Martina Mašková redaktorka BBC

Owambská žena s letošní úrodou prosa

Vládní strana SWAPO považuje za jednu za svých priorit pozemkovou reformu, při níž převádí tzv. komerční farmy, které většinou patří bělošským vlastníkům, do rukou černošských bezzemků.

Farmář v jihonamíbijském Seeheimu návštěvníkům podává maso z antilopy kudu. Jeho předchůdci tak zde činili už od roku 1895. Tehdy přišli na území dnešní Namíbie z Bismarckova Německa první osadníci.

Zirkie Kloppers je Afrikánec, má třicet zaměstnanců. Chová ovce, krávy a kozy, pěstuje plodiny a provozuje hotelové ubytování, které právě rozšiřuje na dvě stě míst.

Kromě toho vyrábí nábytek a vyváží ho do Jihoafrické republiky nebo na jiné namíbijské komerční farmy.

"Máme tu antilopu skákavou, antilopu losí, kudu, zebry, pštrosy, karakulské ovce, a dole u vodní nádrže i kachny," vyjmenovává farmář.

Trofeje, které mi ukázal, jsou dalším vývozním artiklem farmy na Seeheimu.

Bělošských farmářů je v Namíbii kolem čtyř tisíc. Ale vlastní přes polovinu veškeré úrodné půdy.

Od roku 1990, kdy Namíbie získala nezávislost na Jihoafrické republice, už na sedm set komerčních farem, jako je tato, přešlo v rámci vládní strategie přerozdělování půdy na černošské vlastníky.

Doteď vláda vykupovala komerční farmy na volném trhu, stále častěji však mluví o vyvlastnění.

Dobré i špatné dny

V místnosti plné fotografií z historie farmy Zirkie Kloppers vypráví, jaké to je na Seeheimu hospodařit:

"Počasí hraje proti Vám, je tu velké horko a sucho. V dobrých letech, když prší, je tu hezky, ale většinu času se musíte potýkat s nedostatkem srážek. Když málo prší, přijdou nemoci a škůdci," popisuje úskalí své práce farmář.

Podle něj je důležité mít velkou výdrž a zvyknout si na tento náročný režim i na skutečnost, že se jako v každé lidské činnosti, střídají dobré a špatné dny.

Vybudovat prosperující komerční farmu v Namibii trvalo některým majitelům až tři generace

V rámci pozemkové reformy se zemědělská plocha, již dříve vlastnil jeden člověk nebo jedna rodina, dělí obvykle na více menších políček. A ty vláda přiděluje bezzemkům.

Podle farmáře by však měl být tento proces transparentní: "Plochy pro bezzemky má vyhrazeny každý kmen. Ale přerozdělování půdy musí mít někdo pod kontrolou."

Kloppers soudí, že nestačí, když kupec za půdu zaplatí. Měl by prokázat, že je spolehlivý.

"Nemá smysl dávat půdu lidem, kteří nevědí co s ní," argumentuje Zirkie Kloppers.

Umění hospodařit

Podle některých jeho kolegů se však bělošští farmáři stávají "fackovacími panáky" vlády, která si neví rady s přerozdělováním půdy.

"Je smutné, pokud se tak děje," reaguje farmář. Stejně jako zmínění kritici i on poukazuje na to, že tzv. "noví farmáři" neumějí hospodařit:

"Vím o případech lidí, kteří takto získali půdu, je jich teď v Namibii hodně," říká farmář.

Hospodářství podle něj fungovalo rok, dva a pak farma přestala být produktivní:

"Přestaly se tu pěstovat plodiny a v jednom případě dokonce vyschla velká zavlažovací nádrž, i když tohle vím spíš z doslechu," dodává Kloppers.

Někteří noví vlastníci půdy v Namibii se teprve učí hospodařit

Jak mi farmář řekl, podporoval by takovou pozemkovou reformu, která by byla spravedlivá, efektivní a pomohla zemi zvýšit životní úroveň.

"Stát vlastní množství půdy, která leží ladem. Tak přece předtím, než vyžene produktivní farmáře z jejich pozemků, ať rozdělí nevyužitou půdu," míní Zirkie Kloppers.

Někteří černošští farmářští předáci si stěžují, že jejich bělošští kolegové údajně odmítají předávat zkušenosti.

"Vždyť většina farmářů to dělá," reaguje trochu podrážděně Zirkie Kloppers.

"Školení lidi je přece k vašemu dobru. Víc vám pomůžou, ulehčí vám práci. "

Farmářova filozofie

Ve své nábytkářské firmě začal Kloppers s jediným kvalifikovaným zaměstnancem a ten teď školí další.

Když se ho ptám, zda se i on obává, že mu vláda půdu vezme, odpovídá, že ano. Připojuje ale i filozofičtější pohled:

"Beru to tak, že všechen majetek je mi pouze propůjčen. Mám tu čest vlastnit, co vlastním, ale jen na chvíli. Když zítra zemřu, co mi z toho zůstane?"

Všechen majetek je mi pouze propůjčen Zirkie Kloppers, farmář

Odbory farmářů hospodařících na státní půdě letos naznačily, že když jejich bělošští kolegové půdu neprodají, dojdou si pro ni sami.

Mnozí černošští zemědělci, s nimiž jsem se setkala, vyčítali farmářům, jako je majitel Seeheimu, údajnou pasivitu.

Kritický byl například Ulrich Davids, který zasedá v komisích, jež přiděluje černošským zemědělcům půdu:

"Říkají, že jsou nejlépe organizovaní. Ale když přijde na tuto otázku národního zájmu, potřebnou pro zachování míru a stability, zůstávají pozadu," kritizuje Davids.

Podle něj by měli o pomoci vládě, tedy o rychlejším předání svých zemědělských ploch promluvit se svými členy.

Komerční farmáři nejsou dost aktivní Ulrich Davids, konzultant

"Proč vznikl další svaz komerčních farmářů? Prostě nejsou dost aktivní." řekl mi Ulrich Davids.

Výhrady ekonoma

Ekonom nevládního výzkumného ústavu pro veřejnou politiku Robin Sherbourne je ale jiného názoru. Podle něj se pozemková reforma přinejmenším míjí účinkem:

"Měla teoreticky sloužit bezzemkům. Ale co říci na případy těch, kdo si ve pronajímají městě byt, a dostanou půdu?", ptá se Sherbourne.

Podle Sherbourna má navíc vláda na svých seznamech příliš mnoho lidí:

"Jsme svědky toho, že z přesídlování a ze zvýhodněných půjček nejvíce profitují lidé, kteří už mají jiné zaměstnání."

Prezident Sam Nujoma na letošním prvomájovém shromáždění pohrozil "několika rasistickým farmářům", že jim stát farmu sebere.

Z přesídlování a zvýhodněných půjček nejvíce profitují lidé, kteří už mají jiné zaměstnání Robert Sherbourne, ekonom

Učinil tak nedlouho po propuštění černošských dělníků z několika farem, kteří údajně ohrožovali své zaměstnavatele. Robin Sherbourne připouští, že v Namíbii může být rasismus přítomen, ale zároveň říká:

"Myslím, že letos jsme tu viděli rostoucí tendenci ke trestání farmářů, které vláda nemá ráda, ať už kvůli tomu, jak zachází s dělníky, nebo z jiných důvodů," argumentuje expert.

Symbol kolonialismu

Podle Sherbourna se při debatách o pozemkové reformě směšují různé roviny: "Stát spojuje problém rasismu s pracovně - právními spory, s problémy kolem vlastnictvím půdy a její produktivity, " tvrdí Sherbourne.

Proč je ale pozemková reforma v Namíbii tak citlivou záležitostí?

Mnoho farmářů v Owambolandu hospodaří na pozemcích státu

"Němečtí osadníci sebrali počátkem 20. století domorodým kmenům nejméně 40 procent veškeré půdy," řekl mi nezávislý zemědělský expert Wolfgang Werner.

Podle něj tak poměrně dost lidí o svou půdu přišlo a po změně režimu převládl dojem, že je třeba tyto záležitosti urgentně řešit.

"Zvláště pro ty kmeny, které o půdu přišly, symbolizuje vlastnictví půdy v rukou bělochů koloniální vládu," dodává Werner.

Vláda doteď vykupovala farmy komerčních, tedy bílých farmářů, na volném trhu. Letos v květnu ale zaslala vlastníkům patnácti takových farem oznámení o vyvlastnění, aniž by sdělila bližší podrobnosti.

Nepřesná kritéria

Wolfgang Werner označil za zajímavý historický fakt to, že v 60. letech vyvlastnil režim apartheidu přes 200 komerčních farem, aby takzvaně "uspokojil" státní rezervy.

Vyvlastňování může vést k vleklým a nákladným soudním sporům Wolfgang Werner, zemědělský expert

Upozorňuje, že od znovuzískání nezávislosti si není vědom žádného případu vyvlastnění, byť o této možnosti vláda mluví:

"Podle mě by šlo o mnohem těžkopádnější, dražší a pomalejší proces, než když vykupovala půdu na volném trhu. Nesmíme zapomenout, že ti, kdo o pozemky přijdou, se mohou právní cestou bránit," míní zemědělský expert.

Podle Wernera může vyvlastňování vést k vleklým a nákladným soudním procesům. A Namíbijci mohou být výsledky pozemkové reformy nakonec zklamáni.

Půda pro 250 tisíc lidí

Vláda slibuje, že bude vyvlastňovat podle zákonů, ale komerční farmáři tomu, jak se zdá, příliš nevěří.

Wolfgang Werner za pochybné považuje to, že nebyla stanovena přesná kritéria pro případné vyvlastnění farem:

"Když vlastníte farmu a nevíte, za jakých okolností její zábor proběhne, nemůžete si dovolit uzavírat s dělniky trvalé kontrakty," upozorňuje Wolfgang Werner.

Podle něj by samotný fakt, že stát chce vzít někomu farmu, nebyl takovým zdrojem nejistoty, kdyby dotyčný věděl kdy, jak a proč se tak stane.

Namíbijské ministerstvo zemědělství tvrdí, že potřebuje přesídlit, respektive najít nové pozemky asi pro 250 tisíc lidí. Wolfgang Werner mi ale řekl, že netuší, zda jde o reálná čísla:

"To kdybych věděl! Netuším, odkud se ta čísla berou. Je to podle mě velmi hrubý odhad," říká expert.

Koupit farmu není snadné

V Owambolandu, tedy oblasti, kterou obývá nejlidnatější namibijský kmen Owambů, zemědělství zdaleka není jen doménou těch chudších.

Asi šedesát procent Namíbijců hospodaří na pozemcích státu, další zaměstnávají soukromí farmáři.

Jeden večer trávím v severonamíbijském regionu Omusati, poblíž angolské hranice. Místní lidé se tu scházejí v typickém baru, neboli cuca-shopu. Zpívají a popíjejí podomácku vyrobený alkohol:

V písních, v jazyce oshiwambo, které tu zpívají se střídala jména místních fotbalistů a o fotbale se hosté baru zmiňují, i když se ptám na profesi, jenže i tady prakticky každý farmaří.

Obydlí Owambů se staví ze dřeva mopane. Přikrytá jsou doškovou střechou

Anna Aluvilu, která mě doprovází při setkáních s místními lidmi, pracuje jako technička při zemědělské fakultě namíbijské university v blízkém Ogongu.

Zároveň prý jezdí pomáhat na rodinnou farmu, vzdálenou odsud asi čtyřicet kilometrů.

Jak mi Anna vysvětluje, před plánovanou koupí pozemku musíte nejprve promluvit s náčelníkem oblasti, kde si chcete pozemek pořídit a zjistit, zda je cenově dostupný:

"Pořízení komerční farmy je obtížnější. Musíte si půjčit z banky a mít nějaký základ. Prokázat, že když neuspějete, máte z čeho půjčku splatit," vysvětluje.

Zeptala jsem se jí, zda neuvažuje o možnosti, kterou v posledních letech nabízí namíbijská vláda. Totiž zda by se nechtěla přihlásit o půdu, kterou vláda vykupuje od bílých farmářů.

Anna si však není jistá, jak to funguje, kdo má nárok být přesídlen jako první:

"Jednou jsem to viděla v televizi, lidé, které zpovídali byli většinou úspěšní, dařilo se jim na farmě úspěšně hospodařit. Ale jak se k ní dostali? O tom moc nevím," uvažuje technička.

Letošní úroda

Na to, jak se farmaří na státní půdě, jsem se podívala do nedaleké vesnici Oshitutuma, do tradičního kraalu, kruhovitého uskupení chýší kmene Owambů.
Jejich obydlí se staví ze dřeva mopane a jsou přikrytá doškovou střechou.

Josefina Kandonga, paní těsně před penzí, tu hospodaří odhadem na čtyřech, pět hektarech.

Má tři osly, deset krav, drůbež a zhruba pětina pozemku slouží k pěstování plodin.

Pěstují tu africkou odrůdu prosa, v místním jazyce označovanou mahangu, čirok k výrobě piva, burské oříšky a zeleninu, ale i trochu tabáku, pálivou papričku či opuncie.

Náčelníkova autorita

Dcera paní Kandongy právě vyráběla mouku. V jedné "místnosti" odkryté chýše tu jsou na udusaném jílu vyhloubeny dva otvory a v nich tloučkem z větví stromu mopane drtí sklizené zrno mahangu.

Nejcennější osivo pro příští rok má majitelka farmy schované ve vrstvě popela. Seje v prosinci, sklízí v červnu. Vodu si za deset namibijských dolarů měsíčně bere z nádrže, kterou vesnicím poskytuje vláda.

"Meme" neboli paní Kandonga říká, že jí pozemek patří. Koupila ho od svého souseda, místního náčelníka. Proces koupě vysvětluje následovně:

Owambská žena vyrábí mouku v "tradičním kraalu"

"Náčelník má knížku, tam si napíše mé jméno a potvrzení, že ode mě dostal peníze. A musím s sebou mít svědka," vysvětluje paní Kandonga. Jak posléze zjišťuji, v okamžiku koupě neznala přesnou rozlohu svého pozemku:

Teprve po zaplacení, jak mi sdělila, ji navštívili lidé od náčelníka a vysvětlili, kde leží hranice jejího pozemku.

Farmaření z knížek

U náčelníka vesnice, Lukase Liyamby, se posléze utvrzujeme v tom, že půdu zdejší vesničané, včetně paní Kandongy, ve skutečnosti nevlastní:

"Když ke mně někdo přijde a chce půdu, požádám vládu o povolení a pak půdu pronajmu," vysvětluje pan, v místní řeči "tate" Liyambo.

Podle něj na půdu nemá nikdo prioritní nárok. "Dávám každému, kdo příjde. Ale musí vyplnit formulář, který je k dispozici na úřadech," dodává náčelník.

Když chce půdu žena, jde to rychle, když muž, trvá to dlouho Ursula Schwartz, kmen Námů

"Odhadneme kolik je to hektarů. Když se výměra někomu nelíbí, může vyjednávat o změně," vysvětluje.

Nejen začínající farmáři, ale i někteří jiní Namíbijci, jejichž rodiny celý život pracovaly na zemědělské půdě, si s hospodařením nevědí rady.

"Aby mohli farmáři prosperovat a být produktivní, musel by se změnit celý zdejší systém zemědělského vzdělávání," řekl mi Petr Kosina ze zemědělské fakulty namíbíjské university v Ogongu.

Český lektor, jehož kursy prošlo v posledních dvou letech kolem dvou set středoškolských učitelů zemědělství, pak přidal následující vysvětlení:

"Lidé tu získávají znalosti od svých předků a ze školy. Ale problém je v tom, že ani učitelé zemědělské výchovy nemají dostatečnou aprobaci, předávají spíše poučky z knížek."

Kancelář ve městě

Podle Kosiny banky sice nabízejí možnost vzít si úvěr, ale mnoho zemědělců si kvůli neznalosti angličtiny není schopno napsat projekt, na nějž by půjčku mohli obdržet.

Pokud už někdo znalosti získá na vyšších vzdělávacích institucích, většinou se uchází o práci ve vládních službách.

Zatím se ale v Namíbii údajně nedaří pro absolventy vyšších škol nacházet zaměstnání "v terénu," tedy na farmách v zemědělských oblastech.

Učitelé zemědělské výchovy nemají dostatečnou aprobaci, předávají spíše poučky z knížek Petr Kosina, lektor na zemědělské fakultě namíbijské university

"Někteří mladí absolventi naší školy pracují na bělošských farmách, málo z nich se však vrací do rurálních oblastí, aby tam uplatnili to, co se naučili," vysvětluje Kosina.

Podle něj je ideálem Namíbijců spíše kancelář ve městě, než venkovská farma.

'Šťastný život'?

Spolu se sedmadvacetiletou matkou dvou dětí Ursulou Swartz jedu na usedlost poblíž jihonamíbijského města Berseba.

Tady venkované žijí hlavně v plechových chatrčích a často nemají dost jídla. Po cestě jsem sice zahlédla bary s názvy typu "Šťastný život," půda tu ani zdaleka o snadné obživě nesvědčí.

Na otázku, zda by měla zájem o půdu po bělošských farmářích v nějaké úrodnější oblasti, Ursula odpověděla slovy:

"Když chce půdu žena, jde to rychle, když muž, trvá to déle," míní Ursula.

Dodává, že jí taková možnost sice zajímá, jenže by musela mít peníze. A ty nemá.

Jaká budoucnost čeká namíbijské rodiny hospodařící v neúrodných oblastech?

Při procházce po vesnici pak zjišťuji velký rozdíl mezi zdejším hospodařením a tím, co jsem viděla v usedlostech kmene Owambů.

Vidím tu pár slepic a kuřat, jsou ale vyzáblejší než ty, které jsem viděla na severu. A jak jsem později zjistila, mnohdy tu nemají co jíst ani lidé.

"Kozy jsou támhle opodál, pasou se na louce," ukazuje Ursula.

Je ale zřetelně vidět, že tu prakticky nic neroste. Půda všude kolem této námské usedlosti je spasená a to zřejmě už natrvalo.

Jak bojovat s erozí?

V nedalekém městě Keetmanshoopu jsem vyhledala Willieho Humphriese, mluvčího jihonamíbijské farmářské Unie, která sdružuje zemědělce hospodařící na státních pozemcích.

Odborář připustil, že nadměrná pastva a eroze jih opravdu sužují. Řekl mi však, že je těžké přesvědčit namíbijské rodiny, aby tento fakt vzaly vážně:

Bělošští farmáři by se měli o své zkušenosti dělit Willie Humphries, jihonamibijská farmářská unie

"Když je sucho, lidé se stěhují do travnatých oblastí. A když zaprší, jdou za vodou. Pořád putují a nedaří se nám je přimět aby se naučili tady, na jihu, lépe s půdou hospodařit," říká Willie Humpries.

Odborář však dal najevo, že ho mrzí poukazy odpůrců přerozdělování půdy na údajnou nezkušenost domorodců s vedením farem:

"Tyhle argumenty jsou na místě. Ale my, Namíbijci, jsme bojovali za nezávislost. Tihle farmáři měli šanci učit se zvládat komerční farmy celé ty roky a tak jsou teď experty," říká mluvčí černošských farmářů.

Podle něj by se bělošští kolegové měli o své zkušenosti podělit.

"Pokud jen sedí a čekají od vlády, že jen ona se o nás, lidi černé pleti, postará, nepomáhá to ničemu, " rozohňuje se Humpries.

Willie Humphries vyčítá minulému, jihoafrického režimu i to, že lidi údajné učinil závislými:

"Předchozí vláda dávala lidem potraviny a lidé na ně začali spoléhat. Snažíme se přijít na to, jak je vést k soběstačnosti, aby si dokázali vyprodukovat potraviny aspoň pro vlastní obživu," řekl mi šéf jihonamíbijských farmářských odborů.

Citlivá otázka

Po schůzce s odborářem sedím v restauraci Uschi´s Kafee Stube, kterou mají údajně zdejší komerční farmáři v oblibě. Majitelka Brenda Theron, loni zvolená nejlepší podnikatelkou regionu Karas, tvrdí, že že o pozemkové reformě se tu příliš nemluví:

Kdybychom se chovali neodpovědně, vyvlastnění mohlo dávno proběhnout Stephanus Goliath, guvernér regionu Karas

"Tady se snad nikdo vyvlastňování nebojí, na jihu se farmaří těžko. Je tu sucho. Zajímá to hlavně farmáře kolem hlavního města Windhoeku," tvrdí podnikatelka Brenda Theron.

A guvernér jihonamíbijského regionu Karas Stephanus Goliath z vládní strany SWAPO mě ujistil:

"Otázku půdy považujeme za citlivou, už od začátku státní nezávislosti. A podle toho ji řešíme. Kdybychom se jako vláda nechovali odpovědně, vyvlastnění mohlo přece dávno proběhnout," řekl mi důrazně guvernér.

Podle něj se kabinet odpovědně projevuje i v tom, že se radí s bělošskými farmáři, kterých se má vyvlastnění týkat.

Práce pro tři generace

Eberhard Hoffman, editor deníku Allgemeine Zeitung, určeného dvacetitisícové komunitě namíbijských Němců, z nichž mnozí farmaří, mi řekl:

"Podporujeme to, co je na reformě rozumné. S přerozdělením půdy se ale spojují některá přehnaná očekávání. Třeba přesvědčení, že se touto formou dá bojovat proti chudobě."

Podle něj celá věc není tak jednoduchá. Evropským osadníkům, kteří lacino přišli k levné půdě totiž trvalo tři generace, než své farmy vybudovali.

Mnozí podle Hoffmana zbankrotovali kvůli suchému podnebí, kvůli tomu, že svou práci nezvládali anebo že neměli dostatečné manažerské schopnosti.

S přerozdělením půdy se spojují některá přehnaná očekávání. Třeba že se jím dá bojovat proti chudobě." Eberhard, Hoffman, editor deníku Allgemeine Zeitung

Jak citlivým tématem pozemková reforma v Namíbii je, jsem si mohla vzápětí ověřit při dojednávání schůzky na ministerstvu půdy, které reformu řídí.

Sekretářka ministra mě nejprve odkázala na ministerstvo informací, vyšší úředníci na své podřízené a ti zase na své šéfy.

Vrchní ředitel ministerstva, Franz Tseehama, na něhož mě zřejmě omylem přepojili, se tomuto postupu podivil, měla jsem ovšem dojem, že za jeho vstřícnost vděčím spíš své české státní příslušnosti.

K povaze namíbijské pozemkové reformy jsem se i při návštěvě ministerstva dostala až poté, co ředitel Tseehama zavzpomínal na svého vzdáleného příbuzného, který kdysi studoval v komunistickém Československu.

Vláda chce komerční farmy

Důvodem přerozdělování půdy je, jak mi Tseehama řekl, hlavně sociální rovnost.

"V rámci státního programu přesídlování chceme nabídnout lidem výnosné farmy. Farmy, které nejsou v kamenité oblasti a mají dostatečnou zemědělskou plochu," vysvětloval ministerský úředník.

Dodal, že státu jde také o farmy nevyužité, nebo farmy poblíž státních pozemků. Pozemky, které chce vláda vyvlastnit, odhaduje na 10-15 milionů hektarů půdy.

Mladí lidé získávají znalosti o zemědělství od svých předků

Tseehama dodává, že patnáct komerčních farmářů obdrželo dopis o tom, že jejich usedlosti vláda zamýšlí vyvlastnit.

"Myslím, že jen asi třicet procent z nich mělo výhrady," řekl mi po jistém váhání vrchní ředitel ministerstva.

Podle něj by měl takto oslovený vlastník vyjednávat o kompenzaci, kterou považuje za spravedlivou:

"Farmář může přijít a promluvit si s ministrem," dodal Tseehama.

Rasistický podtext?

Farmáři, adresáti dopisů o vyvlastnění, dávají najevo nelibost, že s nimi úřad příliš nekomunikuje.

Ředitel Tseehama se naopak zlobí na ty, kdo tvrdí, že černošští bezzemci hospodaření na nově získaných farmách nezvládnou:

"Nevím, proč panují obavy, když se něco dělá pro černošské obyvatele. Vidím v tom rasistický podtext. Naši lidé pracují na bělošských farmách. Proč by nebyli schopni dělat totéž, když získají farmu do vlastních rukou?" Táže se emotivně Tseehama.

Naši lidé na komerčních farmách už dlouho pracují. Proč by to nezvládali, když získají farmu do vlastních rukou? Franz Tseehama, vrchní ředitel ministerstva půdy

Vzápětí dodává, že vláda je podpoří, ale potřebuje k tomu pomoc ze zahraničí.

Na otázku, zda mají při pozemkové reformě asistovat poradci ze Zimbabwe, jak uváděla média, Tseehama reagoval překvapeně:

"Nejsem si jist, že by tu měli být nějací poradci ze Zimbabwe. Ale vím, že se zaváděním programu nám tady na ministerstvu pomáhá mnoho lidí. Kubánci, Španělé, Němci," vyjmenovává zdráhavě.

Nakonec ale přiznal, že jeho úřad zimbabské poradce skutečně očekává.

Jinak než v Zimbabwe?

V Zimbabwe začala pozemková reforma v roce 2000. A provázela ji násilná okupace půdy bělošských farmářů bezzemky, často válečnými veterány, za přihlížení vlády.

Novinář Eberhard Hoffman mi ale řekl, že se "zimbabwské inspirace" neobává:

"Na pozadí katastrofálních důsledků reformy v Zimbabwe zvláště zahraniční novináři srovnávají zdejší situaci s tamními poměry. Děláme to i my. Namíbie ale nezažila žádné nelegální obsazování farem, nebo to, že by vlastníky nějací lidé z farem vyhnali," vysvětluje novinář.

Podle něj se vládě zatím dařilo i pouhé náznaky násilí "ukočírovat":

Namibie dosud žádné nelegální obsazování farem nezažila Eberhard Hoffman, novinář

"Když asi ve dvou, třech případech propukly demonstrace, namíbijská policie zakročila. Vláda, byť trochu zaváhala, poslala nakonec speciální policejní jednotky, aby obnovily pořádek a zákonnost," říká Eberhard Hoffman.

Čtrnáct oslovených

Výkonný ředitel Namíbijské zemědělské Unie (NAU), Sakkie Coetzee stojí u mapy. Má na ni vyznačeny farmy, jejichž majitelé, tedy komerční farmáři, dostali od vlády dopis o úmyslu je vyvlastnit.

"Jde o čtrnáct farmářů, ti ale dohromady vlastní asi 24-25 pozemků," vysvětluje Sakkie Coetzee.

Na venkov se vrací jen málo mladých lidí

Vadí mu, že požadované pozemky vládní úředníci nikdy neviděli: "Když si chcete něco koupit, přece si to nejdřív prohlédnete. To je totéž, jako když si chcete pořídit oblečení nebo motokáru. A to se v tomhle případě nestalo," zlobí se Coetzee.

Ptám se ho, zda věděl, že vláda chce získanou půdu dát prioritně těm, kdo byli za minulého režimu znevýhodněni, tedy například bývalým partyzánům, kmeni Křováků a dělníkům na zabraných farmách:

"Je-li to tak, jsme tím opravdu velmi znepokojeni. Vznikl tu dojem, že když máte půdu, zbohatnete. Ale takhle se v zemi může přestat farmařit, k tomu přece potřebujete peníze," míní Coetzee.

Prezident - začínající farmář

Při poukazu na námitky černošských odborářů o tom, že bílí farmáři nechtějí pomáhat novým vlastníkům půdy vyjmenovává manažer bělošských odborů, konkrétní místa, kde se tak údajně děje.

A tak trochu mezi řečí prozrazuje, že jeho kolegové pomáhají i prezidentovi Samu Nujomovi:

Bělošští farmáři pomáhají prezidentovi i ministrovi půdy Sakkie Coetzee, bělošský farmář, NAU

"Pomáhají mu, stejně tak jako ministrovi půdy. Bílí farmáři s ním vybírají krávy, radí mu s výsadbou keřů anebo se zavlažováním pozemků. Není pro nás nic nového pomáhat sousedům," říká trochu hořce představitel Namíbijské zemědělské unie (NAU).

Generální sekretář namíbijských odborů zastupujících dělníky pracujících na farmách (NAFWU), Alfred Angula v červnu prohlásil, že když nebudou chtít běloši odevzdat farmy, donutí je k tomu jejich zaměstnanci.

Ministr půdy Hifikepunye Pohamba, kterého prezident vybral, jako svého svého nástupce, na to zatím nijak nereagoval.

Slova versus činy

Vládnoucí strana SWAPO činí z přerozdělování půdy své prioritní politické téma. Novinář Eberhard Hoffman ale poukazuje na to, že radikální prohlášení namíbijských politiků neprovázejí radikální činy:

"Čekají nás teď důležité volby. Do parlamentu, do regionálních rad a volby prezidentské. Vlastnictví půdy je proto předmětem horkých polemik a emotivních agitací," analyzuje novinář.

O tom, že násilí nehrozí, mě ujišťoval i Ulrich Davids z nadace Namibian Developement Trust:

"To jak Namíbie pojímá svůj program přesídlování, se zatím od zimbabwského pojetí liší. Nepřejeme si násilí, nesnažíme se ovládnout scénu, byť nevylučuji, že se někde může situace vymknout kontrole."

Podle Eberharda Hoffmana vláda pojímá pozemkovou reformu vyspěle a odpovědně. "Klid se udrží jen když bude mít podporu," apeluje.

Na údajnou odpovědnost vlády poukazují mnozí úředníci a dokonce i někteří černošští odboráři, jejichž předák násilím hrozil.

A to, že se prezident Sam Nujoma učí od bělochů farmařit, rovněž napomáhá představě, že v Namíbii nedojde k násilným záborům farem, jako v Zimbabwe.