Ondřej Štindl
Jednání o vládním prezidentském kandidátovi se jistě potáhnou - nikdo nemá příliš důvodů s nimi spěchat.
 |  |  |  |  | | | Účelu, o který Špidlovo křídlo strany usilovalo, bylo dosaženo. | |  |  | |  | I když nakonec třeba bude vybrán, nebudou jeho šance na zvolení velké - podporu ODS pravděpodobně mít nebude a chování klubu sociální demokracie si po dvou prezidentských volbách nikdo netroufne předvídat.
To ovšem neznamená, že by rozkol ve straně nějak pokročil. Situace působí dojmem právě opačným a je docela pravděpodobná, že nějaká forma "bezpečné rebelie" při tajné volbě, je to poslední, co druhdy siláckému táboru stoupenců Miloše Zemana, zbývá.
Vladimír Špidla to v posledních dnech a týdnech od komentátorů mnohokrát schytal, do značné míry právem. Krize, která v jeho straně propukla v souvislosti s prezidentskými volbami, se dá přičíst taktice-netaktice, již Špidlovo vedení v posledních měsících ve věci výběru příští hlavy státu provozovalo.
Pozoruhodné schopnosti nedělat buď nic nebo naopak vyvíjet horečnou aktivitu, díky níž bude vše nakonec ještě daleko horší - nebo to tak alespoň bude vypadat.
Sociální demokraté se ve volbách skutečně předvedli jako strana rozhádaná, nespolehlivá a příležitostně úsměv budící. Jenomže účelu, o který Špidlovo křídlo strany usilovalo, bylo dosaženo.
Miloš Zeman nebyl zvolen a to za okolností natolik ponižujících, že jeho návrat do boje o prezidentský úřad je krajně nepravděpodobný. A vyjádření lidí, kteří Zemanovu kandidaturu prosazovali, jsou den ode dne mírnější.
Místopředseda Zdeněk Škormach, který ještě v předvečer volby adresoval Špidlovým směrem nepříliš zastřené výhrůžky včera prohlásil, že "je nyní důležité, že jde o sociální demokracii a že je potřeba některé věci překousnout". Dosti výmluvné.
Atmosféra v sociální demokracii je prostě zčistajasna téměř klidná, jako by se všichni těšili na další týdny naplněné společnou masarykovskou drobnou prací na povznesení národa.
Zdá se, že jako velmi silný "motivační faktor" ve prospěch všeobecného zkrotnutí zafungovala právě představa, že by tu "drobnou práci" především v poslaneckých lavicích mohli vykonávat jiní lidé, než ti, kteří tam dnes ČSSD reprezentují.
Pokračující krize ve straně by totiž mohla vést až pádu Špidlova kabinetu a třeba i k předčasným volbám, které by pro sociální demokracii nemusely dopadnout dobře. Něco takového se nechce riskovat poslanci, který ke svému postu má, řekněme, pozitivní vztah.
Každopádně Vladimír Špidla - zdá se - navzdory chybám, jichž se měl dopustit, dosáhl vítězství. A to může člověka vést i k novému pohledu na ty domnělé chyby.
Otevírá se tedy možnost, že Špidlův postup před volbami nebyla neschopnost, ale naopak geniální taktika - něco na způsob pověstného manévru maršála Kutuzova, který nečekal až Moskvu vypálí Napoleon a vypálil ji raději sám a pak utekl, veden - jak se později ukázalo - oprávněnou nadějí, že když se do toho nebude vrtat, ono se to nějak zvrtá samo.
A možná to byly skutečně chyby. V tom případě má ovšem Vladimír Špidla velké štěstí, což je pro politika ve vrcholné funkci ovšem také důležitá charakteristika. |