Z pera Jiřího Peňáse
Knihu pamětí německé filmové režisérky Leni Riefenstalové nelze na pultě knihkupectví přehlednout. Bichle o sedmistech padesáti stranách dosahuje velikosti krabice od bot.
 |  |  |  |  | | | Ano, byla fascinována Hitlerem, ale kdo v Německu nebyl? | |  |  | |  | Stříbrný přebal, bílá a červená písmena titulu a vedle nich fotografie režisérky, stojící po boku muže, jemuž vděčí za největší díl své mediální slávy, Adolfa Hitlera. Z jejich výrazů vyzařuje rozhodnost, zaujetí, vůle.
Sešli se, aby společně vystavěli dílo, jemuž se nic nevyrovná. Oba fanatici a realizátoři ideje, on nestvůrného státu, založeného na brutální síle.
Ona chladné krásy, harmonie a dokonalosti, která se odmítá zabývat, čemu takový estetický sen slouží.
Kniha je opatřena podtitulem "Memoáry fotografky a filmové režisérky, která pracovala pro Hitlera". To je jistě dovětek komerční, který si tam těžko Riefenstahlová napsala sama.
Jako režisérka by se nepochybně prosadila i v normálních poměrech a její filmy by patřily ke klasice, i kdyby si ji nevyhlédl führer.
Těžko by její však její osobě bylo věnováno tolik pozornosti a její paměti by těžko zajímaly jiné publikum než úzce filmové ...
Jenomže tato žena se za dlouhou dobu svého života stala nakonec fetišem, na němž je nejpřitažlivější, že tu ještě pořád žije osoba, kterou obdivoval Hitler, a kterou prý osobně nesnášel Goebbels, která byla s kamerou u toho, když pochodovaly nacistické masy pod tribunou norimberských sjezdů.
A která natočila převratný film o berlínské olympiadě 1936, jenž je pro jedny jedinečným vizuálním koncertem, pro druhé ztvárněním fašistické estetiky svalů.
Četba jejich pamětí je proto zážitkem zvláštního druhu, který daleko přesahuje oblast kinematografie. Její život jako by se vzpíral i biologickému normálu.
Vždyť tato žena oslavila loni sté narozeniny, a je stále čiperná, kurážná a dokonce naplněná novým elánem přemožitelky historie, na kterou vyzrála tím, jak dlouho s ní může vést svůj spor.
Ten za léta vypilovala do sugestivní autostylizace nevinné oběti toužící po kráse a ideálu.
Ano, byla fascinována Hitlerem, ale kdo v Německu nebyl? Ano, natočila pro něj film Triumf vůle, ale to byl přece dokument, žádná propaganda, vždyť ani nebyla členkou strany.
Ano, ta krásná olympiáda v Berlíně se konala v době, kdy její židovští spolupracovníci byli perzekvováni a štváni ze země, ale co ona mohla dělat?
Jsem jen slabá žena, umělkyně, která miluje krásu a chtěla ji svou prací předávat dál.
Pro Riefenstahlovou není důležité, jestli je to krása alpských ledovců nebo v jednom šiku defilujících zástupů SA a SS. Zkrátka krása, soulad, harmonie, ach.
Kdyby to šlo, tak se Riefenstahlová obejde zcela bez lidí a hledá svůj ideál někde vysoko v horách, při lyžování, letu balonem, později při potápění u korálových útesů.
Tam nemusí myslet na tu ošklivou přízemní realitu, tam je osvobozena od všech obtěžujících otázek, které jí po válce stále kladli dotěrní žurnalisté a jiní nepřející lidé, kteří jí stále připomínali jakousi minulost, za kterou ona přece nenese žádnou odpovědnost, i když právě budovala její působivý obraz.
A nutno uznat, že je při své sebeobhajobě často přesvědčivá.
Paměti Riefenstahlové lze proto doporučit i některým našim umělcům, hledačům krásy a rozdávačům radosti.
Ne že by se mohli slávou a významem Riefenstahlové rovnat, přesto je určité kolegiální pouto spojuje. |