BBCCzech

Na své cestě Namibií jsem navštívila odlehlou vesnici Okeeke, ležící poblíž hranice s Angolou. Tuto venkovskou usedlost, v afrikánštině nazývanou "kraal", obývají dvě ženy staršího věku a řada dětí.

Ženy tu hospodaří na své farmě, ale klíčovým zdrojem obživy je pro ně výroba keramiky.

Za týden každá vyrobí tak pět větších nádob z hlíny a řadu menších. Bez hrnčířského kruhu. Prodávají je jednou za měsíc na trhu.

"Některé prodáváme za deset namíbijských dolarů, jiné za šestnáct a ty největší za devadesát," vysvětluje hlavní zdejší dílny, "Meme" Lietushila prostřednictvím dívky, která překládá z jazyka oshiwambo.

Za peníze si tyto ženy patřící ke kmeni Owambů, posléze kupují šaty pro děti či chléb. Na farmě se na zdejší poměry nachází poměrně dost hospodářských zvířat. Obilniny, prosa, se letos údajně také urodilo dost.

O mužích se tu, aspoň před námi, nemluví. A chvíli trvá, než ženy dokážou mluvit o jiné běžné realitě v životě vesnice, o AIDS:

"Každý tu o nemoci ví. Každý dům tady ve vesnici je zasažen," říkají ženy. Vědí, jak se nemoc šíří, chodí údajně na školení.

Když mají ale ve svém středu nemocného, je podle nich v Okeeke snazší to držet v tajnosti: "Nemohla bych jít a říci sousedům, že je má dcera nemocná. Po smrti je možné sdělit pravdu. Ale když je nemocný v domě, nesmím o tom mluvit," přiznala "Meme" Lietushyla.

O pár desítek kilometrů dál, v regionálním hlavním městě Oshakati, se nacházím v sídle namibijské nevládní organizace Catholic Aids Action. Sází na domácí péči a pomoc rodinám. A jako jedna z mála humanitárních aktivit v zemi má celostátní působnost:

Aktivisté se tu soustředí na akce pro teenagery. Program pro ně se jmenuje 'Stepping stones', má vést mladé lidi k odpovědnému sexu a plánování do budoucna.

Organizace se zaměřuje i na pomoc sirotkům: podle údajů OSN jich ve dvoumilionové Namibii dnes žije už přes 100 tisíc.

"Neptáme se, zda přišli o rodiče kvůli nemoci AIDS, ale většinou tomu tak je," říká Olivia Ngadila, která má ve své kompetenci děti z celého regionu.

Registruje tu přes 3200 sirotků. Pokud má dítě ještě někoho ze širší rodiny, snaží se zprostředkovat pro něj sociální dávky.

"Je to vlastně dítě státu, vychováváte ho v rodině, ale za státní peníze. Zaplatíte mu třeba školní uniformu nebo jídlo," vysvětluje Olivia.

Na chodbě visí plakát prezidenta Sama Nujomy, na němž stojí: "Právě teď je čas jednat. Každý Namibijec se má podílet na boji proti AIDS."

Jedna z humanitárních pracovnic tvrdí, že všechno, co v nevládní organizace Catholic Aids Action dělají, je možné právě z prezidentova přičinění.

V soukromí ale aktivisté nevládních organizací mnohdy připouštějí, že čtvrt milionu lidí postižených virem HIV či AIDS v zemi příliš nesvědčí o snaze vládních institucí pomoci.

Podle OSN je nemoc provázána s dalšími průvodními znaky chudoby: až třicet procent namibijských nemá šanci se dostatečně najíst.

Mladá učitelka a matka dvou dětí Emilia Matheus učí v Oshitutumě, ve smíšené škole, chodí sem chlapci a dívky ve věku od šesti do osmnácti let:

"Někdy vychováváme ostatní žáky, kteří mají s sebou něco k jídlu tím, že se zeptáme: 'Kdopak tady kamarádí s Marií?' Každý volá: 'Já, já.' Děti té spolužačce něco dají, ona se trochu probere a pak pokračujeme ve vyučování."

Emilia Matheus si zvolila stáž v blízké nemocnici v Oshikuku, aby se naučila s dětmi hovořit o AIDS:

"Za prvé musí pochopit, co je hlavní příčinou toho, proč dnes lidé umírají. Říkám: AIDS. A oni, co to je? Nemoc. Jaká? Nevědí. A pak pochopí, že někdo z nich ji dostal stykem s jinými. Anebo tím, že se dotkl krve druhého," vypráví učitelka.

Paní Matheus potvrzuje, že učitelé v Namibii patří k častým obětem AIDS:

"Tady v regionu máme každý týden pohřeb učitele," vysvětluje Emilia Matheus.

"Možná budou muset školu zavřít. Lidé to nechtějí pochopit zvláště tady na venkově, i když mají nemoc před očima. I když té které ženě dvě tři děti zemřou, znovu otěhotní," říká učitelka Emilia Matheus.

Řada Namibijců i Namibijek přiznává, že nemají stálého partnera. Cizinci, kteří žijí na kontinentě delší dobu, ale říkají, že je to typické pro Afriku jako celek:

Kanaďanka Norah Bennet, lektorka na tzv. Severním kampusu namibijské university v Oshakati, soudí, že promiskuita je tu tradičním modelem vztahu muže a ženy:

"V některých kulturách jsou ženy vychovávány tak, že muži neumí říci ne. Například v oblasti výběžku Caprivi si dívka, která se ve škole na něco ptá muže-učitele, musí u toho kleknout."

Podle Norah se v Namibii poslední dobou rozšířil i styk starších mužů s mladými dívkami za peníze. Rodiny to údajně podporují, protože jde o zdroj příjmu.

Další příčinou šíření epidemie je podle Norah absence hygieny v lidovém léčitelství:

"Někteří léčitelé používají stále stejné žiletky. A někteří se ženami, které za nimi chodí, i spí. A u některých kmenů je rizikem i obřízka. Léčitel klidně používá stále dokola ty samé žiletky pro několik desetiletých až dvanáctiletých chlapců, a tak se AIDS předává krví."

Norah přišla do Namibie těsně ke konci apartheidu, krátce před vyhlášením nezávislosti.

Podle ní je úbytek učitelů tak patrný nikoliv kvůli tomu, že umírají nejvíce ze všech profesních skupin. Spíše proto, že státní školství je největším zaměstnavatelem.

"Ještě nedávno se tu nevědělo o vůbec žádném případu AIDS. A najednou sem začalo jezdit tolik lidí z různých částí světa. Například z Keni sem jezdily celé zástupy, vracela se i řada lidí z exilu," popisuje Norah dění v Namibii v 90. letech, těsně po vyhlášení nezávislosti.

Podle ní je navíc HIV i AIDS u domorodců tabu: "Můžu prokazatelně říci, že velmi vysocí členové státní správy na AIDS zemřeli. Ale nikdy se neřeklo, že na AIDS. Vždycky to zakrývali jinými důvody."

Další podíl na šíření choroby má podle ní migrace pracovní síly: "Muži, zvláště ze severu Namibie, se nechají zaměstnávat v dolech. Kvůli práci opouštějí rodinu a žijí tam s jinými ženami."

O více než tisíc kilometrů níže, v jihonamibijském zinkovém dole Rosh Pinah, jsem rovněž zaslechla jazyk severonamibijského kmene Owambů, tzv. oshiwambo.

O polední přestávce tu horníci hrají hru zvanou "owella," při níž přehazují kámen z jedné jamky do druhé.

Vedení dolu Rosh Pinah si najalo zaměstnankyni, Denise Cosgrove, jejímž úkolem je osvěta kolem AIDS. Obchází důl samotný, ubytovny, ale i sedmitisícové město nezaměstnaných.

Denise mi popisuje, jak toto "město" vzniklo. Jeho obyvatelé sem údajně přišli z různých koutů země, prodali většinu svého majetku, aby si mohli zaplatit veřejnou dopravu do Windhoeku nebo Keetmanshopu.

"Jezdí v zadní části aut, zvaných 'backees', tady je vysadí a už odsud v podstatě nemají kam jít," říká Denise.

Jak Denise dodává, namibijské muže sem láká kvalitní zdravotní péče a dobré platy. Ale momentálně důl s pěti sty zaměstnanci nabízí pouze dvě až tři pracovní místa.

Podle Denise si tady ve slumu mnoho lidí nejprve postaví skromný dům a pak teprve hledají práci.

Nezaměstnaní se, jak říká, snaží sehnat občasné práce, hlavně manuální, anebo provozují oblíbené "shebeens", bary, kde se prodává laciný, po domácku vyrobený alkohol.

Denise teprve začíná hledat spolupracovníky, kteří by jí pomáhali školit horníky.

Jegg Christiaan, který vede v dole Rosh Pinah P.R. oddělení, připouští, že horníci se tu nutně cítí osamělí. A jak roste samota anebo nezaměstnanost, roste i kriminalita.

Před pár lety tu ještě nebyla policejní stanice. Vláda na ni neměla dost peněz, tak jí firma pronajala dům, poskytla policistům ubytování i auta. Snaží se také iniciovat vznik nových pracovních míst:

"Máme tu i jakési školící středisko pro výuku řemesel. Vzniklo kvůli nezaměstnaným ze slumů," říká Jegg Christaan.

Podle něj si už dílna na sebe vydělává, vyrábí a prodává cihly, staví a pronajímá domy.

Christiaan tvrdí, že zhruba třiadvacet procent zaměstnanců dolu je HIV pozitivních. A odhaduje, že v příštích pěti deseti letech může Rosh Pinah kvůli AIDSU tak o sto lidí přijít.

"Vedení firmy se snaží cíleně rušit systém ubytoven. Každý zaměstnanec by měl mít svůj dům, kde bude žít s rodinou. A pravděpodobnost, že se zaplete s jinou ženou, se tak sníží," objasňuje strategii důlní společnosti Rosh Pinah, její zástupce pro styk s veřejností.

O dalších 150 kilometrů dál, u moře, se těží diamanty. Firma NAMDEB, vlastněná půl na půl státem a známou diamantovou společností De Beers, nechala zeď kolem vchodu do dolů pomalovat kresbami a nápisy upozorňujícími na rizika nechráněného sexu a alkoholu.

"Zatím nemůžeme jasně říci, že by tu byla pracovní síla ohrožena," říká Gerd Nissin, který řídí tzv. severní těžební oblast. "V této fázi ještě důsledky epidemie plně nedohlédneme," dodává.

NAMDEB ale, jak jsem později zjistila, zvýhodňuje své zaměstnance, kteří otevřeně nemoc přiznají:

"Není tu žádná diskriminace. Kdokoliv by mě jakkoliv chtěl kvůli nemoci postihnout, hrozí mu nejen trest, ale může dokonce přijít o práci," vypráví jeden z dělníků, vedoucí směny v diamantovém dole.

Ailly Hangula - Paulino, která má strategii boje proti AIDS na starosti ve vedení firmy, připojuje statistiky:

"V roce 2000, kdy se dělal poslední průzkum, jsme měli něco přes 3 000 zaměstnanců, teď o tisíc méně. Loni se propouštělo. Asi sedm až deset procent z nich je HIV pozitivních," říká Ailly.

Podle ni nebyli všichni horníci ochotní na testy přijít, mnozí si už ale začínají uvědomovat, jak je vyšetření důležité.

Od loňského ledna firma NAMDEB distribuuje antiretrovirální léčbu. Platí devadesát procent ceny léku, zaměstnanec deset. Tímto přístupem se, jak Ailly tvrdí, inspirovala i namibijská komora důlních společností.

Hygienik pro Luderitz a okolí John Damon mi posléze ukazuje poslední statistiky HIV. Za poslední rok ho údajně vyhledalo kolem 250 žen a 250 mužů z města. Z toho na následnou léčbu přišla polovina z nich a zemřelo jich kolem deseti:

"Potřebujeme dát pozor spíš na prevenci než na léčbu. Nejen rozdávat antiretrovirální léčbu."

Jak říká, tvorbu na prevenci zaměřených plakátů inicioval NAMDEB spolu s místními školami. Ale na otázku, zda je lidé berou v potaz, spíše bezradně krčí rameny.

Podle něj se účinek kampaní špatně odhaduje. Na seminářích, které pořádá, se proto obvykle táže, jak lidé se získanými informacemi naloží:

"Když nečteme nápisy na zdi a nevyslyšíme volání po bezpečném sexu, nedá se čekat, že naše programy proti AIDS budou úspěšné," zobecňuje svou zkušenost hygienik.

V nedalekém Keetmanshoopu se koná pouť. Působí téměř evropsky. Najdou se tu kolotoče, stánky. Ale také děti, které žebrají o jídlo.

U jednoho stánku se asi tak patnáctiletí kluci učí nasazovat kondomy. "Rozumíme tomu, co nám tu ukázali, HIV je určitě velká hrozba," říkají.

"Mnozí říkají, že jim to vysvětlovali v práci, ale stejně to pořádně neumí. Opravuji tady hned jejich chyby, aby se naučili správně se chránit," vysvětluje.

"V rámci státního sociálního programu jsou v Namibii kondomy velmi laciné.

"Jsou k dispozici všude: v lékárnách, v barech, v obchodech tady ve městě. A tak je mohou dostat," dodává.

Ale když se táži, zda se mladí lidé řídí radami jejího sdružení, či jiných nevládních organizací, krčí Viktoria rameny:

"Někteří ano, někteří ne. Řada z nich se bohužel nakazila i jinými nemocemi přenosnými sexuální cestou," říká.

Starosta Keetmanshopu reverend Simon Petrus Tiboth dává problém HIV do širšího kontextu. Mrzí ho, že je ve městě málo pracovních míst:

"Vláda pomáhá tím, že mladé lidi vzdělává. Ale to nestačí. Musí pomoci tvořit nová pracovní místa. My sami se o to snažíme, ale město není tak rozvinuté."

Guvernér regionu Karas, kam město Keetmanshoop spadá, Stephanus Goliath, se odvolává na to, že namibijský kabinet dává málo peněz regionům.

"Náš region je největší a nejbohatší. Ale máme také problém, který samozřejmě plynou částečně z koloniální doby. Je tu mimořádná chudoba, kterou v regionu najdeme bez ohledu na to, že má příjmy z těžebních společností. Jsou tu sice doly a rybářský sektor, ale nemohou uspokojit všechny potřebné."

Vedení oblasti Karas, jak říká, sází na agroturistiku. A na stavbu vodních nádrží:

"Chceme, aby se Keetmanshop stal hlavním centrem regionu. Teď spíš skomírá, zvláště ve srovnání s městy, jako je Lüderitz," říká guvernér jihonamibijského Keetmanshoopu, Stephanus Goliath.

Hlavní město Windhoek je o dost bohatší než jihonamibijský Keetmanshoop, proto se sem rovněž stěhují dělníci z jihu.

Někteří chudí lidé se stávají distributory časopisu "The Big Issue", což je obdoba českého Nového prostoru. Registrováno je tu přes 350 prodejců, lidé bez práce i bez domova.

Jak mi říká sociální pracovník Jurij Rampaga, někteří muži tu strávili i deset let, aniž by našli stálou práci:

"Většina z nich dostane práci jen na chvíli. Staví budovy, pak o práci zase přijdou. Doufají, že se tu usadí s rodinou. Ale když dlouho práci nemají, rodina je odmítne. Nikdy se nevracejí do svého města," vysvětluje Jurij.

Zmíněný sociální pracovník je toho názoru, že vláda věnuje zbytečně moc peněz na kampaně, ale málo se stará o lidi na okraji společnosti:

"Teď tady budeme mít politiky, budou tu chtít dělat kampaň, ale my chceme, aby se spíše zaměřili na odstraňování chudoby," posteskne si nakonec.

Jeden z mužů, který si vyzvedl časopis Big Issue, mi říká, že se mu podařilo stát se letos nejúspěšnějším prodejcem. Prodal 440 kusů za měsíc.

Má tři děti a snaží se jim z vydělaných peněz zaplatit alespoň jídlo a školu. Bydlí, tak jako mnozí další prodavači, v Katutuře, chudinské čtvrti, jejíž název v překladu znamená "místo, kde nechci žít".

Touhu žít projevuje ale Martha Shikongo, kterou jsem rovněž v hlavním městě potkala.

Tato zkušená zdravotní sestra se v roce 1998 nakazila AIDS kvůli tomu, že se v nemocnicích nepoužívaly rukavice. Před pár lety založila sdružení lidí podobného osudu s názvem Lironga Eparu.

Martha cestuje pravidelně na sever, hlavně do oblasti Tsumeb, kde je podle ní nejméně nevládních organizací: "Ptáme se po lidech, kteří by pomohli," vysvětluje.

"Ne všechny církve ale situaci chápou, některé nechtějí akceptovat kondomy," říká Martha.

Církve podle ní mnohdy dávají aktivistům Lironga Eparu prostor k vystoupením, nepomáhají (a mnohdy ani nemohou pomoci), ale těm, kdo nemají jídlo a peníze.

"Snažím se, aby k nám lidé zaujali jiný postoj. Vidí nás totiž jako velké hříšníky," říká tato žena.

"Nemluví o něm ani staří, ani mladí. Mladí protože hledají partnera. Staří protože jim to připadá ostudné," vysvětluje Martha.

Ve svých cestách po městech a vesnicích pokračuje bývalá sestra i přesto, že před pár týdny sama musela začít brát antiretrovirální léčbu.

"Do nemocnice vás vezmou jen ve vážném stavu. Pak tam chytíte všechny možné nemoci. Proto jsem zastáncem domácí péče," říká na závěr našeho setkání aktivistka nevládní organizace Lironga Eparu, Martha Shikongo.

Dhyiani Bergerová se z pověření organizace UNICEF věnovala studiu příčin chudoby v Namibii. Žila zejména na severu a východě země, mezi komunitami Sanů neboli Křováků. Co ze studie vyplynulo?

"V našich průzkumech se znovu a znovu objevuje alkoholismus. V mnoha ohledech se tu projevuje kultura, kterou bych nazvala barovou kulturou, či kulturou tzv. cuca shopů," říká Dhyiani.

"Je společensky přijatelné pít. Sami představitelé komunit pijí alkohol a často sami cuca shopy vlastní," říká tato nevládní pracovnice.

A když se ptám, odkud berou obyčejní lidé dost peněz na alkohol, dodává: "Tradiční, podomácku vyráběný nápoj, který se prodává v tzv. cuca shopech, je zas až tolik nestojí..."

V sedmi vesnicích v severonamibijské oblasti Ohangwena zkoumala také, za co nejvíc lidé utrácejí peníze:

"V chudých příměstských komunitách velmi chudí lidé utratí většinu peněz za alkohol, pak následovalo jídlo, voda, pak zdraví a školní poplatky,"

Ve vesnických oblastech podle průzkumu ti nejchudší říkali, že prioritou je jídlo, pak alkohol, pak tabák, pak jídlo a zdraví:

"Ti, kteří aspoň trochu peněz mají, se snaží se poslat své děti do škol."

V jedné z vesnic mi jeden starý muž řekl, že tradiční likér ho udržuje při životě. "Má totiž určitou výživnou hodnotu," říká.

Dhyiani Berger se podílí i na výrobě vzdělávacích plakátů, financovaných organizací UNICEF. Píše se tu o kojení, výživě, očkování, ale i o dětech s postižením nebo ochraně před pozemními minami. A na otázku komu jsou určeny, odpovídá:

""Patří těm, kdo řídí komunity, hlavně na vesnicích. Jsou pro rodiny, ale také pro zdravotní sestry, učitele psaní nebo pro ty, kdo dávají dohromady zemědělská družstva."

Plakáty jsou obrázkové, jsou na nich ale i krátké slogany na dané téma, například 'Děti se rozvíjejí hrou.'

"Byly v angličtině, ale zjistili jsme, že je musíme přeložit do místních jazyků," vysvětluje aktivistka.

A proč se Namibii boj proti AIDS nedaří tolik, jako některým jiným africkým zemím, například Keni nebo Ugandě:

"Mimo jiné tu jsou vysoké životní náklady. Jídlo a základní bydlení stojí moc peněz. A pak je tu příliš akademicky zaměřené vzdělání," soudí Dhyiani Berger.

Mladí lidé, jak mi řekli i další namibijští intelektuálové, po vzoru televizních pořadů považují za mnohem prestižnější mít kancelář, než pracovat v zemědělství.

"Je ale pravda, že někteří mi říkají, že kdyby uměli zakládat vlastní malé farmy, zůstali by na venkově."

"Nemůže všechno záviset na lékařích. Sestry musí přejímat část práce, kterou doteď dělali doktoři. Ale nejdůležitější je pomoci místním komunitám, aby byly soběstačné. Aby vše zvládaly samy," říká Dhyiani.

Po návratu do jihonamibijského Keetmanshoopu navštěvuji šicí dílnu, kterou tu založila česká humanitární organizace Člověk v tísni.

Tady, v chudinské čtvrti Tseeblagte, pracují ženy z vesnic regionu Karas, které by jinak těžko hledaly práci:

"Byla jsem před pár lety v nemocnici v Keetmanshopu na krevním testu. Řekli mi, že jsem HIV pozitivní. Nemám žádné vzdělání, abych mohla najít nějakou lepší práci," říká mi mladá matka, která chtěla zůstat v anonymitě.

"Měla jsem tehdy strach, jak to říci rodině. Ale zůstali jsme všichni pohromadě i s mou desetiletou holčičkou. A má sestra taky, i když teď už zemřela," vypráví mi žena, se zřejmým pohnutím v hlase.

Spolu s námi je tu i sociální pracovnice námské národnosti, Julinda Gomaxas, kterou organizace Člověk v tísni zaměstnala.

Zástupci této pomáhající profese se dají v celém regionu Karas spočítat na prstech jedné ruky. Práci v rodinách, jako je tato, považuje Julinda za klíčovou:

"Většinou jim pomáháme se žádostmi o sirotčí důchody. Lidé mnohdy přijdou, že si berou dítě do své péče, protože třeba rodiče toho dítěte jsou nemocní."

V neděli dopoledne jsou ulice města téměř prázdné. Většinu lidí potkáte v některém z místních kostelů.

Už skoro třicet let tady působí pastor africké metodistické episkopální církve, reverend Christiaens. V Keetmanshoopu patří ke starousedlíkům. A mnoho lidí se mu údajně svěřuje:

"K mé práci či k mým hobby patří návštěva nemocnic. Chodím tam, když mám volno. Pohřbili jsme bohužel už celkem dost mladých lidí, kteří umřeli na AIDS. Lidé tady jsou vnímaví k vyprávění o Bohu," říká pastor.

Má ale vůbec duchovní právo mluvit o lásce a víře k lidem, kteří tolik trpí? Ptám se a vyprávím o setkání s mladou Námkou, další zaměstnankyní šicí dílny, která mi s poukazem na AIDS tvrdila, že už nastává konec světa.

"Podle bible to může být za tisíc let, anebo za týden. Časový faktor není relevantní. Je třeba být připraven," říká reverend.

Reverend připouští, že by měl upozornit na nutnost školení o AIDS i své kolegy námské národnosti:

"Před pár dny jsem říkal, že musím zajít za místním námským kolegou, pastorem. Chtěl jsem mu říct, že když má děti na katechismu, berou ho. Je pro ně autoritou. A měl by je instruovat i o sexu, kondomu a AIDS," říká reverend Christiaans.

Podle Světové organizace práce by mohla Namibii za pár let chybět až třetina lidí v produktivním věku. OSN odhaduje, že se při stávajícím tempu nárůstu případů HIV/AIDS počet sirotků zdvojnásobí.

Janis Smit, bývalý turistický průvodce a úředník, dnes prodavač v jihonamibijském Goagebu, říká:

"Jedinou cestou, jak se z toho dostaneme ven, je důkladné vzdělání. Rodinného života si tady v Namibii cení všech jedenáct kmenů."

On sám mi tvrdí, že je v zemi spokojen. Je vděčný, že v zemi už třicet let není válka:

"Já sám jsem ji zažil,všechny ty boje a bankroty, vídal jsem všechny ty ohrožené děti... Obyčejný život, který dnes žijeme, je pro mě cenný," říká Janis.

Majitelka oblíbené keetmanshopské restaurace "Uschi´s Kafee Stube," Brenda Theron přidává ještě jeden recept: Doporučuje mladým lidem, aby se nebáli jít za svými sny. Jak?