Jiří Dědeček
Uplynulý slunečný víkend jsme na chalupě malovali. Každý ví, že na malování není nejtěžší vzít štětku do ruky, nýbrž celý složitý proces přípravy. Středověcí japonští mistři prý chodívali po dlouhé týdny jen pozorovat objekt a potom jednoho dne sedli, párkrát zamávali štětcem, a my to tu teď máme.
Ani v mém případě nešlo jen o to popadnout náčiní a obílit stěny. I já si potrpím na přípravu. Vystěhovat nábytek, smést někam rozečtené knihy, mobilní telefony, mince, tvrdé rohlíky, zbraně a především přikrýt podlahu a všecko, co se vynést nedá.
 |  |  |  |  | | | V místním obchůdku mi věnovali balík starých novin, datem většinou z těsně předvolebních dní! A tak jsem si při pokrývání podlahy a balení nábytku mohl konečně vychutnat veselou atmosféru skrytých výhrůžek a falešných slibů, jíž jsem o kritickém červnovém víkendu unikl kvůli dovolené ve Francii. | |  |  | |  | Toto přikrývání bývalo pro mne v minulosti trestem - pořád dokola jen Rudé právo, Lidová demokracie, Svobodné slovo… Zato letos jsem si užil! V místním obchůdku mi věnovali balík starých novin, datem většinou z těsně předvolebních dní!
A tak jsem si při pokrývání podlahy a balení nábytku mohl konečně vychutnat veselou atmosféru skrytých výhrůžek a falešných slibů, jíž jsem o kritickém červnovém víkendu unikl kvůli dovolené ve Francii.
Náš obchůdek odebíral jen plátky zdánlivě patřící nebo očividně fandící ODS - Super, Blesk a Lidové noviny. Předrevoluční černobílé deníky nestavěly člověka před dilema, jak obrátit stránku - tak nebo tak, vždycky to bylo soudružské. Ale zejména Super nebo Blesk teď nabízely dvě řešení - buď víceméně "seriózní" tvář a informace, nebo vyvinutá nahá krasavice či alespoň její část. Velmi zneklidňující.
Když jsem dokončil pokrývání širokého dřevěného schodiště do podkroví, vypadalo jako nápaditě značená cesta do erotického salónu. Najednou zbyla jen krásná dívčí těla. Přece po tom nemůžu šlapat, povídám si, a začal jsem noviny obracet na druhou stranu.
To jsem si zas připadal jako na stranické schůzi; dvakrát - na druhém a sedmém schodu - mi dokonce vyšla hlava pana profesora přímo doprostřed. Vstříc neznámému osudu nebo tak něco. Musel jsem se rozhodnout - dívčí hýždě nebo mužnou tvář? Rozhodl jsem se pro druhé, musím mít přece trochu rozum, vždyť mi bude za půl roku padesát!
Když jsem pak chodil se štětkou a vápnem nahoru dolů po obličejích lídra a jeho souvěrců, stejně jsem se cítil provinile. Jako před patnácti lety, kdy jsem odrůstající děti svých přátel učil střílet ze vzduchovky na terč, jímž nám byla fotografie Michaila Gorbačova.
Přesto však v těch pevných stranických pohledech jsem četl z podlahy ujištění: My to udržíme, námi vápno neprosákne! Ale neudržely, prosáklo. Ale mně to moc nevadilo; věděl jsem, že ten nepořádek po nich budou uklízet zase jiní.
|