Pátek 12. července 2002

předcházející

Nenávidím sport

Jiří Dědeček

Nenávidím sport. Nerad bych se dotknul nějakého sportovce osobně, jen je mi líto té vrcholově sportující hrstky lidstva jako celku. Nenesou jako římští gladiátoři na trh už ani kůži ani život, ale "jenom" zdraví.

	Ten současný, televizně reklamní sport, ten doopravdy nenávidím. On je totiž tak barevný (trávníky, mantinely, dresy, prápory...), že často neodolám a principy neprincipy čumím jako přikovaný.

Už nejde o čest, jen o peníze. Vesele se ládují podpůrnými prostředky (ve středisku vrcholového sportu se jim říkávalo "bobule", byla jich na každém stole miska vedle pepřenky a slánky), takže z mnohých mých sportovně úspěšnějších vrstevníků jsou dnes nezdravě odulí chemičtí strejci, v nichž těžko hledat někdejší hbité mládence se lvíčky na prsou...

"Nenávidím sport. Vím, o čem mluvím, dvanáct let jsem ho aktivně provozoval - jezdil jsem na skifu. Skif, to je taková loď, na které sedíte zády po směru jízdy, a odstrkujete se od vodní hladiny párem vesel, čili: řítíte se - zády kupředu! Nevíte kam! Ale to je u vesla běžné..."

V takto žertovném duchu jsem v osmdesátých letech hovořil o sportu, když jsem uváděl odrhovačku Dres a tretry.

Ať mě trápí kašel rýma
Ať mám hrudník zborcenej
Žádnej sport mě nezajímá
Nechci umřít zpocenej!

Tehdy ovšem šlo o legrácku, s nenávistí to zdaleka nebyla pravda. Naopak. Veslování jsem si zamiloval a na obě zlaté medaile z mistrovství ČSSR z roku 1969 v Ústí nad Labem jsem dodnes hrdý. Tvrdím dokonce, že ve mně sport vypěstoval takzvané morálně volní vlastnosti, i když nevím, co to je. Jenže to všechno bylo už strašně dávno.

Ten současný, televizně reklamní sport, ten doopravdy nenávidím. On je totiž tak barevný (trávníky, mantinely, dresy, prápory...), že často neodolám a principy neprincipy čumím jako přikovaný. Takže musím nakonec nenávidět i sebe, jak jsem hloupý, líný a povrchní, místo abych si přečetl knihu, tupě u toho dřepím.

A pak - na celý současný sport se lepí tak strašlivé peníze. Copak není příznačné, že šplh bez přírazu vymizel z olympijského programu jenom proto, že žádného sponzora nezajímá!?

Když se doslechnu, že za nějakého Frantu, který umí kopat do nafukovacího míče nebo mlátit tyčí do puku, někdo někomu zaplatil desítky miliónů, jsem zaskočen a zděšen. Zdá se mi, že jde o takové částky, které by vyřešily hladomor a boj proti rakovině a opuštěné děti a AIDS a všecko.

Moje žena tvrdí, že jakmile jen z dálky zaslechne sportovního komentátora, rozbolí ji na hodiny hlava a několik dní ji nenapadají vůbec žádné myšlenky. Nikdo nemá ponětí, co jsem s ní zkusil, když jsem chtěl tu a tam urvat pro sebe alespoň druhý poločas některého fotbalového utkaní na MS.

Nakonec hlava rozbolela i mě a myšlenky, jak vidíte, nemám žádné pořádné dodnes.