Pavel Klusák
Noviny zase jednou věnovaly první stranu zralé a plodné diskusi o podstatné kauze. Když v Domažlicích končily prázdninové kursy angličtiny, děti pro závěrečnou besídku secvičily divadlo podle vlastního námětu: o teroristech, unášejících letadlo směrem na newyorské Světové obchodní centrum.
Tisk to konstatoval pobouřeně a zděšeně. Zpovídaná učitelka kajícně přiznala, že se jí záměr, s nímž přišly starší z dětí, taky nelíbil, ale nechtěla jim ho striktně zakázat. Tolik publikované východisko.
Možná jsem v celé věci něco přehlédl, ale obecně vzato, vůbec nechápu, proč by si děti neměly hrát právě na toto? Nepochybuji, že se při tom strhlo hodně vřískání a blýskl frajerský cynismus a vůbec pedagogům nezávidím producentskou odpovědnost nad tímto projektem.
Hlavně ale odmítněme úlek a překvapení nad tím, že si děti hrají na největší událost současného světa. Nikde nebylo uvedeno, že aktéři ve své hře teroristy glorifikovali: a pokud k tomu měli sklon, učitelé měli možná navrhnout vylepšení v dramaturgii. Ale lekat se toho, že si děti chtějí přehodit ručník přes hlavu a stát se na chvíli bin Ládinem?
Vzpomínám na desítky filmů o fašistech, které natočil minulý režim, ale i na pohádkové postavy přitroublých čertů, které z nás svým vypelichaným kožichem z fundusu aspoň trošku snímají tíhu nepředstavitelného Inferna.
Je skvělé, že dětský instinkt se nebojí dotknout toho nejtemnějšího. Dospělým připomínám to, co dětem jistě nemusím: Harry Potter, legenda dneška a mrňavý spasitel proti své vůli, je jediný ve svém světě, kdo se nebojí vyslovovat jméno čistého zla, lorda Voldemorta, kterého ostatní nazývají výhradně slovy Vy-víte-kdo.
Na tuhle tichou dohodu domažličtí angličtináři nepřistupují, a asi je to ani nenapadlo. Jakou hru by asi secvičili jejich učitelé, kdyby se pro nějaké téma dokázali rozhodnout stejně bezprostředně jako žáci? Byla by společensky méně diskutabilní?
Navléknout se do cizí kůže, a nasadit si masku svého protipólu, to byla vždycky výsada masopustů a karnevalů.
Závěrečná besídka je vlastně karnevalem svého druhu a děti bezvadně rozlišily chvíli, kdy lze Al Káidu chytit za pačesy, demytizovat ji a vysmát se, neboť hraje-li Muhammada Attu spolužák Horáček, je to přece jasné svržení knížete pekel z trůnu.
Bylo by dobré nechat dětem jejich teroristický karneval: je to krom jiného signál, že na sebe berou masku zla v šaškovské chvíli, kdy jsou věci vzhůru nohama.
|