Česká republika a válka v Bosně

Česká republika svůj postoj vůči válce v Bosně a Herzegovině měnila

Úterý 21. listopadu 2000

Připravil Teodor Marjanovič

Pět let po podepsání mírové dohody v Daytonu se poohlédneme za postoji české politiky vůči konfliktům v bývalé Jugoslávii, nakolik štastné či nepovedené byly jednotlivé kroky českých politiků během minulého desetiletí.

Dnes, když je Česká republika členským státem Severoatlantické aliance, se může zdát samozřejmé, že Praha - alespoň navenek - hájí ve věci Balkánu podobná stanoviska jako Velká Británie či Spojené státy.

Jak ale podotýká předseda zahraničního výboru Senátu Michael Žantovský, tato stanoviska však v českých zemích vždy narážela na poměrně silnou opozici a odmítání.

Hrbolatost této cesty spočívala zejména v tom, že se nejen čeští politici, ale i odborná veřejnost po celá léta přeli o to, co je příčinou balkánského krveprolevání. Zda historické křivdy, dávná nenávist a snaha jednotlivých republik o odtržení, anebo politické choutky srbských komunistů, kteří rozdmýchali nacionalismus, aby se udrželi u moci.

Klíčová role Václava Havla

Publicista Filip Tesař uvádí, že se tato pře promítala i do nejednotných přístupů českých vládních představitelů. "Česká zahraniční politika vůči juguslávské krizi nebyla příliš konzistentní. Konzistentní byl například postoj prezidenta Havla, který byl v některých fázích američtější než americký prezident."

S názorem, že ve formování nejen české, ale i mezinárodní politiky vůči Balkánu sehrál rozhodující roli Václav Havel, souhlasí i senátor Žantovský. "Havel se vyjadřoval daleko nekompromisněji a jednoznačněji než většina západoevropských politiků v té době a ovlivnil i prezidenta Clintona při rozhodování o americkém postoji k válce v Bosně a Herzegovině."

Prezident Havel se však stal terčem kritiky, že je příliš radikální, že Balkánu nerozumí, že Srbům, tradičním přátelům Čechů, křivdí, že Miloševiče zbytečně démonizuje, ba dokonce že je krvelačný. Stále znovu se ozývaly hlasy, že je nutné zachovat odstup a odtmítnou jakékoliv unáhlené kroky, jak to požadovaly některé západní země, přestože se z Balkánu valily stále nové vlny uprchlíků a média přinášela zprávy o dalších masakrech.

Česká účast na Balkáně

Český stát se už od poloviny devadesátých let účastní mírových misí na Balkáně, kde si čeští vojáci vydobili respekt a uznání spojenců ze Severoatlantické aliance. Michael Žantovský podotýká, že to je důležitá vizitka českého státu.

"Můžeme být hrdí na naše vojáky v Bosně a Hercegovině i v, to však nemůže zastřít, že v některých fázích toho vývoje česká diplomacie působila nerozhodně, alibisticky a někdy dokonce působila proti konsensu spojenců NATO. Mám na mysli tu neslavnou česko-řeckou iniciativu z roku 1999."

Mírové iniciativy

Iniciativa ministra Kavana tehdy dopadla velmi neslavně. Stala se terčem drtivé kritiky a západní spojenci ji po krátkém projednání suše odmítli. Jak si povšimli mnozí pozorovatelé, Kavan v tomto ohledu navázal na jistou tradici, kterou zahájil před lety už ministr obrany Antonín Baudyš se svou rovněž neúspěšnou mírovou iniciativou, která si poněkud naivním způsobem kladla za cíl usmířit balkánské národy.

České mírové iniciativy však zdaleka nebyly jediné. Po dobu uplynulých deseti let na Balkán přijížděli a zase odjížděli možná až stovky neúspěšných mírových emisarů, jejichž marné úsilí jen ilustrovalo to, že si Evropa nedokáže poradit s tímto požárem na vlastním dvorku.

Jedinou opravdu úspěšnou mírovou iniciativou proto zůstává úsilí Spojených států, které vyvrcholilo právě daytonskou mírovou dohodou.

Související odkazy:
Bosna pět let po ukončení války