Leo Pavlát
Přinejmenším od léta 1997, kdy Moravu postihly katastrofální povodně, jsme si i v našem koutku Evropy vědomi, že příroda není jen kulisou pro bezstarostné výlety, chataření, sbírání hub a koupání.
Ne že by u nás čas od času někoho nezabil blesk, ale přírodní pohromy jsme si do té doby navykli sledovat výhradně v televizi: Tornáda na americkém středozápadě. Erupce sopek, vyhánějící z domovů celé vesnice. Obrovské zaplavené oblasti. Proudy bahna, pohřbívající vše živé.
 |  |  |  |  | | | Jestliže potkani jsou s to postřehnout blížící se zemětřesení, nevěstí záliba naší potkanice v drátech a plastech budoucí podmínky pro přežití všeho živého na Zemi? | |  |  | |  | Od onoho léta před pěti lety však i k nám jako by příroda začala promlouvat jiným hlasem. Záplavy sice nejsou katastrofální, ale přes všechna regulační opatření se staly pravidlem. Vedra udeří, aniž by pořádně začalo léto. Svědectví o ničivých větrných smrštích už můžeme slyšet i česky.
A k tomu je třeba přičíst konstatování odborníků, které ve světle každému patrných změn nezní jen jako poplašná futurologie. V důsledku nepoučeného lidského počínání se otepluje země, mění klima, život na modré planetě se vychyluje z odvěké přírodní rovnováhy.
Že takový vývoj má neblahé důsledky i pro živočichy, je všeobecně známo. Kdo znal před sto lety "červenou knihu ohrožených druhů"? Jeden druh však - a teď už mluvím z rodinné zkušenosti - přitom možná nastoupil cestu pozoruhodného přizpůsobení postupující civilizační devastaci. Hovořím o potkanech.
Hlodavci jsou prý vedle člověka nejrozšířenějším savcem na zemi. Potkanů má být údajně stejně tolik jako lidí. Každý má tedy svého potkana a ten náš, kterého si dcera koupila v obchodě za 20 korun, se jmenuje Bíba. Je to samička, bydlí v kleci, je čistotná.
Večer ji vypouštíme na procházku po bytě. Zanedlouho po příchodu Bíby k nám přestaly hrát reproduktory a brzy nato i přenosný magnetofon. Potom zhasla stojací lampa a přestal fungovat telefon. Vše, co bylo připojeno elektrickou šňůrou, se ocitlo v nebezpečí Bíbiných zubů.
Nábytek, látky, žádný přírodní materiál našeho potkana nezajímal. Pouze dráty - a také plasty. Naposledy tak Bíba vyhlodala a snědla tlačítko v dceřině mobilním telefonu.
V příručce věnované potkanům jsem se dočetl, jak zručně se potkan dokáže přizpůsobit novým podmínkám. Potkani mají například ochutnávače, kteří zkoušejí neznámé jídlo. Když ani několik hodin po požití neutrpí ochutnávač újmu, dopřejí si potravy i jeho druzi. Byly vyvinuty dokonalejší jedy, ale potkani se vůči nim stali imunní.
Když s manželkou a dcerou pozorujeme potkanici Bíbu, jak odmítá tvrdý chleba, ale pochutnává si na kousku kabelu, říkáme si, zda nejsme svědky podivuhodného přerodu: Jestliže potkani jsou s to postřehnout blížící se zemětřesení, nevěstí záliba naší potkanice v drátech a plastech budoucí podmínky pro přežití všeho živého na Zemi?
Svého času Jan Svěrák natočil film "Ropáci" o tvorech, jimž dala vzniknout průmyslová devastace. Musel si k němu vymyslet zvířata i jejich název. Dnes, kdo ví, možná už ropáci doopravdy existují. Jmenují se třeba potkani a většina lidí o tom nemá ani ponětí.
|