Pátek 16. listopadu 2001 - 16.24 SEČ

Zpravodajové BBC v Kábulu

Ještě před vojáky Severní aliance přijeli do Kábulu zpravodajové BBC

Připravil Jaroslav Beránek

V úterý 13.listopadu vstoupili první bojovníci afghánské Severní aliance do hlavního města Kábulu. Ještě před nimi, byť beze zbraně, tam vkročili i zpravodajové BBC.

Mezi nimi slavný John Simpson, velký postavou i osobností. Prokázal to, když si v tom spádu událostí neodpustil odvážnou nadsázku: "Osvobozujeme Kábul," prohlásil za novináře.

Když vášně poněkud utichly, Simpsonova kolegyně Kate Clarková, která Kábul musela opustit letos na jaře, srovnávala.

Po odchodu Talibanu

Když jsem se procházela po místech, kde jsem bydlela, lidé mě vítali širokými úsměvy a zvali mě na čaj. Jinde ve světě by to bylo normální, ale za vlády Talibanu byli mí sousedé příliš vystrašeni, aby se se mnou dali do řeči - báli se, že by byli obviněni ze špionáže.

Zkušený válečný zpravodaj John Simpson

Několik mužů už mělo oholeno vousy, mnozí další to nechávali na další den, ve strachu, že by se ještě mohla vrátit talibánská náboženská policie. I některé ženy pro jistotu v prvních dnech zůstávaly v burkách, oděvech od hlavy k patě - a často zvedaly závoje a smály se na mě.

"Taliban odnesl vítr," řekl mi jeden muž. "A co bude dál?" zeptala jsem se. Teď ale zdejší lidé tvrdí - jsme prostě rádi, že Taliban je pryč.

Takové byly zážitky zpravodajky Kate Clarkové z posttalibanského Kábulu. Jen pár dnů před ní se do Kábulu - ještě pod talibanskou vládou - podíval další zpravodaj BBC, William Reeve. Zde je jeho svědectví:

Návrat do Kábulu

Velkým dárkem pro mě bylo už to, že jsem přijel k domu, kde má ubytování a kancelář BBC, a že jsem se opět setkal s pěti Afghánci, kteří zde pracují a dohlížejí na objekt po dobu, kdy tu nepůsobí žádný zpravodaj BBC. Všichni stáli u brány a vřele nás uvítali, když jsme dorazili ve starém autobuse najatém na pákistánské hranici.

Kate Clarkovou přivítali v Kábulu usměvaví lidé

Byl tu řidič Hadži, s bílým plnovousem, turbanem a svérázným smyslem pro humor. Sar Feroz, kuchař, vedle připravoval oběd. Jsou tu celou dobu dva hlídači a také zahradník Bagwán. Ten má potíž, protože studna pro dům BBC je úplně bez vody po třech letech sucha. Ale těšilo mě, že znovu vidím zahradu i bazén ve tvaru ryby a dvacet různých druhů ovocných stromů.

Vybral jsem si tento dům téměř před osmi lety - tehdy sváděly síly mudžáhidů zuřivé boje o moc. Půlka města byla doslova srovnána se zemí v onom marném zápase a desetitisíce civilistů přišly o život. Skupiny, jež tehdy byly v Kábulu, jsou nyní spojeny proti Talibanu v Severní alianci.

Kábulský "domov"

Dům BBC má plochou střechu - velmi výhodný bod pro pozorování, co se děje ve městě, kdykoli na ně padají rakety nebo bomby. Je odtud i úžasný výhled na hory obepínající Kábul. Mám ten dům moc rád, stejně jako všechny, kdo tu pracují. Mnohé znám už skoro deset let.

Budova leží ve čtvrti, kde donedávna žili cizinci z humanitárních organizací. Tahle část města se jmenuje Wazír Akbar Chán - a je ironií, že dostala název po afghánském wazírovi, neboli premiérovi, který byl odpovědný za masakr tisíců britských vojáků, kteří před sto šedesáti lety prchali z Kábulu během první anglo-afghánské války.

Onoho osudného dne v půlce září, v den sebevražedných útoků na New York a Washington, jsem byl v Londýně. Netrvalo dlouho a jeden z přátel mi zavolal a ptal se, co by se teď mohlo stát v Afghánistánu. Nebyl jsem si jist. A pořád nejsem. A tak mě napadlo - co tak zavolat Talibanu a nadhodit, jestli by nedovolili zpravodaji BBC návštěvu Kábulu. O den později jsem dostal svolení přijet do hlavního města i s televizním štábem.

Afghánské děti dosud nepoznaly život v míru

K afghánské hranici jsme se dostali poblíž Chajbarského průsmyku. Tento úsek cesty jsem vždy považoval za nejlepší část jakéhokoli putování do Afghánistánu. Náhle je vše jaksi uvolněnější, klidnější a nečekané návštěvníky čekají úsměvy a pozdravy obyčejných Afghánců prodávajících u hranic chléb a ovoce.

Koloběh války

Než jsme přijeli do Afghánistánu, požádal jsem, aby nás do Kábulu doprovodil talibanský strážce - a on se opravdu objevil, naskočil do autobusu, který jsme si právě najali a naložili všechno vybavení. Během cesty jsem hovořil s několika jinými příslušníky Talibanu. Jeden mladý voják mi řekl, že se přímo těší na příjezd amerických pozemních sil. Pak si tento konflikt opravdu začnu užívat, prohlásil.

Cestou jsme viděli pokroucené zbytky vojenských strážních stanovišť, která dostala přímý zásah amerických raket. Překvapivě jsme na silnici do Kábulu a i tam narazili jen na málo vojáků Talibanu. Všichni zřejmě zaneprázdněni boji na frontových liniích.

V Kábulu mi lidé povídali, jak vystrašeni byli, když začalo bombardování. Bylo intenzívnější a mnohem hlučnější než cokoli, co zažili dosud. Teď už ale bomby utichly a obyvatelé afghánského hlavního města vypadali i před odjezdem Talibanu už klidněji.

Ale co je trápí, jsou nevalné hospodářské vyhlídky po tolika letech války. Čekají, kam tento nový zvrat událostí povede a co se v příštích měsících a letech stane nejen s Kábulem, ale s celou zemí.