Čekání na mír v Ramallahu

Pouliční nepokoje zcela změnily život všech obyvatel Ramallahu

Úterý 7. listopadu 2000

Zpracovala Zuzana Zrůstová

V televizních reportážích o nepokojích na Západním břehu Jordánu se nejčastěji objevovali mladí Palestinci s kameny v rukou a přestřelky mezi palestinskými ozbrojenci a izraelskými vojáky. Dozvídáme se z nich málo o tom, jak obyčejní lidé za této situace zápasí s problémy každodenního života.

Většina Palestinců podporuje povstání, které je pro ně výrazem hlubokého zklamání nad průběhem mírového procesu, ale nemohou popřít, že způsobuje chaos v jejich životě, že je ohrožuje a vyvolává stres. S lidmi v Ramallahu o těchto problémech hovořila zpravodajka BBC Barbara Plettová.

Omezené možnosti cestování

Továrna na výrobu cigaret na předměstí Jeruzaléma. Její moderní zařízení vyrábí nejméně polovinu veškerých cigaret prodávaných na palestinských trzích. Pracuje tu také Mohammed Alami. "Asi přede dvěma hodinami jsme tu měli problémy, protože zvenku sem pronikl slzný plyn," poznamenává.

Srážky venku na ulici výrobu příliš neovlivnily. Jak říká Mohammed Alami, jeho skutečným problémem je distribuce. Přístup do mnoha měst a vesnic totiž nyní blokují izraelská kontrolní stanoviště. Továrna tak nemůže, jak si nedávno předsevzala, dodávat své zboží přímo každému obchodu.

"Dnes se nedostanu do všech vesnic, v mnoha případech ani do velkých měst. Museli jsme tedy od těchto pokusů upustit, přestože jsme si nedávno koupili čtyřicet nákladních vozů a najali lidi do odbytu."

Cestování je teď vůbec jedním z největších problémů. Lidé, kteří na Západním břehu Jordánu snaží dostat z jednoho města do druhého, používají odlehlé silnice, aby se vyhnuli izraelským hlídkám. Někdy se musí vyhýbat také kulkám, když se náhodou ocitnou mezi izraelskými vojáky na jedné straně a palestinskými vrhači kamenů na druhé.

Mohammed Alami žije v Ramallahu, asi dvacet kilometrů daleko od továrny. Jeho manželka Najwa s ním i s dětmi udržuje kontakt pomocí vysílačky.

Syn Mustafa se právě nachází na zablokované silnici v obrovské dopravní zácpě. Najwě nezbývá, než syna varovat, aby se v případě, že se v Kandii, která leží na jeho trase, bude střílet, vrátil zpátky do Jeruzaléma.

Lidé šetří, obávají se války

Život v Ramallahu se nezastavil, jen zpomalil. Mohammed studuje a zároveň pracuje v rodinné truhlářské dílně. Jak říká, zákazníci ze sousedních vesnic se do města nemohou dostat. Ostatně, stejně se jim v této době nechce moc utrácet.

"Není práce, všichni se bojí, že bude válka, a tak raději peníze šetří, možná aby si mohli koupit jídlo, kdyby válka začala."

Během dne není v centru města vidět známky nepokojů. Ramallah je pod kontrolou palestinských úřadů, kterým bylo v průběhu mírového procesu svěřeno do správy již několik menších území. Izraelští vojáci zůstávají za hranicemi města. Ale izraelské bojové vrtulníky při odvetných útocích zasáhly i cíle ve městě. Jak říká tato žena, lidé žijí ve strachu.

Každou minutu se cítíme se ohroženi, bojíme se že se bude bombardovat nebo střílet. Děti se bombardování děsí. Všude vládne strach a nejistota. Na silnici za městem zase představují nebezpečí izraelští osadníci.

Žádná zábava

Než se setmí, ulice se vylidní. Ještě před pár měsíci se místní scházeli v restauracích, barech a nočních klubech, které tu byly postaveny poté, co se správy města ujaly palestinské úřady. Teď to vypadá, že ještě mladý zábavní průmysl Ramallahu předčasně umírá.

Nově otevřená kavárna má přece jen ještě své stálé zákazníky: skupinu mladých Palestinců, kteří získali vzdělání na Západě. Ale je to proto, že se nachází na okraji Ramallahu, mimo frontovou linii. Fouad, zubní lékař, říká, že dělá, co je v jeho silách, aby mohl žít normálním životem.

"Nechceme nic, než žít jako ostatní lidé na celém světě. Proto sem chodíme. Já celý den pracuju, a pak si chci jít někam sednout, do kavárny nebo jinam."

Navzdory barevným světlům a veselé hudbě tu ale vládne chmurná nálada. Je nemožné ignorovat srážky. Další zákazník, Karim, říká, že je lidé ani ignorovat nechtějí.

"Není to dobrý pocit, když si nějak vyjdete a bavíte se, zatímco někdo jiný za vás bojuje. Je to nepříjemný pocit, že to není v pořádku."

Palestinci tohle už jednou zažili. Sedm let trvalo jejich povstání, které nakonec vedlo k mírovým jednáním. Jsou zklamaní, protože mírový proces zatím ani neukončil izraelskou okupaci ani nezlepšil jejich život. Někteří z nich jednání odmítli a rozhodli se pro povstání. Většina jich však doufá, že nepokoje povedou k životaschopné mírové dohodě.