Z pera Ladislava Vereckého
Lidstvo se vyznačuje odvěkou zálibou v přirovnáních. Co svět světem stojí, přirovnávají mluvčí či autoři psaných projevů něco něčemu či někoho k někomu.
 |  |  |  |  | | | Hledám nějaká jiná přirovnání, vzniklá za mého života. Marně. | |  |  | |  | Připomeňme alespoň Píseň písní ze Starého zákon a nebo líčení obludy zvané Béhemót také odtamtud.
Hledat přirovnání přísluší především básníkům.
Ano, hvězdná obloha vypadá jak rozmetaná sazba z ohnivých liter, kterou marně luštíme, to je pravda, ale koho z nás by to napadlo, nemít po ruce dílo Otakara Březiny?
Přirovnání však hledají také lidé prostí. Občas se to povede tak, že příměr nalezený spíš náhodou zlidoví a stane se hojně využívanou součástkou hovorové češtiny.
Inspirací bývá okolní realita. Třeba: odříkal to, jako když bičem mrská. Svého času nejspíš každý venkovský i městský člověk věděl to, co dnes snad jenom návštěvníci cirkusu: totiž jak zní práskání bičem.
Inspirace dobovou realitou se časem ztrácela, až zůstala nezjevná. Jako školák jsem například nevěděl, proč na mě babička, narozená v předminulém desetiletí předminulého století, křičí, že mě roztrhne jako herynka.
Musela mi vysvětlit, že za jejích mladých let podával kupec celé nasolené sledě - tedy takzvané herynky - ze sudu.
Takového když si člověk přinesl domů, obvykle ho uchopil za špičky ocasu, každou rukou za jednu, a jak tak herynek visel hlavou dolů, zatočil s ním několikrát kolem vodorovné osy a škubl rukama od sebe.
Roztrhl tak celého herynka podélně vejpůl a pak už se ryba dala konzumovat. Babička mi tento úkon musela předvést na chatrném hadru na nádobí, celý slaneček se už v maloobchodní síti nevyskytoval.
Od té doby však vím, že roztrhnout někoho jak herynka není totéž co přetrhnout někoho jak hada. Herynek se trhá podélně, kdežto had asi napříč - aspoň já jsem si to tak představoval.
Navíc roztrhnout herynka bylo učitě mnohem lehčí než přetrhnout hada - žádný z dobrovolníků, které jsem viděl na pouti, jak se pokoušeli provést hadovi něco takového, nepochodil.
Nebo: kdykoliv přišel můj starší bratr domů pořádně zboulovaný od kamarádů, babička konstatovala: ty tě zrychtovali jak prase pytel.
Z jejích mladých let totiž chodili sousedé nakupovat na dobytčí trhy podsvinčata, selata, ba i mladé vepře a nosili je domů v režných pytlích.
Vyděšené prase sebou při tranportu škubalo a pytel přitom ostrými kopýtky nejednou dočista zničilo, zkrátka zrychtovalo ho jak prase pytel. Ani tuhle průpovídku bych bez vysvětlení nepochopil.
Přemýšlím, zda budu někdy muset potomkům vysvětlovat reálie, které vedly ke vzniku nějakého okřídleného přirovnání, reálie, které dnes už neexistují.
Jako školáci jsme například v beznadějných situacích říkávali: a jsme v řiti - volili jsme samozřejmě vulgárnější synonymum podstatného jména řiť - jsme v řiti jak vládní vojsko.
Toto přirovnání bylo bezpochyby inspirováno úspěšným národněosvobozeneckým bojem lidu třetího světa s loutkovými vládami v bývalých imperialistických koloniích. Obávám se však, že se neujalo.
Hledám tedy nějaká jiná přirovnání, vzniklá za mého života. Marně.
Jsi na mě krátký jak Havlovy kalhoty... Nic takového se však neříká.
Trpí snad moje generace nedostatkem jazykové tvořivosti? Určitě ne. To skutečnost je neinspirativní. |