Leo Pavlát
"Nelítostná past, která víckrát nepustí toho, koho lapila svou mlhou, svým černokněžnictvím, svým jedovatým medem." Tak psal před téměř 30 lety ve své poutavé knize "Praha magická" o městě na Vltavě italský slavista Angelo Maria Ripellino.
Jeho slova, slova básníka, jsem si nedávno po letech znovu přečetl a opět se nechal unášet vyprávěním o Praze od nepaměti tajemné, místu nevšedních setkávání, ulic a staveb rozněcujících imaginaci umělců a přitahujících rozhárané duše prahnoucí po kráse.
 |  |  |  |  | | | Praha, o níž krásně psal Angelo Maria Ripellino, vyměnila očarování za mámení. Na druhou stranu, něco staletí nezměnila. Napadá mě nad Ripellinovým výrokem, že "za Rudolfa II. byla Praha útulkem pro šelmy a šejdíře, frejíře a filuty, zkrátka pro badatele v cizích měšcích". | |  |  | |  | Kdyby Ripellino, znalec českých dějin a kultury mohl být ještě mezi námi, možná by s údivem zjistil, že magično básnické imaginace, setkávání času, kultur a velkých duchů vystřídala v Praze lidová magie.
Snad ani za císaře Rudolfa II., považovaného za ochránce všemožných znalců tajných umění, nekvetla hra s lidskou důvěřivostí a pověrčivostí tak jako dnes.
Astrologové, alchymisté, jasnozřivci, jasnovidci, zázrační léčitelé, hadači z karet, z ruky, z čísel a z vlastních automatických kreseb mají v Praze desítky živností. Vnucují se téměř všude a nejen na Pražany se vrhají z novin a z televize.
Dožili jsme se času, kdy někteří dospělí věří, že se papírové bankovky mohou rozmnožit dělením. Když jeden z podvodníků nabízející takový zázrak stanul nedávno před soudem, měli jsme to štěstí, že nám televize ukázala i tvář muže, který mu svěřil nemalé úspory.
A za očekáváním nevídaných divů i vírou, že člověk nahlédne do svého osudu, se hlásí o slovo pravý důvod toho všeho: uhranutí vlastním strachem a tíseň z lidského konce.
V samém srdci Prahy, ve Smetanově paláci na Staroměstském náměstí, tak lze navštívit i dvě obskurní sbírky: Muzeum středověkých mučicích nástrojů, kde mají na 60 katanských pomůcek, a hned vedle předvádějí, jak praví slogan, "největší vzrušující pavouky a škorpióny světa".
Že tato pouťová sestava se nepředvádí kdesi na periferii, ale ve středu hlavního města, je příznačné. Pověrčivost, iracionalita, hrůza a temné instinkty se na počátku 21. století staly v Praze prvořadou turistickou atrakcí.
Cynik znalý historie by možná poznamenal, že Staroměstské náměstí je pro morbidní podívanou a polechtání podvědomých obav docela vhodné: zde se před pár stovkami let stínalo, čtvrtilo, věšelo, odsekávaly ruce a vytrhávaly jazyky.
Cynik zaměřený spíše na současnost, unavený nekončícími korupčními aférami, v nichž nikdo není potrestán, by v souvislosti s bizarním muzeem středověkých mučicích nástrojů a výstavou jedovatého hmyzu poukázal třeba na symbolickou blízkost Staroměstského náměstí k pražskému magistrátu: Ti, kdo zde nečestně jednají, se spravedlnosti obávají asi jako bodnutí škorpióna nebo nasazení středověkých palečnic.
Praha, o níž krásně psal Angelo Maria Ripellino, vyměnila očarování za mámení. Na druhou stranu, něco staletí nezměnila. Napadá mě nad Ripellinovým výrokem, že "za Rudolfa II. byla Praha útulkem pro šelmy a šejdíře, frejíře a filuty, zkrátka pro badatele v cizích měšcích". |