Z pera Karla Hvížďaly
Rok 2003 je posledním rokem příprav České republiky na vstup do Evropské unie. Naše administrativa se na vstup postupně chystá, ale otázka je, jak (a jestli vůbec) se na něj připravujeme my, "normální" lidé.
 |  |  |  |  | | | Svět nás ale neposuzuje podle špičkových výkonů vyjímečných jedinců, ale naopak podle řádu, který u nás vládne v úřadech, na ulicích a v hotelích. | |  |  | |  | Často to vypadá, jako by se nás to vůbec netýkalo, což je zásadní omyl. 1. května 2004 se nám totiž zásadně změní kontext: budeme měřeni a budeme se muset měřit se všemi členskými státy unie.
To se dotkne nejen každého z nás, ale i každého slova, které vyslovíme. Minulými totalitními desetiletími posunuté významy slov budou muset dostávat původní smysl a pomocí takto očištěného slovníku zahlédneme jinak, nově a přesněji, i sami sebe.
Pokusím se to ukázat na dvou pro mě klíčových slovech: kultura a pravda. Slovo kultura v Evropě vždy znamenalo a znamená řád.
Čím je tento řád sofistikovanější, komplikovanější a propracovanější, tím víc se hovoří o vyšší kultuře: proto se mluví o kultuře pití čaje, stolování, právní kultuře, politické kultuře, kultuře psaného slova, rétorické kultuře atd.
U nás se kultura stala synonymem pro umění, obsah tohoto slova byl záměrně ukraden, aby kultura jako řád mohla být zničena, a tak od nás postupně odešla jak právní a politická kultura, tak kultura stolování a všeho ostatního.
Proto - jak nedávné průzkumy ukázaly - se u nás cizinci necítí dobře: jsou podváděni a okrádáni, úředníci jsou nevlídní a obsluha jakbysmet, policisté jsou zapšklí, na ulicích a v domech je špína, informační cedule a ukazatele jsou málokde v cizích jazycích.
My se ale přesto považujeme za kulturní národ, protože umíme točit dobré filmy, máme vynalézavé režiséry či originální malíře a sochaře.
Svět nás ale neposuzuje podle špičkových výkonů vyjímečných jedinců, ale naopak podle řádu, který u nás vládne v úřadech, na ulicích a v hotelích. V jejich očích jsme ne příliš kulturní národ, který se bude muset hodně snažit, aby sjednotil krok se západní Evropou.
Podobně je na tom slovo pravda, které má u nás až majetnický charakter, což dokazuje rčení "mít pravdu".
V evropském kontextu je pravda vnímána jako proces, jako nekonečná práce, na které se mohou sice všichni podílet, ale nikdo ji nemůže vlastnit. Pravda je tedy úkol a ne statek.
Původně tomu ale bylo také jinak, jak dokazuje formulka praslovanského práva "ispraviti pravdu". V tomto souslovi je "napravování" totožné s "pravdou". Pravda je vnímána jako proces napravování.
Pravda nebyla něco daného, co někdo mohl vlastnit, ale bylo to něco, k čemu se dospívalo napravováním, přením, pravením, tedy dialogem. Podstatou pravdy byla evidentně komunikace.
Hledat pravdu znamenalo něco uvést do správného, nepokřiveného stavu. I k tomuto původnímu pojetí slova pravdy se budeme muset v Evropě vrátit. |