Martina Mašková redaktorka BBC

Při střetu s koloniální armádou zemřely počátkem století desetitisíce Hererů

K městu Okahandja ve střední Namibii se blíží průvod čítající kolem dvou set lidí: muži v uniformách, ženy v červených nebo bílých bohatě zdobených šatech, a také deset až patnácti jezdců na koních.

Do Okahandji, jejíž název v jazyce Hererů znamená "široké řečiště", si přijeli zavzpomínat. A já jsem se sem vydala, abych zjistila, jak přijali omluvu německé vlády za sto let starou koloniální vinu.

Muži jsou oblečení do uniforem evropského střihu s červenými nárameníky nebo čepicemi, ženy mají na hlavách šátky, protažené nahoře do tvaru dvou rohů. Účastníci pochodu mi vysvětlují, že jde o symbol toho, že se bohatství kmene měří počtem krav.

V 'Širokém řečišti'

"Shromáždili jsme se, abychom si připomněli duch našich předků, Hererů. Těch, kteří naším jménem zemřeli. Slavíme památný den našeho kmene," říká mi jeden čtrnáctiletý chlapec v průvodu.

Přiznání viny a následná omluva pro nás znamená novou kapitolu, přechod od pokání za zlé činy ke smíření Jerry Kaappama, pořadatel hererských oslav

Namibie na počátku 20. století prožila několik násilných střetů. A uniformy, které mají muži na sobě, jsou toho dokladem.

Když se na ně zeptáte starší generace bez podrobností a s jakousi samozřejmostí odpoví: "Pocházejí přece od dědečka."

Ale jak jsem si všimla, pocházejí z různorodých dílů. Někteří Hererové nosí části mundúrů Němců, kteří museli po roce 1915 opustit Namibii.

Po vyhlášení nezávislosti získali kabáty příslušníků jihoafrické armády. A dokonce i části uniforem ruských jednotek, které působily v bývalé NDR.

Podle místních historiků se ale ovšem v Namibii živí odíváním Hererů i celé dílny, Šijí se v nich uniformy podle specifických požadavků různých společenských vrstev.

První genocida století

V letech 1904 -1907 v německé jihozápadní Africe, dnešní Namibii, prožili ale Hererové událost, kterou mnozí považují za první genocidu 20. století.

Namibii okupovala německá koloniální armáda

Po střetu s německou koloniální armádou z původních asi osmdesáti tisíc příslušníků kmene Hererů - či Ovahererů, jak se sami nazývají - zbyla pouhá čtvrtina.

Letos v srpnu navštívila Namibii německá ministryně, Heidemarie Wieczorek-Zeul. Prohlásila, že Němci přijímají historickou a morální odpovědnost za činy, které jejich předkové v letech 1904 až 1907 spáchali.

A připustila, že z dnešního pohledu by se tehdejší krutosti musely jednozačně nazvat genocidou.

Ozvěny minulosti

Teď jsem tedy svědkem jedné ze vzpomínkových akcí ke stému výročí drastického koloniálního střetu, spolu s jedním z pořadatelů.

Slavnost Hererů trvá dva dny

Jerry Kaapama je asi třicetiletý muž a před chvíli secvičoval s ostatními pochod:

"Budeme se scházet až do října, kdy chceme zavzpomínat na jednoho z náčelníků, který zahynul v jihoafrickém exilu. Jeho ostatky budou vráceny do města Omaruru," vysvětluje.

Na Jerryho prý silně zapůsobilo, když německá ministryně citovala věty modlitby, kterou mají oba národy společnou: "...odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům."

"Přiznání viny a následná omluva pro nás znamená novou kapitolu, přechod od pokání za zlé činy ke smíření," říká Jerry Kaapama.

Hlas krve

Jeden z hererských předáků, sedmdesátník Javee Kangumina, k němuž mě pak Jerry dovedl, je ale skeptičtější:

Jsem zklamán tím, že ministryně tu omluvu vyjádřila jen ústně, nikoliv písemně. Vnímám to jako neúplné, polovičaté přiznání Jerry Kaapama

Tento důstojně vypadající muž ze severovýchodního regionu Otjozondjupa je přímým potomkem Samuela Mahahero, legendárního náčelníka, který se Němcům v roce 1904 postavil:

"Jsem zklamán tím, že ministryně tu omluvu vyjádřila jen ústně, nikoliv písemně. Vnímám to jako neúplné, polovičaté přiznání," objasňuje svůj postoj hererský předák.

Na otázku, zdali čeká od Němců omluvu, Kangumina odpovídá slovy: "To je přece běžný standard! A mezinárodní uznání toho, že po válce, že po přiznání vin, přichází čas pro kompenzace."

Když mu připomenu německá prohlášení o ochotě pomáhat Namibii, navrhuje, aby byla mezi vládami obou zemi byla navíc uzavřena zvláštní dohoda:

"Německo Namibii pomáhá hodně, je prvním poskytovatelem rozvojové pomoci,"
dodává však uznale.

Podle Kanguminy by dohoda měla obsahovat závazek, že Němci budou financovat projekty určené přímo pro Herery. Argumentuje tím, že mnozí v hererských rodinách vyrůstali potomci německých vojáků.

"I tady vidíte, že někteří z nás jsou světlejší pleti. Hererové jsou chudí. A Němci se nemohou vyvléci z odpovědnosti za krutosti a vinu, které na nich spáchali," komentuje hererský předák.

Události z počátku století

Kanguminův předek Samuel Mahahero se v roce 1904 vzepřel smlouvě s německými kolonisty, která místo toho, aby zaručovala Hererům ochranu, vedla k záborům půdy a nutila je platit daně.

Šátky s rohy symbolizují pasteveckou tradici kmene Hererů

Hererové povstali, vtrhli na několik farem a zabili celkem asi 100 osadníků. Žen, dětí a misionářů se ale na Mahaherův pokyn nedotkli.

Odpověď německé strany byla ostrá. Německý generál Lothar Von Trotha v říjnu 1904 vydal rozkaz, kterým nařídil, aby všichni Hererové území dnešní Namibie opustili.

Tento pokyn dnes historici vesměs označují za vyhlazovací rozkaz.

Řada hererských mužů se ocitla v pracovních táborech a další utíkali směrem na severovýchod, k Botswaně.

Na suchých pláních oblasti zvané Omaheke, cestou do sousední Botswany, umíraly hlavně ženy a dětí. Náčelník Mahahero a další zbylí příslušníci jeho kmene prožili zbytek života v exilu.

Názory z ciziny

Ve městě Okahandja poslouchají dnes zpěv u hrobů hererských náčelníků také turisté, kteří do Namibie přiletěli z Německa.

Naše vláda má pravdu, když zastává názor, že dáváme dost a nelze přidávat Hererům ještě něco navíc německý turista

Vesměs souhlasí s tím, že se Berlín omluvil, ale i s tím, že vláda v Berlíně nechce nabídnout Hererům odškodnění:

"Tolik let už přece poskytujeme Namibii rozvojovou pomoc. A Hererové tvoří jen malou část zdejšího obyvatelstva. Naše vláda má pravdu, když zastává názor, že dáváme dost a nelze přidávat Hererům ještě něco navíc," zlobí se starší turista.

Tvrdí, že většina Němců se hlásí k této vině jeho národa, byť se netýká jejich generace.

Mladší návštěvnice je toho názoru, že omluva přispěje k pravdivému objasnění koloniální historie.

Podle ní je už dnes snažší o vině mluvit, protože je popsána i ve školních učebnicích. Ještě před dvaceti lety se prý v Německu o německé koloniální historii neučilo:

"Zdůvodňovali to tím, že Německo v podstatě nikdy nemělo kolonie, a když, tak jen velmi krátce. Že nepatřilo ke koloniálním velmocím. Tohle pojetí se ale zásadně mění," míní tato turistka.

Jiná Němka, tentokrát namibijského původu soudí, že ministryně Wieczorek-Zeul svou omluvou balancovala na pomyslné diplomatické hraně. Podle ní však udělala všechno, co ze své pozice udělat mohla.

"Abych řekla pravdu, tím prohlášením mě překvapila. Vidím za tím velký kus práce," dodává namibijská rodačka.

'Pravá' genocida?

Řada namibijských Němců výraz genocida ve vztahu ke koloniální minulosti svých rodin odmítá použít.

I mezi Herery dorazila globalizace

Patří k nim i provozovatel jedné z namibijských cestovních kanceláří, Karsten Möhle:

"Tragédie Hererů byla důsledkem rozhodnutí hererských náčelníků, kteří se pokusili utéci do Botswany a nezvládli to - zkrátka blázniví vůdci," uvažuje Möhle nahlas.

"Rozhodli se svobodně, nechtěli se nechat zajmout. Tam, kam utíkali, sice není úplná poušť, ale těžko tam mohlo přežít 30 až 40 tisíc lidí a jejich dobytek. Ale to měli tušit, přece věděli, že tam jsou vyschlá říční koryta."

Möhle, sám bývalý voják tvrdí, že německá armáda neměla šanci rozkaz svého vrchního velitele generála Von Trothy splnit.

Podle Möhleho nemohly čtyři tisíce vojáků uhlídat hranici dlouhou 600 km. Rozkaz prý navíc přišel v okamžiku, kdy na jihu Namibie Němci válčili s vůdcem kmene Namů, Henrikem Witboiem.

"Myslím že to nebyla genocida, nebylo to plánované. Dnes by to šlo k soudu, ale tehdy myslím ne," komentuje Karsten Möhle.

Mezinárodní právo

Tuto argumentaci však odmítá namíbijský historik Wolfgang Hartmann.

Pravdou je, že mezinárodní právo definovalo genocidu až v roce 1948 Wolfgang Hartmann, historik

Podle něj je zřejmé, že důsledkem tehdejších politických rozhodnutí byla genocida:

"Celý národ, téměř celý kmen byl vyhlazen, a zůstala z něj jen malá skupina. To je přece jasná genocida," argumentuje Hartmann.

Z německých oficiálních kruhů v předchozích letech zaznívalo, že počátkem 20. století ještě neplatily mezinárodní zákony, které genocidu definují.

Tento historik připomíná, že ale v roce 1904 už jistá mezinárodní pravidla v platnosti byla:

"Pravdou je, že mezinárodní právo definovalo genocidu až v roce 1948. V roce 1904 si ale evropské země už dohodly jistá pravidla, právní a etická, jak zacházet s nepřítelem ve válce."

"Existovala mezinárodní dohoda o tom, jak zacházet po válce se zajatci. V případě afrických kolonií ale nepřítel zřejmě nebyl považován za člověka, a proto mu nebyl dán statut řádného nepřítele," vysvětluje Hartmann.

Wolfgang Hartmann považuje za vhodné, aby Berlín formuloval svou omluvu písemně.

Písemná omluva

"Řádně uzavřená mírová smlouva by byla dlouhodoběji vhodnějším řešením směřujícím k uzavření minulosti. Nutila by obě strany pořádně promyslet všechna témata, která s ní souvisejí, a navzájem je konzultovat," soudí historik.

Podle odborníků by měl Berlín formulovat svou omluvu písemně

Podle něj by ale měly obě vlády konzultovat své kroky i s německy hovořící namíbijskou populací:

"Zatím bohužel jednají tak, jako by šlo pouze o záležitosti německého státu a kmene Hererů, bez ohledu na vnitropolitický kontext," soudí historik.

Podle něj by se rozhovorů měla účastnit námská komunita, neboť Námově prý trpěli skoro stejně jako Hererové. O jejich vyvražďování, záborech půdy a utrpení se, jak Hartmann dodává, mluví velmi málo.

S tím, že by se měli Hererové dočkat písemného dokumentu, souhlasí i průvodce Karsten Möhle:

"Hererové by chtěli mírovou smlouvu. Omluva jim připadala dobrá, náčelník Riruhako pro ni měl pochvalná slova, ale jinak pro Herery válka v podstatě neskončila. Podpis společného dokumentu by byl vhodný."

Podle Möhleho však Němci na písemnou omluvu nepřistoupí. Možná však prý rozvojové projekty nasměrují více do střední a jižní Namibie, tedy k Hererům.

Mnozí Hererové byli zklamaní, když velvyslanec Wolfgang Massing řekl, že kompenzace k ničemu nevedou.

Čtyři miliardy

Předáci Hererů chtějí v New Yorku pro svůj kmen vysoudit odškodné v celkové výši čtyř milard dolarů:

Hererové byli tradičně pastevci

Požadují je po německé vládě a dvou německých soukromých firmách.

Karsten Möhle tvrdí, že by Hererové měli být trošku chytřejší, co se žádostí o dotace týče:

"Měli by sepsat seznam projektů, které mohou být sponzorovány. Anebo firem, které by mohli Němci podporovat," míní Möhle.

Němci už financují například hererský památník ve městě Okakarara.

Projektů je málo

Němci do Namíbie hodně investují

"Jsem dva a půl roku v úzkém kontaktu s vrchním náčelníkem Riurakem," říká mi také Karsten Möhle.

Vypráví, jak se Riurako snaží přesvědčit o seznamu projektů kolegy, náčelníky ve svém regionu.

Podle Möhleho se Hererové už tak rok a půl pokoušejí seznam sepsat, žádají ale zatím jen o podporu pro malý pomník v Ochinene.

Právě tam také proběhne vzpomínková slavnost druhého října: tedy v den, kdy generál Von Trotha vyhlásil svůj nechvalně známý vyhlazovací rozkaz.

"Vyšší rasa?"

Pikantní je, že vrchní náčelník Hererů Riruako je Karstenovým zaměstnancem. Vycházejí spolu prý dobře.

Někteří lidé stále myslí, že koloniální doby byly slavnou érou Reinhard Keding, biskup

Podle Möhleho náčelník občas žertem říká: "Tak vidíte Karstene. Před sto lety jsme spolu válčili a teď už ne, to je v Africe docela výjimka."

Möhle tvrdí, že Hererové a Němci mají mnoho společného:

Hererové se údajně považují za nadřazené v rámci Namibie, protože byli tradičně pastevci, zatímco ostatní kmeny bantúského původu jsou zemědělci.

O postavení Hererů v namibijské společnosti Möhle říká:

"Zajímavé je, že díky svému sebevědomí vytvořili vlastní opoziční politickou stranu. Ve svobodných volbách měly všechny opoziční strany dohromady kolem 18-20 procent, což není tak moc, " uvažuje průvodce.

Dodává však, že pro hererskou kulturu je dobré, když se Hererové angažují v politice, protože to namíbijskou demokracii dělá rozmanitější.

Kmenová hrdost

O hrdosti svého kmene se mnou mluvila i vysokoškolská učitelka, třicátnice Charline Kamburona ze severonamibijského Ogonga.

Po vyhlášení nezávislosti země v roce 1990 byla jednou z prvních Namibijců černé pleti, kteří mohli začít studovat německou střední školu.

Zároveň patří k potomkům těch, kdo utekli před vojáky generála Von Trothy do Botswany.

"Babička a její sestra se tam narodily a ve čtyřicátých letech se vrátily. Dnes už jsou mrtvé. Ale pamatuji si, jak nám vyprávěly, že přijely domů na oslech. Měly tři oslíky, na jednom vezly jídlo a o dva se střídaly," líčí Charline.

"Když byl někdo z poutníků unavený, nechal se vézt. Nevím, jak dlouho jim to trvalo, ale takhle vypadal návrat většiny exulantů do Namibie," vypráví dívka pohnutou historii kmene.

Ženský pohled

Charline mrzí, že se babiččino vyprávění tolik lišilo od školního dějepisu, kterému se učila v německé škole ve Windhoeku:

Německá ministryně požádala Herery o odpuštění

"Celá historie byla zkreslená. Neříkali nám pravdu. Až teď si díky všem těmslavnostem lidé připomínají, co se stalo. A dozvídají se víc o svém původu."

Německá ministryně požádala Herery o odpuštění slovy otčenáše. Charline si ale myslí, že verbální vyjádření nestačí:

"Odpověď německé vlády není omluvou. Je sice tím, co původně Hererové chtěli, ale měly následovat kompenzace," soudí pedagožka.

Namibijská vláda poukazuje na to, že to nebyli jen Hererové, kdo bojoval za nezávislost, ale podle Charline právě tento kmen trpěl nejvíc.

Podle Charline Kamburonové bylo počátkem 20. století těžké prosadit v tehdejší německé jihozápadní Africe, dnešní Namíbii, prosadit lidská práva:

"Kdo by se o ně zasazoval? Koloniální vláda? Nebo někdo jiný?" ptá se profesorka.

Stigma přetrvává

V hlavním městě Windhoeku sedím v restauraci "Joe´s Bierhause", kterou si oblíbili místní Němci. Je tu plno. A přinášejí mi právě místní delikatesu, antilopí maso.

Ne všichni Hererové žijí minulostí

Doporučil mi ho příslušník rodiny, která v Namibii žije a farmaří už několik generací.

Holger Klose pro jistotu přechází z mateřské němčiny do angličtiny, abych porozuměla jeho slovům o přetrvávajícím stigmatu z koloniální éry. Byť vzápětí dodává:

"Nežiju moc minulostí, spíše se zajímám o budoucnost. Nemyslím, že je nutné příliš se minulostí zabývat."

Na otázku, zda by Hererům přisoudil kompenzace, Holger odpovídá:

"To je dost těžká otázka. Tyto věci se přece děly v celém světě, v Americe nebo Austrálii, kde se lidé snažili získat pro královnu nová území."

Nežiju moc minulostí, spíše se zajímám o budoucnost Holger Klose

Podle profesora Reinharda Kösslera z university v Münsteru vyvraždění desetitisíců Hererů vyplynulo z nacionalistické atmosféry přelomu století. Mladý císař Vilém II. hledal pro Německo tzv. "místo na slunci".

Jednou z mála kolonií, které se zemi podařilo získat v Africe a Oceánii, byla právě dnešní Namibie. Ve vztahu k domorodým kmenům tu koloniální moc uplatňovala styl "rozděl a panuj".

Holger Klose je ale přesvědčen, že se Německo ze své viny už očistilo finanční pomocí Africe:

"Afričanům Německo poskytuje rozsáhlou pomoc, která ročně dosahuje řádu milionů. A přitom některé z těchto peněz nedosáhnou požadovaného cíle. Takže myslím, že omluva je správná, ale kompenzace nejsou nutné."

Jména padlých

Jeden z příštích večerů v hlavním městě trávím na koncertě v Christus Kirche, pro turisty snad nejznámějším kostele. Leží nedaleko parlamentu a sídla prezidenta.

Za genocidou stojí nacionalistická nálada přelomu století

A zatímco varhanice hraje Johanna Sebastiana Bacha, upoutá mě kamenná deska s několika daty a jmény na postranní zdi.

Muž, který se mi později představí jako biskup zdejší německé luteránské komunity, Reinhart Keding pak potvrzuje mou domněnku, že jde o pamětní desku vojáků takzvaných Schutztruppe, tedy příslušníků německých jednotek, kteří zahynuli na prahu 20. století při střetu s hererskými povstalci:

"Je to obraz doby. Diskutovali jsme o tom, zda tuto desku, spojenou s nelehkým historickým obdobím této země z kostela neodstranit," tvrdí biskup.

Jemu osobně ale prý deska tolik nevadí: "Pokud příliš neglorifikuje koloniální doby, můžeme jí brát spíš jako připomínku toho, že se musíme zasazovat o mír."

Reinhard Keding rovněž soudí, že namibijští Němci jsou teď ve své zemi v podobné pozici jako Němci v Evropě po druhé světové válce.

Nedořešený pomník

Podle biskupa Kedinga se zdejší německá luteránská komunita údajně pokoušela nechat postavit před místním kostelem pomník všem obětem, které padly v koloniálních válkách. Němcům, ale i Hererům, Damarům a Námům.

Hererové prožili nelehké období

"Stále nemáme povolení od Národní památkové rady, přestože se o to snažíme deset let," tvrdí Keding.

Luteránská komunita ve Windhoeku chceale podle biskupa dát najevo lidem, kteří sem přijíždějí, že Němci v Namibii už nežijí minulostí:

"Musím přiznat, že si někteří lidé stále myslí, že koloniální doby byly slavnou érou. Ale většina z nás, namibijských Němců, připouští, že boj proti nám byl legitimní boj, že byl oprávněný."

Ať už má Keding pravdu, nebo ne, faktem je, že ke stému výročí války Němců s Herery ani v tomto kostele, ani jinde, neproběhly žádné oficiální akce.

Výročí si "nevšimla" ani akademická obec. Historik Wolfram Hartmann má následující vysvětlení:

"Možná ještě nenazrála doba. Připomíná si to prostě jen část zdejší populace a nedokáže k podobné reflexi přimět ostatní, natož Němce. A stát se do této záležitosti radši neplete," soudí odborník.

'Nekulturní' debata

Profesor Hartmann žertem dodává, že každý v téhle dvoumilionové zemi zná každého. A lidé se prostě bojí říci cokoliv, aby si nezadali.

V téhle zemí neexistuje kultura debaty Wolfgang Hartmann, historik

O upřímnosti záměru německé luteránské komunity na vybudování pomníku všem obětem koloniálních válek ovšem pochybuje.

"Uvažovalo se o třech možnostech. Buď že by se deska v kostele sundala anebo by se opatřila vysvětlujícím nápisem, abychom nějak svévolně neopravovali historii. Ale vážně se tím nikdo nezabýval."

"V téhle zemí neexistuje kultura debaty. Nesetkáte se s tím, že by se nějaké téma probralo a pak smysluplně uzavřelo," uzavírá historik Wolfram Hartmann.

Německá vláda vyzvala Herery, aby omluvu Berlína za koloniální vinu přijali. Zároveň tvrdí, že nechce Herery zvýhodňovat oproti ostatním kmenům.

Ožehavé téma

Editor nejstaršího namibijského deníku Allgemeine Zeitung, Eberhard Hoffman, to považuje za pochopitelné:

Hererové se každoročně sjíždějí vzpomínat do Okahandji

"Téma kompenzací je složité. Má své právní aspekty. Byl by to precedens pro jiné země, nejen mezistátní záležitost mezi Německem a Namibii," argumentuje novinář.

Podle něj by pak mohly žádat o další odškodnění i jiné oběti 2. světové války anebo lidé vyhnaní ze Sudet:

"Otázkou je, jak kvantifikovat škody staré sto let," říká Hoffman.

I mnozí řadoví Namibijci dodávají, že kdyby žádali o odškodnění Hererové z Botswany, dnes převážně zemědělci, mohl by vzniknout konflikt s tamní vládou. Té se nelíbí, že si navrátilci brali domů, do Namibie, stáda či kapitál.

Sociální nouze

Podle Eberharda Hoffmana Hererům zůstává něco dlužna i namibijská vláda.

My si myslíme, že těmi, kdo trpěli nejvíc, byli Hererové Charline Kamburona

"Namibijský stát je povinen reagovat na sociální nouzi, která je důsledkem někdejší války. Ti, kdo původně utekli do Botswany a vrátili se na pozvání namibijské vlády, ještě nejsou plně začleněni do společnosti."

"Musíme mluvit otevřeně o tom, co se stalo, a nejen kolem toho chodit jako kolem horké kaše anebo dělit vinu mezi dnešní řadové Namibijce," dodává editor.

Sebereflexe a investice

Němci, jak dodává, se o jakousi sebereflexi přinejmenším snaží.

Vyjednat reparace nebude snadné

S tím souhlasí i majitel soukromé stavební firmy, hererský podnikatel Ismail Candorazu:

"Mám opravdu dojem, že naše vztahy jsou dobré, i proto, že se nám omluvili. Přívítali jsme to z celého srdce. Vztahy ale byly normální už před namibijskou nezávislostí.

"Němci tu hodně investují, staví silnice, nemocnice a doly. A máme z toho prospěch my všichni," analyzuje poměry podnikatel.

Výluční Hererové?

Vysokoškolská pedagožka Charline Kambura ale soudí, že Hererové, na rozdíl od jiných namibijských kmenů, jsou schopni starat se o své věci sami:

Podle některých Namíbijců smíření v zemi brzdí i jistá paličatost Hererů

"Hodně jsme se naučili a převzali od kolonizátorů. Studujeme, obchodujeme, nejsme líní a máme rádi čistotu," hájí svůj kmen Charline.

Důchodce a prodavač Janis Smit z jihonamibijského Goagebu, naopak tvrdí:"Jsou mimořádně pyšní na sebe sama. A z toho plyne, že se příliš nestýkají s ostatními skupinami."

Mezigenerační rozdíly

Jeden prominentní hererský právník si v reakci na odmítavý postoj Berlína k odškodnění postěžoval, že Němci Hererům "měří jinak", než obětem holocaustu.

A Hererský náčelník Arnold Thijuhiko dokonce nazval nedávno v deníku Spiegel Němce "přeborníky v rasismu".

Mladí Afričané žijí odlišný život od starší generace

Mladší generace je ale, alespoň verbálně, smířlivější, jak jsem se přesvědčila také u Ismaela Tjikuramy, vysokoškoláka z Okahandji.

"Mluvím z pohledu úspěšného mladého člověka. Máme teď v Namibii mnohonárodní stát," vysvětluje mi Ismael.

"Já sám jsem hodně cestoval: byl jsem ve Švédsku, Finsku, v Německu a i tam mám přátele. Z mého pohledu se už mnozí Němci jako rasisté nechovají."

Vztah mezi Němci a Herery, je podle tohoto příslušníka hererských elit poměrně dobrý:

"Mám německého kamaráda, který tady vyrostl a umí perfektně náš jazyk. Způsob, jakým se mnou jedná je velmi bratrský," vysvětluje Ismael.

Generál Lothar Von Trotha na prahu svého působení v kolonii tvrdil, že africké kmeny se podřídí jen hrubé síle. Rozsáhlá území Hererů ve střední a východní Namibii se měla pod rukama německých osadníků přetvářet podle koloniální ideologie v "Nové Německo".

Dnes se naopak někteří němečtí farmáři obávají, že namibijská vláda vyvlastní jejich pozemky a rozdělí je příslušníkům domorodých kmenů, kteří si s obděláváním půdy nevědí rady.

Zřejmě se tedy příliš nemýlil německý velvyslanec v Namibii Wolfgang Massing, když prohlásil, že smíření musí být vždycky oboustranný proces.