Pátek 7. června 2002 - 17.37 SEČ

Na indické straně kašmírské hranice

Diplomaté jednají o míru, obyvatelé Kašmíru si ale přejí válku

Připravila Jill McGiveringová
Zpracoval Jan Čáp

Indičtí a pákistánští politici hovoří o míru a přitom mají svého soupeře na mušce - jen stisknout spoušť. Jejich horké hlavy přijel zchladit zvláštní vyslanec Spojených států Richard Armitage. Vyhrocení konfliktu mezi dvěma jadernými velmocemi by totiž mělo katastrofální dopad nejen na Indii a Pákistán.

Zatímco se v obou zemích střídají mírové mise, na kontrolní linii rozdělující indickou a pákistánskou část Kašmíru probíhají boje. Přestřelky v hraničním pásmu téměř neutichají.

Podle zpráv došlých z Indie bylo velké množství lidí nuceno uprchnout, protože Pákistánci údajně útočí na tamější vesnice.Za posledních deset dní se z původních 45 tisíc lidí 30 tisíc vystěhovalo. Indičtí obyvatelé si proto přejí válku. Válku, která podle nich spor jednou provždy vyřeší.

V bunkru

Velitel by schovaný v zákopu maskovaném trávou a sítí. Když jsme vešli, vyskočil z polního lehátka bosý a se zmačkanou uniformou. Na uvítanou nám celý rozzářený radostně drtil podanou ruku, nabídl pivo a rychle se ustrojil. Byl naší propustkou do zakázané zóny, kam se novináři obvykle nedostanou.

Indové jsou na válku připraveni

Vezl nás tam přímo šibeniční rychlostí po silnici plné výmolů, takže s námi jeho džíp smýkal a házel ze strany na stranu. Projížděli jsme zvláštní krajinou - z houští a polí vykukovaly obrněné transportéry pokryté sítěmi a trávou. Pole, která ještě před pár týdny představovala tak potřebnou ornou půdu, byla poseta minami. Odlesk slunce prozradil namířenou hlaveň čouhající z umělého křoví.

Důstojníci nám ukázali podzemní bunkry, které mají vydržet dělostřeleckou palbu i letecké pumy. Přesunuli jsme se do jednoho z nich, po temných chladivých schodech. Hlavní místnost měla asi čtyři metry čtvereční a podél stěn stály pytle s pískem obložené hlínou. Uprostřed visela jediná žárovka, která dokola vrhala strašidelné stíny.

Bylo tu chladno a vlhko a všude byla cítit hlína. Náš velitel vše ukazoval s nadšením realitního agenta. "Tady to ještě vyložíme rohožemi," říkal a ukázal na zablácenou podlahu. "A sem si budeme věšet vojenské mapy. Samozřejmě to vybavíme nábytkem, stoly, židle, křesla..."

Nahlédla jsem do tmavého kouta, který představuje nouzové místo k přespání, a došlo mi že je velitelský štáb pro případ války.

Výbušná hranice

Bahnitá je i samotná hranice, ke které jsme dorazili. "To je pákistánský Kašmír," říká mi potichu velitel a ukazuje na kovové hlídkové věže. Od nich se odráží silné slunce, takže ani nevidíme, kdo je uvnitř a pozoruje nás.

	Pokaždé, když se tu zmíním o jaderné válce, lidé se buď pobaveně usmívají, nebo se tváří nechápavě.

"Střílí se tu každý den," pokračuje a za ním slyším vrčet míchačku. Zatímco vojáci hlídají bahnitou hráz, kolem nich tam a zpátky procházejí vesničanky prašnou cestou a na hlvě nosí koše s maltou. Pracují v dostřelu pákistánských zbraní a budují další obranné hrazení - vysoký a na kilometry dlouhý plot, který má zabránit vstupu nepřátelům.

Připomíná to války před sto lety, kdy vojáci nosili dalekohledy v kožených pozdrech a hlavně jejich kulometů mířily střílnami v hliněné hradbě. Pokaždé, když se tu zmíním o jaderné válce, lidé se buď pobaveně usmívají, nebo se tváří nechápavě.

Nebezpečná oblast

Třeba rodina Dasových. Poprvé jsem je viděla, když se pomalu vynořili z oblaků prachu a mířili od hranice. Měli traktor s přívěsem a matka, otec a dospělá dcera seděli na povoze, který obsahoval celý jejich majetek. Dva další synové je celý zaprášení následovali na kolech.

Tisíce lidí prchají z Kašmíru

Jeli jsme za nimi až do vesnice v indickém vnitrozemí, kde měli příbuzné. Tady vybalili hrnce a pánve, elektrický větrák pět postelí a pár vyšívaných polštářů. Pozdravit je přikulhal mladík z jejich rodné vesnice- letos byl postřelen do nohy při přestřelce s pákistánskými ozbrojenci.

Pan Das dřepí na bobku v bratrově zahrádce obklopen haldami věci z návěsu. Vedle sedí babička a kolem ní děti. Válka? Tady o tom nikdo nepochybuje. Jen ať válka přijde, horší než tohle stěhování z místa na místo to být nemůže," tvrdí a babička souhlasně přikyvuje. "Pro nás už válka začala," pokračuje pan Das, "naše domy ostřelují a umírají lidé i zvířata".

'Ať je válka'

Někteří z tisíců prchajících osob nemají kam jít. Viděli jsme školní hřiště a obchodní centra, které se proměnily na provizorní uprchlické tábory. Místní lidé tu míchali várnice čaje a rozlévali nápoj do umělohmotných kbelíků. Ženy se hrbily nad improvizovanými ohništi a pekly indický chléb.

	Diplomati mohou mluvit o míru, ale tady to nikoho zřejmě příliš nezajímá.

Podmínky jsou ubohé a budoucnost nejistá, ale i tady všichni říkají, že válku chtějí. "Potřebujeme válku," říkala jedna žena, už toho máme dost. "Ať už se to jednou provždy vyřeší."

Napadlo nás, jestli si skutečně uvědomují vážnost situace a ptali jsme se jich: Co když se použijí jaderné zbraně? Divoce pokyvovali hlavou, a tvrdili, že tohle všechno už tu bylo. Diplomati mohou mluvit o míru, ale tady to nikoho zřejmě příliš nezajímá.