Tereza Brdečková
Film mladého dokumentaristy Filipa Remundy Obec B. vyhrál v Karlových Varech soutěž dokumentů do třiceti minut délky. Ihned nato ho odvysílala Česká televize. Myslím, že by ho měla ještě jednou opakovat anebo ještě lépe, vysílat ho nějakou dobu každý týden.
Obec B. je zdrcující, ale výstižná metafora jisté tváře současné české společnosti.
 |  |  |  |  | | | Mezi řádky se dozvídáme, že Blšany mají tři sta padesát obyvatel a že jsou tak zanedbané, až jim skoro padají na hlavu. | |  |  | |  | Obec B., Blšany, zná každý Čech aspoň jako název prvoligového fotbalového klubu. Zdravý rozum by velel říci, hle, malý český zázrak. Taková malá vesnička a takový velký stadion, takový skvělý fotbal. Ovšem, blšanský klub je fatálně spjatý s neblaze proslulým Františkem Chvalovským, ale stadion stojí a fotbal se hraje, takže co.
Filip Remunda vypráví o životě v Blšanech prostřednictvím ředitele místní školy, který s obdivuhodnou hrdostí natáčí o své obci amatérský film. Mezi řádky se dozvídáme, že Blšany mají tři sta padesát obyvatel a že jsou tak zanedbané, až jim skoro padají na hlavu.
Kromě fotbalu, který na okázalý stadion přitáhne jednou za dva týdny deset tisíc fanoušků, se tu neděje vůbec nic. Čekali byste třeba, že tak slavný fotbalový klub by mohl vesnici pozvednout - nakonec by se to mohlo i vyplatit. Ale kdepak. Po fotbale zůstávají ve vsi jen hromady odpadků.
Fotbaloví funkcionáři, snímaní na pozadí mantinelů plných drahých reklam, klidně vysvětlují, že obci nemohou přinést vůbec nic, naopak, očekávají její plnou podporu, protože bez nich by jméno Blšany nikdo neznal. Pokud jde o pracovní příležitosti, dávají občasné zaměstnání celkem třinácti lidem.
Zdálo by se, že tak arogantní a cynický postoj by měl obyvatele Blšan pořádně nadzvednout. Ale nic takového. Chlapi dál posedávají v hospodě a těší se na příští utkání, nezaměstnaný na podpoře si hoví před domem a těší se na jahodové knedlíky a ženské si občas uspořádají večírek, k němuž jim vyhrává a zpívá ředitel školy.
Ten jediný, zdá se, si dělá starosti. Má totiž ve škole tak málo dětí, že mu ji chtějí zavřít. Ale i to se šťastně spraví, ředitel kdesi uloví chybějící dítě do počtu a vše jede dál - tak jako za normalizace, tak jako včera.
Místní farář zatím v kostele volá po aktivitě, po vytváření veřejného prostoru, po troše hrdosti. Ale poslouchá ho někdo? Z filmu se to nedozvíme.
Napadne nás, že i takoví lidé Blšanech být musejí a že zlatá farářova slova musejí nalézt úrodnou půdu. Jenže chtělo by se hrdým a aktivním lidem v Blšanech zůstat, když je tam nikdo nedrží? A když současný stav celkem všem domácím vyhovuje?
Obec B. je bravurní kus odvážné, ironické dokumentaristiky. O to víc, že autor, čerstvý absolvent FAMU není zbytečně zlý a všechny ty lidi sleduje s trochou pochopení. Ono vykročit ze svých pohodlných zvyků je těžké, jelikož právě ony mnohdy znamenají domov. |