návyk."

Útěk před Talibanem

Během rozhovoru se do davu vmísil i jeden Afghánec, který pro jistotu svůj názor vyjádřil v ruštině.

Afgánští uprchlíci

"Kvůli těm lidem kolem nemůžu mluvit persky, ale oni nás snad ani nepovažují za lidi. My jsme sem nepřišli, abychom je připravili o jejich peníze, odešli jsem, abysme si zachránili život. Mám dvě děti a chci aby mohli chodit do pořádné školy. Proto jsem před Talibanem utekl."

Muž, který se nakonec našich reportétů ptal, jestli by mu nějak nemohli pomoct na Západ má podobné zkušenbosti, jako milionová armáda dalších, kteří každý rok opuštějí své domovy.

Když Sověti v roce 1979 napadli Afghánistán, Írán byl k prchajícím Afgáncům štědřejší než kterákoli jiná země. Mezinárodní společenství však tehdy Teheránu pomohlo jen minimálně - Írán obdržel pohou desetinu zahraniční pomoci, kterou obdržel sousední Pákistán. V tom sice žije přibližně stejný počet běženců, ale jsou ubytováni v uprchlických táborech.

Nespravedlivá pomoc

Proč dostal Pákistán víc než Írán? Na to jsme se zeptali hlavní zástupkyně komisariátu OSN pro uprchlíky v Teheránu Carrol Faubertové.

"Bohužel se jedná asi o případ, který ukazuje, že dobročinnost se někdy nevyplácí. Když jsou běženci závislí na místní komunitě a jsou drženi v táborech, jsou také viditelnější, a to přiláká i finanční podporu. V tomhle konkrétním případě bylo pro naše aktivisty také složité v porevolučním Íránu pracovat. Řekla bych ale, že tyhle problémy už jsme překonali. Úřad Vysoké komisařky OSN pro uprchlíky v Teheránu teď s iránskými úřady regulérně spolupracuje."

Humanitární organizace mohla v Iránu odradit příšerná byrokracie stejně jako pověst Islámské republiky jako bohatého státu. Teď tu prostě peníze nejsou a Irán, který v dobré vůli otevřel uprchlíkům náruč a hranice má vážné ekonomické problémy a tisíce uprchlíků přicházejí dál.

Obchod s běženci

Naši reportéři se setkali s mužem, který ty majetnější z uprchlíků dokáže propašovat do Británie. Představil se jako Hamíd a považuje se za jakéhosi novodobého Robina Hooda, který pomáhá chudým k lepšímu životu za hranicemi. Operoval z Pákistánu i Íránu. Jak svým klientům sežene víza, aby mohli odletět do Evropy?

	Když dorazí do Pákistánu, opatříme jim pasy občanů, kteří do evropských států víza nepotřebují. Jsou to pasy ukradené turistům. Máme lidi, kteří se o to postarají, a my jen vyměníme fotky.
	Hamíd

"My jim žádná víza nesháníme. Když dorazí do Pákistánu, opatříme jim pasy občanů, kteří do evropských států víza nepotřebují. Jsou to pasy ukradené turistům. Máme lidi, kteří se o to postarají, a my jen vyměníme fotky. Odvedeme cestujícího na letiště, koupíme mu letenku a vyřídíme to i na pasové kontrole, aby ani tam nic nenamítali. Říkalo se, že odsud lidi odletěli i na přídělovou kartu, jen když se to dobře zařídilo se správným úředníkem. Tomu kdo má na pasové kontrole službu dodáme jméno v pasu, dobu odbavení a peníze."

Peníze zjevně otevírají mnoho dveří. Podle různých odhadů vydělají pašeráci lidí mezi sedmi až třinácti miliardami dolarů ročně. Hamíd reportérům BBC vyprávěl o uplácení zaměstnanců amabsád, kteří vystavovali různá v Evropě platná víza.

Takové dokumenty si však mohou dovolit pouze movitější. Ti, kteří nedají dohromady potřebnou hotovost, se zadluží i na dobu, kdy se ocitli v místě určení.

Čínské pašerácké gangy známé jako "hadí hlavy" si za přepravu jedné osoby do Evropy účtují až 30 tisíc dolarů. Aby to jejich klienti dokázali splátit, pracují sedm dní v týdnu a někdy i přes noc v bídně placených zaměstnání a stávají se jakýmisi vězni svých převaděčů. Cesta zpátky však neexistuje.

Strastiplné cesty

Karen Kwongová pracuje v Londýně jako psychiatrička a většina jejích pacientů jsou čínští žadatelé o azyl.

"Doma v Číně běžně nechají děti a doufají, že budou mít možnost zajistit rodině lepší život. Nakonec to tady mají horší než doma, takže si dovedete představit, co je to pro ně za psychický nápor. Ptala jsem se jich: Proč se radši nevrátíte do Číny? A oni že kdepak, po návratu nejenže by museli účtovat s hadími hlavami, ale navíc i s čínskou vládou. Jakmile se jednou z Číny pokusíte utéct, musíte platit pokuty. Když vás chytí a vy na ně nemáte, zavřou vás do vězení."

Samotné pašování probíhá v hrozných podmínkách. Vzpomeňme si na 58 Číňanů, kteří se cestou do anglického Doveru udusili na korbě nákladního auta.

Karen Kwongová vyslechla historky o fyzickém násilí, pohlavním zneužívání od příslušníků hadích hlav. O lidech, kteří už nemohli při horském přechodu jít dál a převaděči je prostě nechali ležet. Kdo má dost sil, musí se pořád vyhýbat místním úřadům, které je chtějí vyhostit.

Boj s pašeráky

Ve francouzském přístavu Calais prohledává policie další nákladní auto. Všechny západní

Hledání uprchlíků v Doveru

státy včetně Británie a Francie se snaží proti pašování lidí bojovat. Zpřísňují hraniční kontroly, i tresty za převádění a zavádějí se tučné pokuty pro letecké a přepravní společnosti, jejichž vozy se pokusily do země dopravit lidský náklad.

V Británii platí dopravci až tři a půl tisíce liber za jednu pašovanou osobu. Dopravci se proti takovým opatřením také brání a minulý rok například britská společnost P & O Stena Line začala používat indikátor kysličníku uhličitého, který určí, zda někdo na korbě nákladního auta dýchá.

Jedno chladné prosincové ráno společnost přizvala tisk, aby si nové zařízení prohlédli v akci. Nákladní prostory některých vozů nebyly liduprázdné.

Policista vysvětluje, že řidič nyní bude muset odejít na strážnici, zatímco jeho auto otevřou. Řidič tvrdí, že včera spal na odpočívadle a o ničem nic neví, korba prý musí být prázdná. Přístroje pohraničníků však hlásili pozitivní signály na CO 2.

Když úředníci náklaďák otevřeli, našli uvnitř skupinu mladých žen z Blízkého východu. Televizní kamery a nastavené mikrofony je vystrašily a jejich sny o odchodu za novým životem na Západě silně zhořkly.

40 procent z běženců z Afriky

V současné době žije na zeměkouli 14 a půl milionu uprchlíků. Alespoň tak to uvádějí statistiky OSN z počátku letošního roku. Každým rokem množství uprchlíků roste. Jen za uplynulá dvě léta se jejich celkový počet zvyšoval o půl milionu ročně.

	Když jsem přijela do Afriky, všichni afričtí vůdci obviňovali mezinárodní společenství z toho, že uplatňuje dvojí metr. Souhlasila jsem s tím, k uprchlíků se nechováme stejně.
	Sadako Ogatao

Mezinárodní společenství však přesto situaci běženců nijak zásadně neřeší. Ne všichni uprchlíci jsou si také rovni. Přestože Afrika vyprodukuje 40 procent celkového počtu beženců, problémy uprchlíků z černého kontinentu nejsou u mezinárodního společenství právě na pořadu dne.

Během občanské války ve Rwandě, která vedla k exodu statisíců lidí, vysoká komisařka OSN pro uprchlíky Sadako Ogataová prohlásila:

"Když jsem přijela do Afriky, všichni afričtí vůdci obviňovali mezinárodní společenství z toho, že uplatňuje dvojí metr. Souhlasila jsem s tím, k uprchlíků se nechováme stejně."

Dvojí metr

Jiný postoj není tak těžké vystopovat. Rwandské a burundské uprchlíky, kteří bydlí v táborech v Tanzanii čeká každý den kbelík studené vody, dlouhá cesta pro otopné dříví a jejich děti mají možnost navštěvovat přeplněné třídy v chudých školách. V evropských uprchlických táborech to vypadá úplně jinak.

Tony Vaux, který pro britskou humanitární organizaci OXFAM pracuje už dvacet let, popisuje návštěvu jednoho uprchlického tábora v Kosovo.

"Lidé měli k dispozici sprchy a tři teplá jídla denně. Bizarní na tom bylo, že ten ostnatý drát kolem jejich ubikací jim neměl zabránit v útěku, nebo je chránit před útočníky zvenčí. Ploty měly bránit tomu, aby lidi zvenku nepoužívali to jejich skoro přepychové zařízení. Nešlo o to, že by dostávali víc než potřebují. Šlo o to, že všichni kolem trpěli nouzí. Takže když jsem si vzpomněl na návštěvy v táborech v Etiopii, Súdánu a Somálsku, kde lidé hladovějí, protože nedostávají dost najíst, připadalo mi to obscénní."

Nejvíce uprchlíků pochází z Afriky

Nejvíce uprchlíků ve střední Africe pochází z etnických konfliktů ve Rwandě a Burundi a z občanské války v Demokratické republice Kongo. Spousta z nich skončila vTanzánii. Ne že by o ně místní obyvatelé nějak zvlášť stáli, ale uprchlíci prakticky nemají, kam jinam jít. A tak zůstávají v táborech. Někteří z nich jsou tu už tak dlouho, že se postupně stávají součástí místního hospodářství. Hovoří Daniel Loya z pobočky Červeného kříže v Tanzánii.

"Zákon to nepovoluje, ale většina okolních farem na přilehlých stráních patří uprchlíkům. Chodí tam do kopců čtyři kilometry. Každý ví, že tam obhospodařují půdu, ale nikdo to nezkoumá. Jazykově a kulturně mají uprchlíci ke zdejším obyvatelům blízko, takže mnozí vesničané je tu berou za vlastní. "

Hledání nového domova

Ve všech případech však uprchlíci místní komunitou přijati nejsou. V minulých měsících tu docházelo opakovaně ke rvačkám o nedostačující zásoby paliva. Humanitární organizace CARE International tedy učí uprchlíky užívat místní zdroje novým způsobem. Do projektu je zapojena i Vladislaus Roatazowa:

"Kdybychom uprchlíky nechali užívat místní zdroje tak, jak jsou zvyklí. Brzy by celá oblast byla zdevastovaná. Zmizela by tráva i stromy. Takže je učíme, které stromy můžou kácet, v jaké výšce od země je můžou řezat, tak aby mohly růst dál. Také se snažíme jim vysvětlit, že musejí přírodní zdroje využívat efektivně a produktivním způsobem, takže teď už dlouhodobě spotřebují méně dříví na otop."

Někteří z uprchlíků v Tanzánii se těší poněkud lepším podmínkám, jako třeba přísunem pitné vody, ale celkový dojem znamená zbloudilou masu, která bojuje o přežití. Stěžují si na snížené příděly potravin, docházejí jim léky, mýdlo i umělohmotné i igelitové plachty na přístřešky.

Méně peněz

Některé z těchto změn způsobilo snížení v rozpočtu Vysokého komisariátu OSN. Zatímco v roce 1995 měl úřad pro uprchlíky k dispozici jednu miliardu a tři sta milionů dolarů, letos se počítá s pouhými 950 miliony a skutečné příspěvky budou možná ještě o sto milionů nižší.

Největší stížnosti se však týkají nedostačujícícho vzdělání pro děti. Prostřednictvím tlumočníka shrnul hlavní školské problémy uprchlické komunity jeden z jejích předáků následovně.

	Humanitární organizace sledují ve svých aktivitách balík peněz, který je k dispozici. To je problém, protože podstatou humanitární práce vždy bylo vycházet z existujících potřeb postižených.
	Eda von Mierop

"Některé z děcek, které tady jsou, už začaly studovat na univerzitě. Jsou tady už tři roky, jejich vzdělání bylo přerušeno, což bude mít své následky. Ani pro mladší generaci tady vydělání nestačí. Na jednoho učitele vychází až 120 dětí. Rádi bychom tímto apelovali na mezinárodní společenství, aby ukončilo zdejší intelektuální genocidu. Protože všichni jsme lidské bytosti a máme své lidské potřeby. mezinárodní společenství by mělo všechno zvážit a poskytnout nám stejné podmínky, jaké mají uprchlíci v Kosovu."

Afričtí uprchlíci jsou si vědomi toho, že se s nimi zachází jinak než s běženci v Evropě. Čtou noviny, poslouchají rádio a v některých případech sledují i televizi. Některé vlády snížení podpory multilaterálním organizacím jako je OSN zdůvodňují tím, že zároveň platí nevládním humanitárním organizacím.

Humanitární pomoc jako průmysl

Podle Eda Schenkenberga von Mierop, který pracuje jako koordinátor Mezinárodní rady dobrovolných agentur, však takový postup vede k soutěživosti mezi nevládními organizacemi, které se snaží získat co největší ekonomickou podporu té které vlády, což problémům uprchlíků dlouhodobě nijak nepomáhá.

Vzniká tak penězi řízený průmysl humanitární pomoci, který je skutečným požadavkům uprchlíků v Africe nebo Asii na hony vzdálený.

"Penězi určovaný je tento obor v tom smyslu, že kde stojí televizní kamery a kam svět upírá své oči, tam se peníze na uprchlíky najdou. To se obzvlášť týká oblastí jako Kosovo, oblast afrických velkých jezer v polovině devadesátých let. Namísto toho, aby se reagovalo na skutečné potřeby běženců, tyhle organizace sledují ve svých aktivitách balík peněz, který je k dispozici. Považujeme to za problém, protože podstatou humanitární práce vždycky bylo vycházet z existujících potřeb postižené komunity."

Mediální soutěžení

O rivalitě mezi jednotlivými humanitárními organizacemi hovoří snad všichni, kdo v posledních letech v oblastech zasažených uprchlickou krizí pracovali. Ron Redmond je šéfem mediálního oddělení Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky.

"Vzpomínám, jak měl britský premiér Tony Blair v Kosovu navštívit jeden uprchlický tábor, a všem organizacím samozřejmě řekli, ať tam jedou a snaží se co nejvíc zviditelnit. Takže dvě hodiny před tím, než Blair do tábora vstoupil, všechny agentury už tam rozdávaly svoje trička, vyvěšovali vlaječka a samozřejmě to všechno sledovali reportéři. Druhý den v jedněch britských novinách otiskli komentář o tom, že kdyby humanitární organizace věnovaly stejnou pozornost uprchlíkům jakou věnují mediálnímu soutěžení, všichni bychom se měli hned líp."

Kdo má uprchlíkům pomoci?

Mají však uprchlický problém dlouhodobě řešit humanitární organizace? Nemohly by se víc angažovat země, které uprchlíky přijmou? Koneckonců v případech jako je Tanzánie přeci domácí obyvatelstvo má s uprchlíky hodně společného. Na to jsme se zeptali Tanzanijského ministra vnitra Mohameda Sejífa Chátiba.

	Ty problémy v Africe jsou věčné.Mám dojem, že to Západ asi tak trochu vzdal...
	Sadako Ogatao

"Ne. Nechceme tu uprchlíky hostit celý život. Musíme se snažit sousední státy přesvědčit, aby domácí podmínky týkající se ekonomiky a demokracie znormalizovaly. Aby pak svoje lidi nevyháněli do Tanzánie, ale nechávali si je doma. Jediným řešením pro řešení situace v sousedních zemích jsou demokratické volby a demokratické vlády. Snažit se lidi udržet v zemi jejich původu a ne je posílat do Tanzánie."

A budou státy, které mají prostředky na to, abz ekonomicky podobné změny podpořily, propříště věnovat více pozornosti Africe, pokud se tohoto cíle podaří dosáhnout? Bývalá vysoká komisařka OSN pro uprchlíky Sadako Ogataová příliš optimistická není:

"Ty problémy v Africe jsou věčné. Mnoho lidí říká, že tyhle problémy budou trvrat věčně a že jsou neřešitelné. Napřed se myslelo, že je vyřeší nezávislost. Nepovedlo se. Pak dobrá vláda a management. Bohužel. Potom se zdůrazňoval ekonomický rozvoj a taky se toho moc nestalo, a tak mám dojem, že to Západ asi tak trochu vzdal..."

Související odkazy:
Světový den uprchlíků
Nebezpečné cesty za lepším životem
Francie přijala kurdské běžence
Afgánští uprchlíci v Pákistánu
Do Evropy proudí uprchlíci
EU hledá společnou azylovou politiku
BBC: Road to Refuge
Vysoký komisariát OSN pro uprchlíky - UNHCR

BBC neodpovídá za obsah stránek, které jí nepatří.