Z pera Viktora Šlajcherta
Oslavování má nepochybně prastaré kořeny.
Už na úsvitu historie dbali poslední šamané a první kněží, aby čas neplynul jen tak lineárně od minulosti k budoucnosti, ale aby obsahoval i ohlédnutí a věčné návraty.
 |  |  |  |  | | | U nás se za svobodu a rovnost nikdy moc nebojovalo, spíš za výsady, a těch není nikdy tolik, aby nás uspokojily. | |  |  | |  | Střežili kalendář, tedy věčný cyklus přírodního a kosmického dění, do nějž ovšem zařazovali také události z historie tlupy, kmene či etnika, které je živilo.
Vědomí věčnosti i paměť společenství oživovali strážci kalendářů důmyslně aranžovněmi slavnostmi, z nichž některé měly čistě posvátné, jiné však v jádru světské významy.
Připomínán byl nejen slunovrat, ale také slavné bitvy, jubilea úspěšných náčelníků a podobně. Když si tlupy, kmeny a etnika vybudovaly první státy, mohli jim dát strážci kalendářů do vínku i zárodky státních svátků.
Ve starém Římu například patnáctého února slavili vlčici, ktrerá odkojila zakladatele státu Romula a Rema.
Státním svátkem se u nás stal i den obnovy samostatného českého státu.
Deset let po jeho zřízení si prezident Václav Havel v novoročním projevu postěžoval, že z této události neměl vlastně nikdo radost.
Mám pocit, že se mýlil. V archivech televize přece musela zůstat spousta záznamů. jak se z rozpadu Československa radovali Slováci.
Pravda je, že čeští obfané svátek obnovy svého státu nijak moc neslaví, jenže první leden byl vždycky volným dnem už jen kvůli Novému roku.
Navíc je pro státní svátek fatální, když mu předchází svátek nezřízené anarchie, jakým je silvestr.
Nový rok je pro valnou část národa dnem mdlým a nejistým, přes nějž se s vratkým žaludkem a ochablým mozkem přenese člověk jen s obtížemi.
Měli bychom asi závidět národům, které mají ze svých státních svátků opravdovou radost. Jak jen to v červenci sluší Spojeněm státům americkým nebo Francii!
Tam ulice vyzdobené prapory okouzlovaly generace skvělých malířů, kteří je zobrazovali realisticky, impresionisticky, fauvisticky, ba dokonce informelně.
Nelze je podezírat, že by to činili ze státotvorných či šovinistických důvodů, těšilo je spíš jen to vlání, třepetání a barevné třeštění fangliček.
V Americe či ve Francii si lidé v den státního svátku ani příliš nepřipomínají výročí boje za svobodu a rovnost, neboť se vesměs cítí svobodně a rovnoprávně.
U nás se ovšem za svobodu a rovnost nikdy moc nebojovalo, spíš za výsady, a těch není nikdy tolik, aby nás uspokojily.
I proto se k nám se státními svátky nevrací obyčejná radost z toho, že jsme, ale hašteřivé debaty o tom, co vlastně oslavujeme a jaký to má smysl.
Není vyloučeno, že kdybychom dali před záplavou slov přednost fangličkám, blbá nálada by z české kotliny aspoň na chvíli vyvanula. |