"Interview" s afghánských králem

Bývalý afghánský král vyjádřil obavy o osud Afghánistánu

Sobota 6. října 2001


PřipravilTom Feilden
Zpracovala Helena Berková

Král Muhammad Záhir šáh byl sesazen z afghánského trůnu během převratu v roce 1973 a nyní žije v italském exilu. Nedávno se setkal s vedoucími představiteli afghánské opozice. Na schůzce, která se konala v Záhirově domě v Římě, se hovořilo o plánech na vytvoření nové aliance proti afghánskému vládnoucímu hnutí Taliban.

"Platí! Platí! Říká, že ano! Exkluzivní rozhovor! Příštím letadlem poletíš do Říma!" Tak tohle mi řekl můj šéfredaktor. Nepotřeboval jsem žádnou novinářskou nadsázku k tomu, abych mohl říct, že je nadšený. Jenže to nebylo všechno. Byl tu i jeden otazník. On se odvažoval vyvolávat ve mně pochybnosti! Něco mi na tom sólokapru nesedělo. Nechal jsem šéfa mluvit, a pak jsem se zeptal: "Kdo že říká ano?" Příliš pozdě. Celá redakce už věděla, že ůano" řekl bývalý afghánský král Muhammad Záhir šáh a že tak vyslovil souhlas s poskytnutím exkluzivního rozhovoru. Bylo jasné, že ho musím za každou cenu natočit.

Král Muhammad Záhir v roce 1965

Cestou na letiště se moje obavy potvrdily. Záhirův uhlazený tajemník doktor Rassúl po celé škále úhybných manévrů - mí šéfové se ho snažili zlomit několik dnů - nakonec připustil pouze to, že Jeho Veličenstvo má jistou potřebu učinit prohlášení a zveřejnit je prostřednictvím médií. Člověk nemusí být diplomatem, aby poznal, že tohle je nahony vzdáleno souhlasu s poskytnutím exkluzivního interview.
Bývalý král ve skutečnosti souhlasil s tím, že přijme delegaci britských politiků z Evropského parlamentu, kteří v té době budou na informativní návštěvě Říma. Tito pánové byli tak laskaví, že mi dovolili, abych se k nim připojil, a nadto slíbili, že se za mě přimluví.

Cesta za králem

Měli jsme sraz na britském velvyslanectví v Římě. Budova, jako nějaký obrovský počítačový čip na pilotách, které připomínají chůdy, trčí uprostřed rozvalin evropské historie. Delegace Evropského parlamentu se měla setkat s velvyslancem. Mě nepozvali, a tak jsem se šel projít do zahrady zalité podzimním sluncem a přemítal o tom, že takovýhle život v diplomatických službách bych si dal líbit.

Taliban se postavil proti návratu krále na trůn

Nastal čas vyrazit na cestu. Nacpali jsme se do mikrobusu. Než jsme se dostali na silnici, která vede do Cassie po kopcích na severu města, museli jsme se dobrých čtyřicet minut proplétat věčnou římskou dopravní zácpou. Na zadním sedadle jsem se mačkal na lorda Stocktona. Bavili jsme se o tom, zda se jeho dědeček, bývalý britský premiér Harold Macmillan, mohl setkat s králem Záhirem.

Afghánský král totiž v 50. letech vykonal státní návštěvu Británie. Nakonec jsme se shodli na tom, že ti dva se tehdy určitě potkali. V atmosféře napjatého očekávání jsme si povídali o velkých premiérech minulosti a najednou jsme měli dojem, jako bychom sami měli být přítomni chvílím, kdy se píší dějiny. Když jsme projížděli serpentiny v kopcích nad městem, bylo už chladněji. U silnic rostly pinie a cypřiše a napětí současné mezinárodní krize jako by se vytratilo.

Skromné sídlo šarmantního vladaře

Když jsem uviděl Záhirovo sídlo, byl jsem překvapen. Vila byla skromnější, než jsem očekával. Rozhodně nebyla tak honosná jako domy fotbalových hvězd klubu Lazio a mediálních celebrit, které snad ani netuší, že bydlí v sousedství bývalého krále. Nebyl tu žádný tenisový kurt, ani bazén - nic takového. Snad jen policejní auto zaparkované před branou napovídalo, že tu bydlí příslušník královského rodu.

Uvedli nás do prostorného moderního obýváku, kde stálo jen několik kusů nábytku. Pokoj však přesto působil útulným dojmem. Byl zařízen s rafinovanou nenuceností. Příchozí měl pocit, že v téhle místnosti se mluví otevřeně a že se tu také přijímají rozhodnutí. Protokolární ceremonie tady nemají místo. Není to žádná soukromá svatyně.

Král vede poklidný život v exilu v Římě

Ze všeho nejdřív musím přiznat, že pohled na krále Muhammada Záhira šáha mě trochu rozčaroval. Ten osmdesátiletý pán v bílé hedvábné rozhalence a saku měl pečlivě zastřižený knírek a byl menší, než jsem si ho představoval. Na jeho shrbené postavě se možná podepsalo stáří a ponižující vyhnanství. Pronikavý pohled, kterým si své návštěvníky - jednoho po druhém - změřil, však nenechal nikoho na pochybách. Vyzařovala z něho klidná autorita.

Ze seznamování se vyklubal vážný problém. Když se to tak vezme, co tady vlastně dělám? Užuž to vypadalo, že budu bez okolků vypoklonkován a mí přímluvci se ocitnou v rozpacích. Edward McMillan Scott, který stojí v čele britských konzervativců v Evropském parlamentu, nakonec usoudil, že mě představí prostě jako "člověka z BBC", který je tu od toho, aby královy názory tlumočil světu.

Buď zticha a na nic se neptej

Rychle to probrali a pak mi řekli, že když budu pěkně zticha a nebudu se na nic ptát, tak můžu zůstat. Byl tu však jeden háček. Můj status vyžadoval, abych při jednání seděl vzadu. Vůbec nic jsem neslyšel, natož abych mohl nahrávat, o čem se mluvilo. Překážel mi rozměrný skleněný konferenční stolek. Nedalo se nic dělat, musel jsem se přemístit.

Moje chvíle nadešla v okamžiku, kdy král ukončil formální uvítací proslov a jeho bratranec a zároveň překladatel, generál Abdul Wali, začal tlumočit. Prodíral jsem se dopředu, šlapal lidem na nohy a mumlal cosi na omluvu. Nakonec jsem jsem protáhl kolem stolku a uvelebil se u králových nohou. Nastalo příšerné ticho. Přímo jsem cítil, jak se mi do zátylku propalují jejich pohledy. Přívětivé rysy tváře doktora Rasúla ztuhly hrůzou.

Král hovořil o své touze vstoupit na afghánskou půdu

Tentokrát jsem zašel příliš daleko. Královi však náhle přelétl přes rty lehký úsměv, snad proto, že mu má zkroušená pozice oživila nějaké zasuté vzpomínky. Pokrčil rameny. Jako by si tak nějak velkodušně říkal, že je pod královskou důstojnost nechat se urazit takovým neotesancem.

Král mluvil o tom, jakým smutkem ho naplnily události v New Yorku a ve Washingtonu, a vyjádřil soustrast americkému lidu. Hovořil o své touze vstoupit na afghánskou půdu a o tom, že je ochoten posloužit ještě jednou svému lidu. Zda jako monarcha či jako řadový občan nové republiky, o tom už musí rozhodnout někdo jiný. Jak jsem ho tak poslouchal, říkal jsem si - jestli se ještě vůbec někdy do své vlasti vrátí.