Vzpomínky na Afriku

Zpravodajka BBC opustila po 10 letech africký kontinent

Sobota 2. června 2001


Připravila Jane Standleyová
Zpracovala Andrea Máslová

Po desetilém působení v Africe opustila zpravodajka Jane Standleyová světadíl a přesídlila na nový zpravodajský post BBC do New Yorku.

Jane má ze svého odjezdu smíšené pocity. Těší se na nové prostředí, ale zároveň tvrdí, že se jí po Africe, konkrétně po působení v Nairobi a v Johannesburgu, bude stýskat.

Známý tvar afrického kontinentu mne dlouhou dobu uklidňoval. Smyslná křivka západního pobřeží, malátné zaoblení jižního cípu, oblouk východu směřující do oceánu. To je mapa Afriky, která visí na zdi nad mým stolem. Je to tvar mých vzpomínek.

Nemocný kontinent

Zároveň je to však mapa, která ukazuje, jak rychle se šíří AIDS po celém světadílu. Jednotlivé země jsou vybarveny různými odstíny červené, oranžové a žluté. Čím je odstín temnější, tím více lidí je infikováno virem HIV.

	Známý tvar afrického kontinentu mne dlouhou dobu uklidňoval. Smyslná křivka západního pobřeží, malátné zaoblení jižního cípu, oblouk východu směřující do oceánu.

Když prohlížíte mapu shora dolů, barvy tmavnou. Jihoafrická republika je vybarvena krvavě červenou, stejně jako například Botswana, kde je nakaženo 36 procent všech dospělých.

Odchod není nikdy snadný. Afrika si vás podmaní, dostane se vám pod kůži. Bez ohledu na všechny problémy si ji zamilujete. Dívám se na mapu a vidím Keňu. Místo, odkud jsem téměř před deseti lety psala první africkou reportáž.

První africké zkušenosti

Je to první místo, kde mne zmlátili policisté, první místo, kde jsem navštívila tradiční africkou svatbu s nádherně zvučnými hlasy zpěváků, první místo, kde jsem musela hulákat do plechově drnčícího telefonu, jen abych se dozvěděla, že pan ministr není na židli - rozumí se v úřadě, jinými slovy, že se mnou nechce mluvit - ani teď, ani někdy jindy.

Z Keni jsem poprvé v životě nasedla do malého vrtulového letadla a odletěla do Rwandy, země tisíců kopců a intenzivní zelené krásy.

A také dějiště pozdější genocidy. Probouzela jsem se a ve vzduchu byla cítit smrt. Venku pobíhali psy s dětskýma rukama v zubech. Vyhrabali je z mělkých masových hrobů. U jednoho z nich jsem poznala skutečnou povahu lidské odolnosti, pokory a důstojnosti.

Stála jsem vedle své rwandské přítelkyně Helen, která oplakávala čtyři zavražděné děti a poslouchala jsem, jak s bolestí říká, že tohle se už nikdy nesmí opakovat. Sledovala jsem, jak kolébá své nové miminko, holčičku jménem Hope - naděje, s odhodláním, že pro ni bude tou nejlepší matkou na světě, že přežije a bude pokračovat.

Tíha vzpomínek

Z Rwandy není daleko do země, která se v době, kdy jsem z ní byla na základě deportačního nařízení vyhoštěna, nazývala Zaire. Stálo v něm, že po dobu svého přirozeného života ohrožuji bezpečnost státu.

Zaire s diktátorem Mobutu však hrozila mnohem vážnější nebezpečí, kterých se mělo obávat. Například ztráta území, která dobyly povstalecké síly. Po jejich nástupu k moci jsem se mohla vrátit.

Mám tolik vzpomínek. Příšerných. Hrůzostrašných. Ale mnohem více milých, spojených s přátelstvím a odvahou. Jednou se o ně možná podělím s vnoučaty. Přátelé se však smějí. "Nikdy jim neuvěří", říkají. "Babička si zase vymýšlí..."

Bolestné příběhy

Existují samozřejmě některé incidenty, o kterých jim vyprávět nebudu. Jako když jsem byla v Burundi a musela jsem prohledávat hromadu zohavených končetin, abych se pokusila zjistit, kolik dětí zahynulo při granátovém útoku.

Nebo jak mi pak poskočilo srdce hrůzou, když mi někdo položil ruku na rameno. Lekla jsem se, že je to jeden z bojovníků, kteří mají vraždy na svědomí. Byl to však Augustin, otec zabitých dětí, kterému po tváři tekly slzy proudem. Právě se vrátil domů a zjistil, že jeho děti jsou mrtvé.

Místo toho možná vnoučatům řeknu o lidech, které jsem potkala v Zimbabwe. O jejich skvělých jménech jako například Žárlivý, Chytrý a Báječný nebo o jejich nádherném smíchu, dobré náladě a velkorysosti. A o kráse jasné noční oblohy poseté hvězdami, zvucích africké buše, o kvákání žab a cvrkání cvrčků.

Nebudu jim vyprávět o dětských vojácích ze Sierry Leone a o jejich prázdných pohledech po vraždách, které viděli a spáchali, ale možná uslyší o mém příteli, který se jmenuje Roy Presley i o jeho vtipu, že je "blízkým příbuzným Elvise!" Co natom, že jeho kůže je o několik odstínů tmavší, než jakou měl zpěvák z Mississipi.

Války a AIDS

Na zdi, hned vedle mapy, visí Royův poslední dopis. Přeje mi hodně zdraví a ptá se, jestli nevím o někom, kdo by potřeboval majordoma. V lepších dobách, kdy ještě lodě kotvily v docích přístavu ve Freetownu, býval Roy stevardem a cestoval po celém světě.

Nyní je však jeho země zdevastovaná válkou a na mapě zobrazující výskyt viru HIV v Africe ji charakterizuje tmavě oranžová barva. Je to mapa mých vzpomínek, smutku, ale také štěstí.

Související odkazy:
V nejchudší zemi světa
Opravdový africký život
Jihoafrické představy o AIDS
Válka v Burundi součástí života

BBC neodpovídá za obsah stránek, které jí nepatří.