Rozdělená země na jihu Afriky

Rozdíly mezi bílými a černými Jihoafričany z dob apartheidu přetrvávají

Sobota 15. června 2001


Připravil Allan Little
Zpracovala Helena Berková

Prezident Jihoafrické republiky Thabo Mbeki zavítal tento týden na oficiální návštěvu Velké Británie. Mbeki byl známou postavou na mezinárodní scéně ještě předtím, než ve funkci hlavy státu vystřídal Nelsona Mandelu.

Nejednou si vysloužil kritiku za poněkud kontroverzní názory na příčiny onemocnění AIDS a také za zjevnou nechuť veřejně odsoudit politiku, kterou v Zimbabwe uplatňoval Robert Mugabe.

S jihoafrickým Johannesburgem se v těchto dnech loučí náš zpravodaj Allan Little. Přípravy k odjezdu z Jihoafrické republiky ho přiměly k úvahám nad tím, jakými změnami země prošla od časů bývalého prezidenta Mandely.

Rozdělený národ

Na politické scéně Jihoafrické republiky koluje nový vtip. Začíná nějak takhle: Bílý Jihoafričan pozdraví známého černocha. "No není to bezva?" zahlaholí běloch. "Teďka jsme jeden národ!" A černoch tiše odpoví: "Ano, jistě."

	Jako by se tu vedly dva rozdílné dialogy, jeden mezi bělochy a jeden mezi černochy. Vzájemná komunikace vázne.

Tohle nové pojetí pochází z vyšších míst. Prezident Thabo Mbeki označil Jihoafrickou republiku za společnost dvou, rasově rozdělených národů. Tato realita nemá moc společného s nadšenými projevy Mandelovy éry, v nichž se nešetřilo vzletými slovy o jednotném národě.

Dodnes se vedou spory o tom, zda Mbeki nedokázal navázat na to, co se podařilo Mandelovi, anebo zda země, jednoduše řečeno, procitla z krásného snu do tvrdé reality.

Kam se poděli černoši?

Blízko mého bydliště v Johannesburgu je čtvrť, které se říká Melville. Má typickou uvolněnou atmosféru. Najdete tu bary, restaurace i malé kavárny, kde hrají muzikanti. Zdejší lidé se považují za pokrokové liberály. Nějaký čas jsem se tudy potuloval a pak mi na mysli vytanula jednoduchá otázka: Kam se poděli všichni černoši?

Došlo mi, že Melville je jakýmsi extraktem současné Jihoafrické republiky. Klidná, dalo by se říci až maloměstská čtvrť, odkud mladí odcházejí a kde se lidé bílé pleti cítí jako ryby ve vodě. Mohou se utvrzovat v tom, že nejsou rasisté, protože černocha tu nepotkají, jak je den dlouhý.

Setrvalý pocit nespravedlnosti, tak dobře známý černým Jihoafričanům, kteří se setkávají s bílými spoluobčany, je obyvatelům a návštěvníkům čtvrti Melville cizí.

Vzájemné obviňování

Hned druhý den jsem se o tyhle pocity podělil s jedním kamarádem, černým Jihoafričanem.

"To máš tak," povídá, "můžu se podepsat pod všechno, co říkáš. Má to hlavu a patu. Jenomže, kdybych to takhle řekl já, víš, kdybych slovo od slova opakoval tvoje názory, tak by to běloši brali jako útok na velkolepý projekt budování národa, tak je to."

Až sem to tedy Jihoafrická republika dopracovala. Černí ani bílí Jihoafričané nemohou hovořit o věcech, které je pálí. Jako by se tu vedly dva rozdílné dialogy, jeden mezi bělochy a jeden mezi černochy. Vzájemná komunikace vázne.

Před několika týdny jsem se bavil s jednou úspěšnou mladou černošskou právničkou, přítelkyní prezidenta Mbekiho. Nedávno se vrátila z Ugandy, kde byla na služební cestě.

"Uvědomila jsem si, že jsem sice Afričanka, ale o svém kontinentě toho vím méně než třeba o Británii, Francii nebo o Spojených státech," přiznala se. "Ugandu jsem si hned zamilovala. Je to prostě Afrika. Uganda je země, v níž tepe srdce Afriky, je to sama duše Afriky. Jasně, nic tam nefunguje tak, jak má, ale to je jedno: ta země má svou identitu."

V otroctví chudoby

Vyprávěl jsem jí o muži, který mi ve východním Zaire dělal průvodce a tlumočníka. Vzpomínám si, že když jsem tam přijel, měl jsem vyhledat Thomase. Dohodli jsme se na jeho úvazku i platu a rozloučili se s tím, že ráno se zase sejdeme.

Všiml jsem si, že ho něco trápí. Nakonec mi povídá: "Víš, Allane, jak bych ti to řekl, moje děti mají hlad už dneska." Vyčítal jsem si, že mě to mohlo napadnout hned a dal jsem mu zálohu, aby mohl rodině nakoupit nějaké jídlo.

Později, když jsme se lépe poznali, mi řekl, že Afrika má více tváří a že spořádaný občan prostě kolikrát nemá ani na chleba pro vlastní děti. Svoboda o hladu není žádná svoboda, ale otroctví. Člověk není otrokem bílého pána, ale bezvýchodné chudoby. Má vůbec Thomas něco, co mu doopravdy patří?

Dědictví apartheidu

Mohu se já, běloch, vůbec takhle ptát, aniž bych byl podezírán z rasismu? V Jihoafrické republice tedy rozhodně ne. Důstojnosti černých Jihoafričanů zasadil apartheid tak vážnou ránu, že téměř jakákoli kritika zní z úst bělocha povýšeně.

Přesto se nemůžeme vyhnout naléhavým otázkám: Proč je Afrika tak zbídačelá a proč nadále chudne? To jsou otázky, na něž je třeba nalézt odpověď. Má to ovšem malý háček: v dnešní Jihoafrické republice nelze podobné otázky položit, natož zodpovědět.

Za časů Nelsona Mandely jsme se opájeli sněním. Stal se zázrak a my jsme ten zázrak oslavovali. Zázrak klidného přechodu k demokracii, založené na rovnosti ras, trvá. Za Mbekiho, který vystřídal Mandelu, Jihoafričané procitli ze sna. Dnes vidí, že jsme se ještě zdaleka nevymanili ze stínu minulosti.

Související odkazy:
Jihoafrické představy o AIDS
Vzpomínky na Afriku
Opravdový africký život

BBC neodpovídá za obsah stránek, které jí nepatří.