Kulinářské hody uprostřed války

Severní Afghánistán překvapí návštěvníky krásou přírody a pohostinností

Sobota 3. listopadu 2001


Připravila Jacky Rowlandová
Zpracovala Helena Berková

Velitelé Severní aliance, která bojuje proti afghánskému vládnímu hnutí Taliban, si na frontové linii krátí čas, jak umí, a čekají, až přijde jejich chvíle. Zpravodajka BBC Jacky Rowlandová nedávno přijela do města Farchar, které leží vysoko v pohoří Hindúkúše, a strávila den ve společnosti velitele, který přišel na zajímavý způsob, jak zabíjet čas mezi střety s vojáky Talibanu.

Velitel Muhammad Daúd jedl šašlik a rozumoval: "Afghánistán je jako páv," mluvil s plnou pusou, "je tak krásný, až mu to škodí." Stačilo se rozhlédnout po krajině v okolí města Farchar a člověk hned věděl, co má velitel na mysli.

Cestou k hájemství velitele Daúda bylo třeba překonat celou řadu překážek. Nejprve horské serpentiny. Bylo jich snad devadesát, ale přesně to nevím. Napočítala jsem jich čtyřicet, a pak jsem to vzdala a radši jsem zavřela oči. Od kol našeho ruského džípu odlítávaly kamínky a padaly přímo do propasti. Kodrcali jsme se přes prašná úbočí a pak jsme sjeli do údolí, a pokračovali dál podél vyschlých říčních koryt.

Válka počká

Do Farcharu jsme přijeli po setmění. Okamžitě jsme zamířili do sídla velitele Daúda - byla to modrozelená budova, která stojí stranou domků uplácaných z hlíny. Velitel právě večeřel. Jídlo se podávalo na nerez talířích na umělohmotném ubruse prostřeném na podlaze. Dozvěděli jsme se, že Daúd nás přijme hned nazítří, jen co dá svým mužům náležité náboženské instrukce.

Zastihli jsme ho ráno krátce po úsvitu. Stál na silnici a prsty svědomitě probíral modlitební korálky. Ptáme se, zda nás vezme na frontovou linii - odpověď zní: "Po snídani." Trvalo dobrou hodinu, než se velitel znovu objevil, naskočil do červené dodávky a jelo se. Jenže jen chvilku. Velitel Daúd totiž zastavil ve vesnici. Řekl, že chce navštívit tamního stařešinu, a k mému překvapení dodal, že tam posnídá.

Posadili jsme se vedle sebe v čele - dá-li se to tak říct - umělohmotného ubrusu. Obsluha nám přinesla kovový džbán a nádobu na omytí rukou a pak se servírovalo jídlo. Řeknu vám, takové hody jsem v Afghánistánu ještě nezažila. Na kovových tácech se podávalo dušené skopové, vařené kuře s cibulí, rybí filé a k tomu dva druhy nekvašeného chleba a plátky jablek. Hostinu završily sklenice s čajem ulepené od cukru.

Nejmladší velitel

Velitel Daúd se pyšní tím, co má za sebou. Jeho vojenská kariéra začala na sklonku sovětské okupace, kdy se přidal k mudžáhidům. Dnes je mu jednatřicet a je nejmladším velitelem Severní aliance. Nyní však už, jak říká, ovládá jen polovinu dřívějšího území. Vzal nás na frontovou linii, aby nám ukázal, o jaký kus země přišel. Rozmáchl se k obzoru a povídá: "Vidíte tu horu, co nad ní stojí slunce, tu s vrcholkem v mlze? Jmenuje se Tygří hora. Tak ta i její podhůří teď patří Talibanu."

Když jsme se vrátili do akvamarínové kanceláře, velitel rozprostřel na zemi mapu v průhledném obalu. Byla to ruská vojenská mapa severní části Afghánistánu. Daúd zabodl prst do místa, kde leží město Talikan. Právě tam prý sídlil do konce loňského srpna. Jako guvernér a zároveň vojenský velitel celé provincie měl absolutní moc. Ale to už přišel čas ruskou mapu sbalit a nahradit ji starým známým umělohmotným ubrusem - dáme si čaj.

	Za okamžik před námi stály podnosy s cukrovím. Zákusky mi přímo vyrazily dech. Piškotový koláč byl jako od maminky. Moučníky sem propašovali přes hory až z města Talikanu, které je teď v rukou nepřítele.

Za okamžik už před námi stály podnosy s cukrovím a talíře s těmi nejbaculatějšími pistáciemi, jaké jsem kdy viděla. Zákusky mi přímo vyrazily dech. Piškotový koláč byl jako od maminky. Moučníky sem propašovali přes hory až z města Talikanu, které je teď v rukou nepřítele.

Snažím se odvést velitelovu pozornost od jídla a ptám se, zda zná některé talibanské generály, zda kdysi jako mudžáhíd bojoval po jejich boku. "Jo," přisvědčil Daúd s plnou pusou, zná prý většinu talibanských velitelů, co působí tady na severu. "A není vám divně, když střílíte na lidi, které znáte?" Daúd přestane křoupat pistácie. Zarazí se a pak povídá: "Kdyby můj vlastní bratr bojoval na straně Talibanu, taky bych po něm střílel."

Zdvořilost má své meze

Daúd dal svolat své velitele z okolních kopců na poradu. Ptám se, zda se jí mohu zúčastnit. "Ovšem," říká velitel, "ale ze všeho nejdřív poobědváme." Pistácie vystřídaly talíře s rýží a dušeným skopovým. Ze zdvořilosti jsem snědla pár soust.

Rozdělený národ: Severní aliance proti Talibanu

Velitel přede mě přisunul oprýskaný kastrol. Prý místní pochoutka. Uvnitř bylo cosi, co vypadalo jako hromada hovniválů. Co to je? "Přece ptáci," řekl můj hostitel. Titěrné kostřičky byly černé jako uhel. Zdvořilost má své meze. Velitel Daúd mě však ujistil, že to hlavní, hostina na mou počest, teprve přijde. Ať to bylo cokoli, nechala jsem si to ujít.

A zase jsme se dvanáct hodin kodrcali zpátky do vesnice na severu, kde máme základnu. Tam jsem prohlásila, že už jídlo nemůžu ani vidět. Když jsem pak ráno vyšla na sluníčko, zjistila jsem, že Američané shodili přímo do našeho tábora humanitární balíčky. Žluté sáčky s rozinkami, pomazánkou z burských oříšků a další dobroty.