Středa 13. března 2002 - 15.16 SEČ

Britské jednotky v Afghánistánu

Britští vojáci hlídkují v Kábulu od ledna a většina místních obyvatel jejich přítomnost vítá

Připravil David Lomax
Zpracovala Helena Berková

Britští příslušníci mírových jednotek, kteří stojí v čele mezinárodních mírových sil ISAF v Afghánistánu, se domnívali, že na konci dubna budou moci předat velení Turkům. Má to však háček. Turkům se do velení příliš nechce, Němcům jakbysmet a Američané zřejmě raději bombardují pozice sítě Al-Káida, než aby na sebe vzali těžký úkol udržet na území Afghánistánu mír.

Tamní britský kontingent je v rámci mezinárodních sil nejpočetnější. Vydáte-li se s britskými vojáky v Kábulu na noční hlídku v době, kdy platí zákaz vycházení, zjistíte, jak je město živé a chaotické. Spolu s četou vojáků jsme jeli dvěma vozy krajinou zalitou svitem měsíce.

Bylo 15 pod nulou a nad zchátralými domky, oprýskanými od kulek, panovalo ticho přerušované jen štěkotem psů. U silničních zátarasů se čas od času vynořili ozbrojení muži a houkli na našeho tlumočníka, aby jim řekl hesla. Ten vypadal vždy dost nejistě.

	Obyvatelé Kábulu zřejmě po létech bojů přítomnost mezinárodních sil vítají - alespoň prozatím - s nadějí, že zemi zajistí stabilitu.

Když jsme vystoupili, vojáci mě upozornili, abych nescházel z cesty, protože pole po obou stranách jsou zaminována. Zeptal jsem se poručíka Oze Muhammada, velícího důstojníka, zda má strach. Jeho rodina pochází z Nigérie, on sám absolvoval vojenskou akademii v Sandhurstu a od ledna působí v Afghánistánu.

"No, pohybujeme se venku, a kdyby nás někdo chtěl dostat, není nic lehčího," připustil a dodal: "My ale vycházíme z toho, co jsme se naučili jinde ve světě, takže víme, že pokud by se někdo opravdu pokusil zaútočit, musíme zareagovat rychle."

Tvrdý přístup

Desátník Bobby Moore, s nímž jsem mluvil na základně, byl konkrétnější: "Je tu osm chlapů a spousta zbraní, takže pokud by nás někdo napadl, máme se čím bránit."

Tento chlapácký přístup se ovšem může stát příčinou incidentu či nedorozumění. Příslušníci mezinárodních sil nedávno v Kábulu zabili jednoho Afghánce a zranili těhotnou ženu. Vojáci z pozorovatelského stanoviště prostě jednou v noci začali - podle místních lidí bez výstrahy - střílet. Trvali na tom, že nepřítel vystřelil jako první. Incident se vyšetřuje.

Děti si s vojáky rády povídají

Zeptal jsem se britského velitele mezinárodních sil ISAF generála Johna McColla, zda jsou příslušníci výsadkových oddílů - vzhledem k jejich pověsti a zkušeností ze Severního Irska - vhodnými vojáky pro plnění citlivých úkolů v rámci udržení míru. Generál své lidi hájil a prohlásil, že po nočním incidentu zastavovali vojáky lidé na ulicích a prosili je, aby zůstali.

K podobným projevům skutečně došlo. Obyvatelé Kábulu zřejmě po létech bojů přítomnost mezinárodních sil vítají - alespoň prozatím - s nadějí, že zemi zajistí stabilitu.

Afghánské podmínky

Není to snadný úkol. Britští vojáci, které jsem navštívil, měli chránit místní policejní stanici, kde nebyly žádné vozy, telefony ani vysílačky. Tamní policisté už měsíce nedostali zaplaceno. Britské velitelství bylo hned vedle policejní stanice, v bývalých talibanských kasárnách. Kolem nic než země pokrytá prachem. Ten byl zřejmě příčinou kašle, na nějž si všichni stěžovali.

	Premiér Blair naznačil, že britská štědrost má své meze. Afghánské dějiny však svědčí o tom, že žádná zahraniční armáda se v zemi neprosazovala příliš dlouho.

Kromě generátoru, který napájel radiokomunikační zařízení jednotky, tam nebyla žádná elektřina ani vodovod. Vojáci se sprchovali vždy po několika dnech. Voda se ohřívala ve starém barelu a vojáci ji pak na sebe lili z velkých solárních vaků.

Během předcházející mise v Makedonii trpěla řada vojáků úplavicí z místního jídla. V Kábulu smějí jíst polní příděly letecky dopravené z Británie. Jak se dalo čekat, vojáci nejsou příliš nadšeni, že mají už dva měsíce stejnou stravu. Zvláště když si všimli, že u příležitosti návštěvy britského ministra obrany byla přivezena polní kuchyně i s šéfkuchařem.

Ministr se účastnil porady a pracovního oběda s veliteli dalších zahraničních kontingentů sil ISAF. Jeden z hlídkujících vojáků při té příležitosti prohodil, že Napoleon jedl totéž, co jeho muži.

Nejistá budoucnost mezinárodních sil

Velitelé po schůzce jeden po druhém vylezli na žebřík a ze střechy základny pozorovali okolí. Teď už by měli mít o Kábulu dobrý přehled. Dosud ale nepadlo rozhodnutí, jak vlastně mohou ovlivnit dění v dalších částech země ležících za prstencem vzdálených pahorků a vrcholů pokrytých sněhem.

Kábul byl zcela zničen

Síly ISAF mají mandát působit pouze v hlavním městě a na území úzkého koridoru vedoucího k blízké letecké základně, což je jen malá část Afghánistánu. Na území mimo působnost mezinárodních sil přibývá incidentů, protože tam de facto neplatí žádné zákony. Příslušníci mírových sborů s tím zřejmě nemohou nic dělat a nemohou zasáhnout ani proti takřka feudálním válečným velitelům, kteří disponují větší mocí než současná prozatímní vláda.

Politici, kteří navrhli vytvořit mezinárodní síly ISAF, se dosud nedohodli na tom, kdo, kdy a jak by měl převzít velení těchto sil. Zatím není jasné ani to, zda by se jejich působnost měla rozšířit na další části země a pokud ano, zda by měly být do Afghánistánu vysláni další vojáci.

Prozatímní vláda a OSN požadují dalších nejméně 30 tisíc vojáků, kteří by měli pacifikovat feudální válečné velitele a zajišťovat bezpečnost. Ta bude nutná, než se státy, které přislíbily uvolnit na obnovu Afghánistánu 15 miliard dolarů, nepřesvědčí, že nevyhazují peníze do vzduchu.

Britský premiér Tony Blair naznačil, že britská štědrost má své meze. Afghánské dějiny však svědčí o tom, že žádná zahraniční armáda se v zemi nedokázala prosazovat příliš dlouho. Premiér možná zjistí, že z afghánského minového pole není tak snadné vycouvat.