| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Sobota 20. října 2001 Z Afghánistánu bylo od počátku bombardování spojenci slyšet jen velmi málo ženských hlasů. Je tomu tak proto, že tamní společnost je takřka výhradně mužská. Jak se ale žije ženám na severu Afghánistánu pod vládou opoziční Severní aliance? Lépe než pod Talibanem? Ženy v severoafghánském městě Khodja Bahouddin jsou nejnápadnější svou nepřítomností. Dnešek je dnem trhu a kolem dřevěných stánků na spadnutí je frmol. Všude je plno mužů prodávajících otlučené zelené melouny nebo židle vyrobené ze starých beden na munici. Všichni prodávající i všichni zákazníci jsou muži. Svět viděný úzkou šterbinou Mimo tržiště občas projde nějaká žena, anonymní ve svém zahalení od hlavy až k patě, obleku nazývaném burkha, který ponechává jen úzkou štěrbinu pro výhled očí.
V tomto městě řízeném protitalibanskou Severní aliancí, zakázal místní guvernér ženám přístup na trh. Je, jak se dovídám, tradicionalistou. Po setmění, tedy krátce po páté hodině, se v prašných ulicích nenachází už vůbec žádná žena. Takže kde jsou a co si myslí o tom, co se děje v jejich zemi? Všechny žádosti potrhlých západní novinářů o rozhovor se ženami byly zatím slušně odmítány. To není možné, bylo nám řečeno, zdejší ženy s žurnalisty nemluví. Fahima Morodi je jedinou výjimkou. Je to pěkná žena kolem třicítky s tmavě hnědýma očima, vedoucí jediného ženského centra v této provincii. Centrum, založené francouzskou humanitární organizací ACTIT, je jediným místem ve městě, kde ženy smějí pracovat mimo svůj dům. Centrum leží na konci dírami poseté cesty na kraji města - obehnané vysokými zdmi. Bránu střeží starý muž, který si nás podezíravě měří, když nás pouští dovnitř. K mému překvapení žádná žena uvnitř areálu nenosí burkhu; jen zářivé šátky přes volně padnoucí košile a kalhoty. Islám vzdělání žen zakazuje
Fahima nás přivítala plynnou ruštinou. Těsně předtím, než se rozpadl Sovětský svaz, vystudovala ekonomii na univerzitě v Moldavsku. Když mi vypráví, jak tam potkala svého muže, také afghánského studenta, široce se směje. Její rodina byla natolik liberální, že jí dovolila vdát se za muže podle její volby. To je zde absolutně neobvyklé. Po patnácti letech manželství mají sedm dětí, což je průměrný počet ve většině afghánských rodinách. Další dítě by už Fahima nechtěla, ale nemůže s tím příliš dělat - antikoncepce zde neexistuje. Zatímco hovoříme, v zadní místnosti spolu mluví několik žen; jejich ruce se rychle pohybují nad pradávnými dřevěnými šicími stroji. Téměř všechny jsou vdovy, jejich muže zabil Taliban. Zde nacházejí jedinou příležitost, jak uživit své děti. Za ušití pěti šatů denně dostane každá pět kilo pšenice. Fahima ale věří, že v centru dostávají víc - formou vzdělání, kterého se jim nikdy nedostalo.
Pouze patnáct procent afghánských žen umí číst a psát. Vzdělání pro dívky bylo vždycky prioritou pouze elityve větších městech, jejíž příslušníci přijímají životní styl Západu. Proto Soraya Mokhtar učí vdovy za zdmi centra dvě hodiny denně arabskému písmu z velké a ošuntělé učebnice. Soraya mluví jemně, ale názory má pevné. Taliban dělá chybu, říká, když zakazuje ženám vzdělání. Islám to dovoluje a ženy to potřebují, aby mohly učit své děti. Čtení a psaní ovšem není jediné, co se tu ženy učí. Odpoledne přichází další učitelka. Fawzia vyučuje zdraví a hygienu - většinou s pomocí obrázků namalovaných na bavlněné látce. Ukazuje ženám, jak udržet potraviny čisté, jak je bránit před hmyzem, anebo jak rozpoznat dětské nemoci. Každé čtvrté dítě umírá v této zemi dříve, než oslaví páté narozeniny. Nenávist vůči Talibanu Nemocnice dole v ulici je sofistikovanou hliněnou stavbou a její lékaři se právě musejí bezmocně dívat na to, jak jeden z pacientů pomalu umírá na vyléčitelný typ rakoviny; zde nemohou udělat nic. A právě v té nemocnici pracuje manžel Fahimy. Zeptala jsem se jí, jestli je život ženy pod vládou Severní aliance vůbec lepší než pod vládou Talibanu. Zažila totiž obojí, byť uprchla z Kábulu krátce poté, co se Taliban ujal moci.
Fahima mlčí a pečlivě přemýšlí. Nenávidí Taliban, říká, nenávidí to, co udělali její zemi. Ale nenávidí také burkhu, kterou musí všechny ženy v tomto městě nosit, kdykoli opustí vlastní dům. Pak se na mne Fahima podívá a znovu se usměje. V den, kdy se vrátím do Kábulu, zahodím roušku a budu oslavovat. Teď se smějí i ostatní ženy. Většina z nich je odsud z venkova na severu. Jejich manželé trvají na tom, aby burkhu nosily. Kdyby tak nečinily, říkají, zostudily by celou rodinu. Fahima přikyvuje. Její nejstarší dceři je čtrnáct. Tento rok se oficiálně stane dospělou a to znamená, že bude muset chodit v úplném zahalení. Nenávidí to, říká Fahima. Je to prý velmi těžké, takto otřást dětskou svobodou. Její dcera již dokonce obdržela několik nabídek k sňatku od místních rodin. Ale Fahima chce, aby dcera ještě počkala. Doufá, že i ona by mohla získat universitní vzdělání. Ale to vše záleží na tom, co bude dál.
Pokud bude Taliban poražen, možná se Fahima přestěhuje s celou rodinou zpět do Kábulu; možná se ženy budou moci opět vzdělávat, možná budou moci pracovat - alespoň ve velkých městech. Je pět hodin odpoledne a šicí stroje náhle zmlknou. Je čas jít domů připravit jídlo pro rodinu. Fahima, Soraya a Fawzya si s povzdechem oblékají burkhy a kráčí k bráně. Než se brána otevře, připraví si roušky, aby si je natáhly přes hlavu. Těsně předtím, než jejich tváře zmizí, naposledy se na mne usmějou. Ženy plné života, se kterými jsem strávila celý den, se změnily v mlčící stíny. Související odkazy: BBC neodpovídá za obsah stránek, které jí nepatří.
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Zpět nahoru | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||