Karel Hvížďala
"U nás se houby nehledají, ale sbírají," uvítal mě letos kamarád Jan na Šumavě, vrazil mně do rukou košík, do proutí zabodl nůž a vyrazili jsme směrem na Vítkův kámen. Od maturity jsme se neviděli, měli jsme si o čem povídat. Podobně jako nůž se zapíchl do vrbového proutí, zabodávaly se dotazy do naší minulosti.
"Co táta?" zeptal jsem se Jana. "Umřel," odpověděl mi a po chvíli dodal: "Ale vlastně jsem ho ani moc neznal." Jan se zase odmlčel a já cítil jak si v mozku pouští svůj starý film.
"Stal jsem se Čechem za bochník chleba. Fakt. Když sestra po válce umírala ve Vídni hlady a byla celá nafouklá, máma nás sebrala a na hranicích nás pustili za ten chleba zpět do Čech, odkud nás původně vyhnali.
Jednou za čtvrt roku jsem tátu mohl vidět přes dvě skla dvacet minut. Díky tomu znám celou republiku podle vězení. Ale abychom ty hrůzy tehdejších koncentráků neviděli, vězně kvůli návštěvám sváželi do zvláštního lágru, který byl určen jen pro styk s rodinou.
Celou noc jsme jeli vlakem, ráno jsme si dali na nádraží polévku a pak jsme mašírovali k lágru, kde jsme si vyfasovali pořdové číslo na tatínka. Otec totiž seděl ve vězení, protože byl za války jako brněnský Němec lékařem Wehrmachtu."
Podivil jsem se: "To jsem nevěděl, já jsem si vždycky myslel, že jsi Žid a že otec byl nejdříve v koncentráku a pak seděl jako milionář."
"To si mysleli všichni, ale my jsme o tom měli zakázáno mluvit," řekl Honza a zase dlouho mlčel. Košík se přitom plnil hřiby, podborováky, křemeňáky a babkami, za kterými mě Honza vodil jako za starými známými, kteří tam na nás jen čekali.
"A co tvoje krásná maminka, ještě žije," zeptal se mě na oplátku Honza.
"Taky umřela," odpověděl jsem a v mozku jsem si pustil svůj němý film. Mlčel jsem zase já.
"Ani jsem ji nemohl jít na pohřeb. Nedovolili mně to a jí zase nepustili za mnou. Pas jí dali až když umírala v nemocnici. Pak bratr odjel za mnou, hrob rodičů, ač byl zaplacen na dvacet let, zrušili a jejich popel rozmetali. Vlastně i my s bráškou jsme se stali Němci z nedopatření."
"Jak to?" zeptal se Jan. "Protože Češi dávali Němcům, novinářům, kteří utíkali před Hitlerem, československé občanství, aby mohli dál emigrovat, tak později Němci dávali své občanství českým novinářům, kteří utíkali před Brežněvem, pokud jim Češi odebrali jejich původní..."
"Pozor, tady tudy ne," zařval Honza. "Abys nespadnul někomu do sklepa," pokračoval a já jsem se strnule zastavil v hustém lese.
Podle zrezivělého nádobí a tu a tam přestárlých ovocných stromů se dalo tušit, že v těchto místech před padesáti lety ještě stála vesnice. Po odsunu Němců jsme vesnice nejdříve vyrabovali a pak jednotlivé domy ženisté vyhazovali do povětří s odůvodněním, že by se v ruinách mohli schovávat imperialističtí diverzanti.
Při zevrubnější prohlídce dnes člověk může najít i půdorysy domů a tušit stíny lidí, kteří tam po staletí žili. V zapomenutém šumavském lese jsme kromě hub našli skoro celé 20. století.
|