Z pera Jaroslava Jírů
Musím se vám, milí posluchači, omluvit za to, že úvod mého zamyšlení bude trochu připomínat lekce angličtiny BBC.
 |  |  |  |  | | | Rostou nám teď po světě tisíce Betlémů. Ale jsou také malí, sobečtí Herodesové. | |  |  | |  | Víte, co to znamená 'NIMBY'? Nehledejte ve slovníku, je to zkratka. 'Not in my backyard', volně přeloženo 'ne na mém dvorku'.
K tomu lze připojit 'NNS' - 'ne na naší ulici' a 'local unwanted land uses' - 'využití pozemku v místě je nevhodné'.
Byla to kdysi slavná a chvályhodná hesla, která vznikla v sedmdesátých letech ve Spojených státech.
Potomci květinových dětí a obránci míru, hrdinové sdělovacích prostředků na druhé straně železné opony, jimi protestovali tu proti atomové elektrárně, tu proti plánům na výstavbu znečišťujících továren, zkrátka na svět beze zbraní uprostřed kvetoucích luk.
Jenže svět, jak už to bývá, šel rychle kupředu a slova i hesla měnila svůj smysl.
To není nic nového. Mafie bývala přece kdysi dávno téměř dobročinná organizace, že?
Lidé, kteří se na celém světě starají o vyděděnce a tvory, jímž je třeba pomáhat, mají v posledních letech téměř stejnou zkušenost.
Když chtějí postavit hospic, útulek pro běžence, sociálně slabé či dokonce léčící se narkomany, musejí svolat veřejnou schůzi sousedů.
Po ní k nim přijdou desítky posluchačů, chválí jejich obětavost, nabízejí peníze, šatstvo a pak tiše dodají:
"Nemohli byste ten svůj domeček postavit někde jinde? Třeba v lese, ti lidé potřebují přece do přírody!"
Když nedosáhnou svého cíle, přitvrdí. Organizují petice, pořádají manifestace. Volají při nich: "Nejsme rasisté, přispíváme na chudé, není to dost?"
Ale not in my backyard, ne na mém dvorku. Naše děti by tu potkávali cizí podezřelé lidi, lepší sousedé by se odstěhovali, klesly by ceny nemovitostí a těch stříkaček kolem!
Dobročinnost ano, ale ne na naší ulici.
Trochu jsem se zamyslel nad novoročními přáními rozjásaných lidí na promrzlých náměstích. Ať jsme všichni šťastní, zdraví, bohatí. Jenže to nejde, je to nesplnitelný sen jako plná zaměstnanost.
Jsem skoro v pokušení říci, že by ti lidé s láhví šampaňského v ruce měli dodat:
"Ať nám ti nešťastní, nemocní a chudí nelezou příliš na oči. Nemohli bychom si klidně užívat svého blaha, kdybychom se na ně měli dívat."
Nikdo z tázaných nevolá "ať jsme v Novém roce více milosrdní, ať si pomáháme, ať podáváme ruku slabšímu", takové přání se jaksi nehodí.
Proto z toho svátečního folklóru nemám rád blahopřání a dávám přednost koledám. Všimli jste si toho?
Ti pastuškové, co pospíchají k Betlému, nezpívají o sobě, nejásají nad tím, že se jim rozmnožují stáda, že právě jejich ovce mají nejhustší rouna, ale pějí o tom, jehož chtějí obdarovat, zahřát, ochránit, zazpívat mu.
Rostou nám teď po světě tisíce Betlémů. Statisíce pastušků do nich pospíchají. Ale jsou také malí, sobečtí Herodesové. |