Z pera Lea Pavláta
Na Silvestra v poledne jsem v malém hotelu ve východních Čechách čekal, až mi číšník přinese oběd. Jak bývá v českých restauracích zvykem, hrálo hlasitě rádio.
 |  |  |  |  | | | Věřím, že vydávání podfuků a všelijaké jiné svévole za div ne obecně prospěšný čin nebude mít věčného trvání. | |  |  | |  | Vysílali pořad pro motoristy a do studia právě volali řidiči. "V Praze na Proseku," následoval přesný popis místa, "měřej," pravil mužský hlas vzrušeně. "Tak si dejte bacha."
Novoroční doba je časem přání, snů a tužeb. O těch svých jsem koncem loňského roku neuvažoval - nevidím důvod, proč se jimi zabývat právě s blížící se půlnocí posledního prosincového dne.
Ale když jsem slyšel onoho řidiče, jak s pocitem člověka konajícího dobrý skutek jásavě světu sděloval své varování před policejním radarem, přece jen jsem po něčem zatoužil: moc jsem si přál, aby už v Čechách a na Moravě nastal soumrak toho, co si sám pro sebe nazývám "vzpoura proti vrchnosti".
V tomto koutu země byla předlouhá období nesvobody - to poslední ještě většina z nás pamatuje. Ale čas, kdy se kdekterý úřad či veřejný činitel dal s vysokou pravděpodobností ztotožnit s nástrojem útlaku či manipulace, je pryč.
Ne že by nebyly špatné předpisy či nařízení, které by stálo za to změnit. Samozřejmě existují i lidé, kteří veřejnému úřadu čest nečiní.
To však nic nemění na tom, že už nejsme země ovládaná nacisty ba ani komunisty. Vzpoura proti vrchnosti jako pravidlo, kterým je správné řídit se ve vztahu k věcem veřejným vždy a za každých okolností, je špatná.
Málokde je to tak patrné jako právě na silnicích. Loni, jen od ledna do listopadu, na nich u nás zahynulo skoro dvanáct set lidí. Kdo změří takto vzniklé neštěstí? Zkuste si ztrátu představit u sebe, doma.
Teď je zima, náledí, riziko nehod je vyšší než obvykle. A tu onen neznámý muž s pomocí rozhlasové stanice, která se k něčemu takovému propůjčí, vzkazuje: My, kteří nedáme na vrchnost a chceme jezdit hodně rychle, bychom měli držet při sobě.
Ti seshora nás kontrolují. Utlačují nás svými předpisy, a proto si pomožme. Máme přece svobodu. A stejná zásada se dá vyjádřit i jinak: vrchnost by chtěla, abychom platili daně.
Pomožme si: "Co mám napsat na účet, abyste uplatnil odečet?" ptá se úslužně prodavačka. "Šlo by to bez účtenky?" zeptá se majitel penziónu při placení. "Bez potvrzení to bude lacinější," praví řemeslník. „Jak dlouho budete chtít neschopenku?" táže se doktor.
Takto v Čechách a na Moravě konverzují udatní rekové bojující v sevřených šicích proti všemocné vrchnosti. Nekradou, nepodvádějí, neporušují předpisy - jenom se brání proti zvůli mocných.
Kdo s nimi nedrží, je sám vrchnost - tedy skutečný zloděj, podvodník, nepoctivec, nebo, což je ještě horší, patří k slušným lidem: vysmívaným hlupákům a naivkům z rodu Mirka Dušína.
Vykukové žijí na celém světě a není důvod si myslet, že by to u nás mělo být jinak - třeba až vstoupíme do Evropské unie.
Co však, věřím, nebude mít věčného trvání, je vydávání podfuků a všelijaké jiné svévole za div ne obecně prospěšný čin.
V této zemi, alespoň nyní, totiž není vrchnosti a poddaných. Jsou jen ti, kdo si chtějí za každou cenu přijít na své - a ti, na jejichž úkor se tak děje. |