Co mají Palestinci, Izraelci a Srbové společného? Tak jako u Britů, Finů a ostatních zemí či etnických skupin lze za jejich společného jmenovatele označit nacionalismus.
Lidské povaze není vlastní potřeba nenávidět ostatní. Lidské povaze je vlastní potřeba kategorizovat a rozlišovat.
profesor Cedric Cullingford
Tento jev má zajisté své kladné stránky, ve formě zdravého patriotismu, ale mnohem častěji se stává ničivou, bezohlednou silou, jež se opájí pocitem vlastní samojedinnosti.
Profesor Cedric Cullingford z university v anglickém Huddersfieldu ve svém studiu tohoto fenoménu dospěl k závěru, že kořeny nacionalismu netkví v domácí, ale ve školní výchově. Jaký má pro tento názor argumenty?
Přestože nejde o přímé spojení, nacionalismus je vlastně součástí vyučování. Žáci si ve škole osvojí skupinovou psychologii , naučí se navzájem šikanovat, utahovat si z druhých a poznají pocit odloučení. Na základě těchto poznatků se pak začnou určitým způsobem chovat k ostatním lidem. Většinou se učí od starších dětí.
Není ovšem tato vlastnost vrozená jak dětem, tak dospělým? Téměř každý chce být lepší než ti druzí. Být hrdý na svou zem, na lidi, ke kterým patří. Není i hrdost vlastně projevem zaujatosti a nepřátelství?
Lidské povaze to vlastní není. Její podstatou není potřeba nenávidět ostatní. Lidské povaze je vlastní potřeba kategorizovat, rozlišovat, mít svůj vlastní vkus. Takže lze rozlišit mezi vrozenou, pozitivní zaujatostí, a zaujatostí negativní, které je ale možné se bránit.
Ale není tato negativní zaujatost vlastně výsledkem útlaku? Na Blízkém východě nebo v Kosovu jsou projevy pomstychtivého nacionalismu vlastní těm, kdo se cítí být utlačováni? Jde tedy o šikanované spíše než šikanující jedince.
Lidé se tak ale chovat nemusí. Co se osobně snažím zjistit, je, proč si lidé tyto vlastnosti zvláště v mladém věku vypěstují. Pochopitelně v určitých podmínkách, tak jako na Blízkém východě, si lidé jistou zaujatost osvojí doslova samovolně. Co je v současné době na Blízkém východě tak zneklidňující, je absence jakéhokoli dialogu či ochoty uvážit odlišné názory.
Jedním z prvních projevů zaujatosti je neschopnost naslouchat druhým lidem. Je to myšlenka, že pouze vy máte pravdu. Ať už jde o váš fotbalový tým, o vaši zemi, o cokoli. V tom se skrývá opravdové nebezpečí. Na Blízkém východě jsme svědky toho, jak se obě strany konfliktu navzájem ze všeho obviňují.
Jednou ze zemí, na kterou jste se ve svém studiu zaměřil, je Finsko. To přece není typická baštu nacionalismu a zaujatosti.
Finsko je velmi zajímavým předmětem ke studiu, protože se tam daleko usilovněji než zde snaží v rámci školních osnov vypěstovat pocit občanské odpovědnosti a potřeby porozumět ostatním. Je ovšem zarážející, že navzdory tomuto úsilí se tam v rostoucí míře zaujatost objevuje, především vůči Romům.
Jak byste definoval nacionalismus? Například Srbové v komunistickém režimu ani v Jugoslávi neexistovali odděleně jako samostatný národ, a přesto se u nich v současné době projevují snad nejsilnější nacionalistické tendence na světě.
Srbové se vždy považovali za národ i pod povrchovým nánosem komunismu. Způsob, jakým se komunismus pokoušel potlačit, ale ve skutečnosti vlastně přehlížel instinktivní a dědičně předávané pocity lidí, je námětem pro rozsáhlou studii. Když lidé - jednotlivě i kolektivně - ztratí pocit sebejistoty, protože Srbsko prohrálo v Kosovu bitvu před mnoha sty lety a vlastně se tím připraví o pocit svého vlastního já, pak přestanou být schopni vést dialog a zaujmou sebeobranný postoj, který se projevuje výbojností vůči ostatním, jak jsme toho byli svědky v bývalé Jugoslávii.
Není ovšem tato vlastnost vrozená jak dětem, tak dospělým? Téměř každý chce být lepší než ti druzí. Být hrdý na svou zem, na lidi, ke kterým patří. Není i hrdost vlastně projevem zaujatosti a nepřátelství?
Lidé se tak ale chovat nemusí. Co se osobně snažím zjistit, je, proč si lidé tyto vlastnosti zvláště v mladém věku vypěstují. Pochopitelně v určitých podmínkách, tak jako na Blízkém východě, si lidé jistou zaujatost osvojí doslova samovolně. Co je v současné době na Blízkém východě tak zneklidňující, je absence jakéhokoli dialogu či ochoty uvážit odlišné názory. 
