Miloš Rejchrt
Když otevřeli na rohu samoobsluhu národního podniku Pramen, soudružka učitelka nás tam zavedla a na místě samém proškolila.
Samoobsluha je výdobytek socialismu, nikdo se nemusí nikoho doprošovat a nikdo nikomu neslouží, do košíku si každý sám naloží, co potřebuje.
Za několik let ale socialismus pokročí v komunismus, a komunismus znamená každému podle jeho potřeb. Pak zmizí i ty pokladny, které tam zatím ještě být musí, protože nejsou ještě všichni občané tak uvědomělí, aby si v té samoobsluze brali jen to, co potřebují.
 |  |  |  |  | | | Ty stále ještě neuvědomělé, nepochopivší nepsané pravidlo, že každému podle jeho potřeb, ba i podle chuti, ale pouze v prostoru restaurace, spojuje jakýsi internacionalismus. | |  |  | |  | To se za pár let změní, až vychováme nového člověka, který už se v komunismu bude umět chovat, až vychováme, milé děti vás...
Na exkurzi do socialistické samoobsluhy jsem si vzpomněl, když mne kapitalistická cestovní kancelář ubytovala v hotelu na pláži Středozemního moře.
Stovky hotelových hostů všech zemí, kteří ale nevypadali ani na proletáře, ani na vykořisťovatele, se ráno i večer v ohromné jídelně nezdržovaly žádným přechodným socialismem a užívaly si rovnou vymožeností komunistické samoobsluhy!
Představte si, soudružko učitelko, z neustále doplňovaných hromad masa, sýrů a uzenin, smaženin, pečenin, plodů moře i souše, zeleniny, vlákniny, zmrzliny a všeho možného si každý naložil do svých talířů podle svých potřeb. A kdyby jen podle potřeb! Podle chuti, co hrdlo ráčí. A pokladna? Nikde, soudružko.
Ba ani žádná kontrola u východu, žádné varovné nápisy, že vynášení jídel z restaurace se zakazuje. To se tam nějak rozumí samo sebou, asi už tam ten stravovací komunismus mají zavedený dlouho a funguje to.
Musí se ovšem přece jen občas přimhouřit oko nebo odvrátit pohled, jak to udělal vedoucí toho provozu v číšnickém mundůru, když se chvíli zadumaně díval na hodně naplněnou igelitovou tašku odcházející dámy. Inu, kvůli těm několika, co snad nevěří, že večer jim zase bude každému dopřáno podle chuti, se asi nevyplácí dělat skandál.
Zas ale tak úplně málo jich nebylo, těch, co si ze snídaňových lahůdek vyráběli opulentní sendviče, zručně je balili do ubrousků a pak opouštěli restauraci s nenápadně naditými kapsami, kabelkami a plážovými taškami.
Chvíli jsem ten úkaz pozoroval a zjistil zajímavou věc.
Ty stále ještě neuvědomělé, nepochopivší nepsané pravidlo, že každému podle jeho potřeb, ba i podle chuti, ale pouze v prostoru restaurace, spojuje jakýsi internacionalismus. Vesměs pocházeli ze zemí, takzvaně post-komunistických, přesněji řečeno ante-komunistických, kde ty zářné zítřky včetně samoobsluh bez pokladen zůstaly na věčné časy před námi, aniž my do nich vstoupili.
To strašidlo komunismu, co obchází Evropou, jsem tam na březích slunného Katalánska zase zahlédl. Strach z něj nejde, ale ostudu dělá pořád.
|