Leo Pavlát
Pražské divadlo Archa bylo zaplaveno. Naposledy jsem v něm byl letos v dubnu na české premiéře filmu slavného francouzského režiséra Clauda Lanzmanna o povstání v koncentračním táboře Sobibor.
Divadlo bylo plné, a protože se jen promítal film a poté diskutovalo s jeho režisérem, zdála se divadelní výbava jaksi nadbytečná - desítky důmyslně tvarovaných reflektorů, podlaha, která se mohla kdekoliv zvednout v členité pódium, zvukové aparatury - to vše naznačovalo možnosti, které však toho večera neměly být plně využity.
 |  |  |  |  | | | Zápach zmaru prostoupil i Pinkasovu synagogu. Jména kdysi zavražděných zatím z omítky, promáčené vodou do půldruhého metru, nespadla. Neví se však, co se s nimi stane zítra. | |  |  | |  | Claude Lanzmann hovořil v Arše o tom, jak ve svých filmech zachycoval židovskou válečnou tragédii tak, aby k lidem dolehla: aby lacině nedojímala, nesváděla ke krkolomným zápletkám, sladkobolným pointám či se naopak nesnažila porazit diváka dokonalou hrůzou filmových triků.
Lanzmann si proto osvojil zvláštní filmový jazyk: na první pohled vytvářel dokument o přeživších, kteří se však, jaksi mimovolně, stali herci v novém Lanzmannově příběhu. Je to jazyk nesnadný, vyžadující od diváka úsilí a vcítění.
V Lanzmannových filmech svým způsobem účinkují i ti, které nevidíme - lidé, kteří zahynuli. Většinou známe jen jejich jména. V Praze na Starém Městě byla některá ručně vepsána na zdi Pinkasovy synagogy. Těch jmen českých a moravských Židů je zde na 80 000.
Když Claude Lanzmann letos v dubnu navštívil Prahu, postál chvíli i v Pinkasově synagoze. S očima upřenýma na jména na zdech, zlehka se opíraje o mříž řečniště uprostřed hlavní lodi.
Tento obraz a také Lanzmann hovořící z pódia divadla Archa o zoufalství, hrdinství a naději se mi vybavily po záplavách, které nás postihly. Voda pronikla nejen do divadla Archa, ale i do Pinkasovy synagogy.
Divadlo v pravém slova smyslu neexistuje - technické vybavení, které mě na jaře tolik zaujalo, bylo většinou zničeno. Vše je nasáklé pachem vlhkosti, hniloby a bahna, a co zbylo, topí se v temnotě.
Zápach zmaru prostoupil i Pinkasovu synagogu. Jména kdysi zavražděných zatím z omítky, promáčené vodou do půldruhého metru, nespadla. Neví se však, co se s nimi stane zítra. Ani jak jsou na tom po velké vodě základy budovy, která na místě stojí už od roku 1535.
Divadlo Archa a Pinkasovu synagogu dosud přímo spojovala jen návštěva věhlasného umělce fascinovaného počínáním člověka tváří v tvář tragédii. Od minulého týdne je jim spolu s celou touto zemí společné neštěstí skutečné.
Je to neštěstí, které sice nelze měřit s tím válečným, ale je také nesmírně zkázonosné, bolí všechny, a navíc je strašně přítomné.
Těším se na okamžik, kdy se divadlo Archa a Pinkasova synagoga zase po svém oddělí: až budou opraveny, plné diváků a návštěvníků.
A i když je slavný Claude Lanzmann znovu nejspíš nenavštíví, jistě si jej pak alespoň někdo v Čechách připomene. Neboť podobně jako francouzský režisér jsme více či méně nahlédli, co je skutečné neštěstí - ne to lacině dojímavé, krkolomných filmových zápletek, sladkobolných point a hrůzy z trikových ateliérů. |