Opravdový africký život

Ulice keňské Mombasy híří barvami

Sobota 24. února 2001


Připravil Jaromír Štětina

Náš spolupracovník Jaromír Štětina strávil téměř rok na africkém kontinentu. V Praze je sotva pár dní, ale už se mu po Africe zase stýská. Pokud vás zajímá proč, přečtěte si jeho vyprávění. Možná, že zjistíte, že většina vašich problémů je v porovnání s problémy Afričanů naprosto malicherná.

Dnes ráno, je to sotva týden, co jsem se vrátil z Nairobi, jsem najednou pocítil to nutkavé přání okamžitě se sebrat a odejet zpátky. Prý to tak pociťuje většina Evropanů, kteří prožijou delší dobu v Africe.

Nuda a šeď

Tady chodím po ulicích, všude samé bílé tváře, mzungové, bledí, s popraskanýma žilkama na nosech a lících. Kde jsou ty ebenové profily, co se tak krásně lesknou a krásně blýskají, když je člověk natáčí na kameru?

Když se ale zamyslím, tak příčinou touhy po Africe nebývá zřejmě jen ta barevnost a pestrost a hry stínů a sošnost gepardů a velebnost slonů. Pro mne je to, jak čím dál tím více pociťuji, jakási iniciálnost a prapůvodnost vztahů mezi lidmi, jednoduchost v pojmech.

Aby bylo jasno, už dávno jsem se zbavil krásných představ o "štěstí v krásné přírodě" a utopické touhy zachovat na světě jedinečnost kultur a zvyků a ozdob a písní a tradic.

Radost ze života

Člověk, který má tuberu, nemůže být šťastný jen proto, že mu pod nosem nesmrdí auta a hvězdné nebe je bez poskvrnky. Po takřka roce v Africe tam obdivuju něco jiného: tu schopnost přežít surovost okolí a nereptat. Snad se tomu říká pokora.

S filmovým štábem agentury Epicentrum jsme zbrázdili pouště a hory a nedozírné rozlohy buše na Africkém rohu: kus jižního Súdánu, Ugandu, Somálsko a celou severní Keňu.

Jeden z filmových dokumentů se pak týkal válek, konfliktů, ozbrojených střetů a nájezdů pasteveckých kmenů mezi sebou. Vybrali jsme si území v severní Keni, kde spolu bojují, v suchém a nedostatkem dešťů postiženém trojúhelníku, kmeny Samburu, Turkana a Pokot.

Smrtící sucho

Všichni jsou to pastevci. Jejich jediným bohatstvím je dobytek. Jejich jediným zdrojem potravy jsou velbloudi, krávy, ovce a kozy. Umírá-li dobytek, umírají lidé.

V severní Keni už tři roky za sebou nepřišly tzv. dlouhé deště, které mají nastat vždy mezi březnem a květnem. Prostě nespadla ani kapka vody a v některých místech více než polovina dobytka vymřela. Stovky a stovky vyschlých mrtvých těl zvířat posetých supy leží kolem cest.

Nejsou li zvířata, není velbloudí, kravské a kozí mléko. Je hlad a pastevci umírají. V suchých cifrách OSN to znamená, že v bezprostředním nebezpečí hladomoru jen v severní Keni jsou tři milióny lidí.

Před bezmocným kameramanem, který to chce zaznamenat, pak jsou to starci a děti bezvládně ležící ve stínu akácie, kteří už nedojdou k vodě a upíjejí pro záchranu z kalabas slanou vodu ze solných pouštních pramenů.

Prapůvod válek

Když už je nejhůř, přivádějí dobytče, uvazují mu smyčku na krk, až vystoupí krční žíly a do jedné z nich výstřelem z luku otevřou otvor a pijí, zoufale chlemstají krev jako kdyby to nebyli lidé ale šelmy. Dříve pili krev smíšenou s mlékem. Tu dávali dětem. Teď už dobytek vesměs mléko ztratil. Zbyla jen krev.

A tady je asi někde prazačátek lidských válek. Turkánci, půlmilionový kmen, suchem nejvíce postižený, se dává do pohybu tam, kde ještě trochu trávy zbylo: do hor Pokotů a Samburu.

Tak jako před sto tisíci lety. Jen s tím rozdílem, že v ruce nedrží jen oštěpy a luky, ale i kalašnikovy Ak-47, které sem pašují překupníci z okolních válčících zemí jako je Súdán, Etiopie a Somálsko.

Pokoti napadají Sambury a Samburové Turkánce. Každý týden se někde uskuteční nájezd sta či dvou set ozbrojených mužů, aby ukradli stádo velbloudů nebo krav. V tom cítí svou záchranu.

Lidé všech tří kmenů prchají ze svých pastvin a stahují se ke stálým vesnicím , kde vznikají primitivní sídliště z chýší, obydlí tisíců a tisíců hladových lidí, kteří čekají, že jim někdo pomůže. Je to drsné, tragické ale taky velmi poučné.

Stejné pohnutky

Jestliže dnes bojují moderní armády pod pláštíky ideologií o naftu nebo o uran, jestliže dnes velké státy hovoří o svých "teritoriálních zájmech", pak nedělají nic jiného než samburští morani - kmenoví válečníci, kteří bojují proti Turkáncům, aby přežili.

Rozdíl je jen v prospěchu ze získaného: ve Spojených státech to bude udržovaná cena pohonných hmot či cena obilí v Evropě, u Samburů pak pro jednoho obyvatele plechovka vody týdně navíc.

Stýská se mi po Africe a chci se tam vrátit. Třeba tam pochopím, proč se používají tanky a stíhačky Su-25 pro získání kontroly nad světovými strategickými ropovody.

Související odkazy:
Viru ebola podlehl bojovník proti jeho šíření
Jihoafrické představy o nemoci AIDS
Válka v Burundi součástí života

BBC neodpovídá za obsah stránek, které jí nepatří.