Daniel Kaiser
Šéf zbrojních inspektorů OSN v Iráku Hans Blix se včera ve své dlouho očekávané zprávě vydal jakousi střední cestou.
 |  |  |  |  | | | Česká republika se v irácké otázce zatím profiluje jako nové želízko Američanů v ohni. | |  |  | |  | Režim v Bagdádu musí víc spolupracovat, Blixovi inspektoři by prý ale měli dostat ještě několik měsíců na práci.
Víc času pro inspektory - a tím pádem také pro Saddáma Husajna - žádali včera i další hráči světové politiky: Francie, Německo, Čína nebo Rusko.
Z pražské Ruzyně v tu samou dobu odlétala do Perského zálivu vojenská technika. Česká armáda koná to, k čemu předminulý týden dostala mandát od parlamentu: posiluje svou protichemickou jednotku v Kuvajtu, aby v případě případů mohla Američanům krýt záda před iráckou odvetou.
Pochybnosti nad americkým plánem odzbrojit Irák třeba silou, které jsou vysloveně celosvětové, se sice nevyhly ani České republice - odtud zpřísňující výklad o mandátu OSN z dílny poslance Kasala nebo vytáčky ministrů, kteří nám sugerují, že česká účast na válce bude humanitární, ne-li přímo protiválečná.
Důležitější než slova jsou ale činy - a zatímco například Francie s Německem i včera zkoušely zdržovací taktiku, Česká republika na Arabském poloostrově - v rámci svých omezených možností - začala zbrojit.
Kdyby se válka s Husajnem opravdu semlela, česká jednotka do ní asi bude vtažena a Špidlova vláda s takovou eventualitou zjevně počítá.
Před našima očima se tak rýsují zajímavé momenty: s Američany nakonec bude v poušti postkomunistická česká armáda, ale ne německý Bundeswehr, v padesátých letech postavený Američany.
Budou tam Poláci, ale Francouzi zřejmě budou chybět. Na klíčové zahraničněpolitické otázce posledních několika let se Evropa láme na dva tábory: jeden seskupený kolem kdysi slovutné osy Berlín-Paříž je protiamerický.
V druhém, spíše proamerickém, se spolu s Británií, Španělskem, Itálií a třeba Dánskem octli kromě Poláků i Češi.
Francouzsko-německý motor už nějakou dobu drhne, nedaří se mu kočírovat dění v Evropské unii, a teď se navíc sám vyřazuje ze světové politiky.
Americký ministr obrany Donald Rumsfeld minulý týdnen nazval německo-francouzskou osu "starou Evropou" a znělo to, jako kdyby mluvil o starém železe.
Česká republika se v irácké otázce zatím profiluje jako nové želízko Američanů v ohni.
Když si k tomu připočteme možnou účast České republiky na americkém protiraketovém deštníku propagovanou ministrem obrany Tvrdíkem, vychází nám závěr, který by ještě před dvěma, třemi roky způsobil malou senzaci: ať už v Praze vládne levice nebo pravice, v otázkách bezpečnosti to Českou republiku táhne víc k Washingtonu než k Paříži.
Tento vznikající zahraničněpolitický konsensus je nečekaný, křehký, ale je. |