Z pera Terezy Brdečkové
Očekávaná reforma veřejných financí nastala, ale jinak, než by člověk čekal.
 |  |  |  |  | | | Lidé dnes přesně nevědí, proč by česká kultura měla být veřejným statkem. | |  |  | |  | Ministr financí se totiž mimo jiné navrhl vládě, aby zrušila Státní fond kultury a Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie.
Obecně je smyslem jeho kroku zvýšit příjmy státu, jelikož rozpočtový deficit, jak všichni víme, hrozivě narostl.
Tohle všechno zní abstraktně a řadového občana to možná neohromí, ale mělo by. Zrušení fondů by totiž znamenalo okamžitou smrt celé české kinematografie, ale také české původní i překladové literatury.
Pardon, ne tak docela. Zbyly by kuchařky, horoskopy, české reklamy a pohádky režiséra Zdeňka Trošky, ale to by asi bylo všechno.
Sociálně demokratické vládě premiéra Špidly by se tak podařilo to, co nedokázala pravice za osm let: dokonale odstátnit celou českou kulturu a ještě ji připravit o výnosy z jejích vlastních autorských práv.
Nabízí se otázka, zda ministr financí tohle ví. Zda má něco proti českým knihám a filmům, proti spisovatelům, překladatelům či filmařům.
Anebo zda jeho úředníci prostě mechanicky škrtali výdaje a položky, jejichž smysl jim zůstával skryt.
Samozřejmě, úředníci a politici nemají moc rádi umělce. V očích státních zaměstnanců jsou básníci, režiséři, malíři či herci podivná sebranka, která ráno pozdě vstává, dělá si co chce, a hlavně nebezpečně snadno prosazuje své zájmy na základě slavných obličejů.
Bojím se ale, že pravdou je to druhé, že totiž ministr financí smysl kulturních fondů nepochopil. A není sám.
Lidé dnes přesně nevědí, proč by česká kultura měla být veřejným statkem, jako jím jsou školy nebo nemocnice.
Podle extrémních názorů by dokonce bylo lepší, kdyby kultura státu odváděla dan ze své holé tržní existence, protože je to v souladu s učením Karla Marxe nadstavba.
Naštěstí jsou Češi s tímto názorem v Evropě úplně sami, jak dokazuje nejnižší podíl kultury na státním rozpočtu v celé Unii a kandidátských státech.
Proti zrušení fondů dnes protestuje celá česká kulturní veřejnost - ostatně je v nich peněz tak málo, že se bez nich závratný rozpočtový deficit klidně obejde.
Dá se tedy věřit, že všechno dobře dopadne a vláda tenhle fantasmagorický návrh odmítne. Ale co dál?
Když se to tak vezme, my Češi máme štěstí. Po té, co jsme svou zem etnicky vyčistili, nemáme poprvé po staletích žádný problém ani s vlastní kulturou, ani s národní identitou.
Proč bychom měli něco českého kromě piva podporovat, když tu už nejsou Němci ani třídní nepřátelé?
Myslím, že česká kultura měla mít k dispozici nejen fondy, ale podíl z rozpočtu, a to ze dvou důvodů:
Z radosti, že ji máme, a ze strachu, abychom o ni nepřišli. To se totiž může stát, pokud to takhle půjde dál.
Začala jsem tím, že očekávaná reforma veřejných financí začala jinak, než by člověk čekal. Co ale člověk čekal?
A co se čekáním kdy změnilo? |