Miloš Rejchrt
Stoupá-li voda, stoupá i lidská soudržnost. Nejen s těmi, z nichž vodní příval učinil bezdomovce, ale všech se všemi. Ostatně zdálo se mi, že i ti předpotopní bezdomovci, které voda vyhnala zpoza Libeňského mostu k autobusovému nádraží na okraj nového jezera, jako by trochu víc patřili do velké rodiny, zpřízněné společným osudem.
Některé z nás zasáhl krutě - a i my nezasažení náhle zjišťujeme, že se nás to týká, zaplavuje nás vlna soucitu, ta voda nás semkla. Skvělí záchranáři na raftech, ti jsou také z nás, naše reprezentační družstvo, když my ten vrcholový sport provozovat nemůžeme, alespoň jim fandíme.
Možná si sdělovací prostředky, zvláště některé, té vzedmuté hladiny sounáležitosti všímají méně, než si zasluhuje. Však ani ta povodňová turistika nebyla jen výrazem škodolibé radosti z neštěstí druhých, ale také chvíle sdílení všech se všemi, mladých se starými, evakuovaných s bydlícími, policistů s občany.
Hledět na ten zběsilý proud a rozlehlé vodní plochy znamená také zakoušet křehkost naší pohodlné existence, nahlédnout do temné komnaty, z niž jde strach a ten strach nás spojuje.
I v tramvaji bylo sdílno, majorita naslouchala minoritě, tři Romové vykládali, kam až to kde sahá, kudy to paní, musíte obejít, my to v Libni známe, však jsme tu doma. To slovo doma zazářilo a zahřálo.
Netrvalo dlouho a starší pán se mě důvěrně zeptal, jestli vím, proč ty záplavy přišly a hned mi důvěrné odpověděl: "Prachy jsou za tím, oni nevypouštěli přehrady, nechtěli přijít o zisky z elektřiny".
Uplatnil jsme několik zdvořilých námitek, za chvíli už jsem na Vinohradech vystupoval, cesta utekla rychle, kupodivu to šlo i bez Metra a ne o moc pomaleji. Ta otázka starého pána mne ale provázela dlouho po tom, co jsme se rozloučili , ta otázka "proč".
Starý pán si sám dal odpověď zjevně nesprávnou, peníze přece jen nejsou za vším a za rozběsnění stříbropěnné Vltavy zájmy kapitálu tentokrát nemohou. Otázce "proč" ale neutečeme. Patří k naší výbavě, že se ptáme po smyslu toho, co se děje a co nás potkává.
Začasté si odpovídáme chybně, to když propadneme omylu, že každé neštěstí má svého pachatele a nacházíme viníka, kde žádný viník není. Zapomínáme, že se někdy dějí zlé věci, které nepáchají zločinci a vinu nelze připsat nikomu. Leda poněkud krkolomně našim předkům, že když stavěli hráze, nestavěli je vyšší a mohutnější, nemysleli na nás, nemysleli sto třicet let dopředu.
Otázka proč se ale dá otočit od toho, co bylo k tomu, co bude a má být, od hledání příčiny či dokonce viníka, k hledání účelu: pro co, k čemu je to dobré?
Myslím, že správných odpovědí bude víc: například ta, že záplavy tu jsou pro to, abychom ve všem co konáme, pamatovali i na ty, kteří v naší krajině budou žít sto třicet let po nás.
A určitě je správná odpověď, že to zlé nás postihlo, abychom zjistili, že jsme lidé a musíme si pomáhat. Přetrvá-li toto zjištění i po té, co voda opadne, pak ty povodně nebyly jenom ničivé.
|