Z pera Lea Pavláta
V sobotu uběhl týden od pokusu neonacistů projít s planoucími pochodněmi kolem pražských synagog, jako to při svých výhrůžných průvodech činili hitlerovci.
 |  |  |  |  | | | Zásada "svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého" se u nás uplatňuje až s jakousi neochotou. | |  |  | |  | Jak známo, pochod Hitlerových pohrobků byl nakonec rozpuštěn, protože se jejich shromáždění odchýlilo od oznámeného účelu.
A přitom je docela dobře možné, že už teď se chystá pochod nový, vůči Židům stejně nenávistný.
Jestliže ten první byl Magistrátu nahlášen jako "připomínka obětí holocaustu", ten další bude mít třeba za cíl "odsoudit teror v židovských dějinách" nebo "vzpomenout semitských obětí násilí".
Jsou to názvy nejednoznačné, tak jako v chápání neonacistů termín holocaust, ale co naplat: "popírání osobních, politických nebo jiných práv občanů", "rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti", případně dopouštění se "násilí nebo hrubé neslušnosti" z takového ohlášení dovodit nelze.
A protože zákon nezkoumá skutečné záměry těch, kdo hodlají demonstrovat, ani jejich minulost, nelze předem znemožnit další provokaci.
Kdyby si neonacisté usmyslili, že znovu bojovně vyrazí k židovským modlitebnám, přinejmenším se sejdou za pozorností médií, široce citujících mladé antisemity.
Tak to umožňují paragrafy, ale rozum i cit se vzpírají. Toto je demokracie? Jen takto, když už jsou v ulicích desítky policistů, lze zabránit neonacistické provokaci?
Bez pokuty organizátorům za vědomé klamání? Bez krytí zbytečných nákladů na udržování pořádku?
Je smutné pozorovat, jak lehce si lze u nás pohrávat s demokracií, jak vstřícně dává prostor těm, kterým je dobrá leda ke zneužití.
Zásada, že "svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého", se u nás uplatňuje více než klopotně, až s jakousi neochotou.
Připomenu jiné dva příklady - jen od počátku tohoto roku.
Na sídlišti v Praze-Bohnicích vyhořelo několik rodin kvůli poněkud riskantní zálibě jejich sousedky.
Její byt přeplněný starým papírem a harampádím podle všech měřítek ohrožoval bezpečnost, a přece nestál vlastníkovi domu za vyklizení, i když to zákon umožňuje a obyvatelé domu žádali o zásah.
Svoboda zřejmě pomatené nájemnice ohrožující ostatní lidi stála za víc než jejich bezpečí.
Podobně si svobody, která děsí sousedy, dopřává muž, o němž před pár dny informovala televize.
Jeho smečka několika desítek psů připomínajících spíše vlky je podle odborných vyjádření svému okolí více než nebezpečná. Konat se však údajně nedá nic, a tak celá vesnice trne, kdy dojde k neštěstí.
Okřídlené rčení říká, že "život je nebezpečný", a bylo by naivní očekávat, že v demokracii ohrožení neexistuje.
Nejednat však proti němu je zločin, i kdyby mělo jít o takové zdánlivé maličkosti jako nedokonalý zákon o právu shromažďovacím, jeden byt připomínající hranici k podpalu či zdivočelí psi za chatrným plotem.
Nacisté i komunisté se vždy demokracii posmívali coby žvanírně dobré tak nanejvýš pro vyvolené, kteří kašlou na starosti obyčejných lidí.
Čeští komunisté už mají v parlamentu své silné zastoupení. A extrémní pravice zkouší, kam až může dojít, v naději, že její čas přijde. |