Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Jaroslav Jírů publicista

V těsné blízkosti bulváru Saint-Germain v Paříži stojí socha revolucionáře Dantona. Přímo před úzkou uličkou, kde je slavná Prokopova kavárna. Prý tam kdysi chodíval Voltaire a po něm sám Danton.

Ten první z nich tu připravoval půdu pro Velkou revoluci a ten druhý ji vedl. Voltaire zemřel ve svém loži, Danton na popravišti, neboť revoluce se lépe připravují a hůře provádějí.

Po vzoru slavné Prokopovy kavárny se pak v příštím století rozšířily po celé Francii takzvané café de commerce, kde se hrály šachy, četly noviny a připravovaly další revoluce.

Úlohu francouzských kaváren sehrály už za Rakousko-Uherska v Praze české hospody. I za Masarykovy republiky tomu tak bylo. Pak přišla dlouhá doby, kdy v nich sedávalo hodně Bretschneiderů a mluvilo se raději málo a potichu.

To už máme díky Bohu za sebou a v pražských hospodách, které se nezměnily v honosné restaurace pro cizince, to zase vře jako ve váze přeplněné.

Revoluce se v nich nepřipravují, to neodpovídá české mentalitě. O politice se mluví jen sem tam, ale pak to stojí opravdu za to. A chudinka demokracie při tom dostává co proto. Přičítá se jí kde co.

Rozhádaní politici, zkorumpovaní úředníci, policisté, kteří porušují přepisy místo, aby je bránili, filutové nepřebírající úřední obsílky, odsouzenci vyhýbající se úspěšně trestům, vychytralí neplatiči daní, bázliví soudci.

Očima pražské hospody je Česká republika jeden velký šlendrián, kde si každý dělá, co chce, zkrátka Kocourkov. A příběhy zaručeně pravé a z první ruky končí povzdechem: 'To se může stát jen u nás'.

Ideálem hospodských besedníků je muž pevné ruky. Vševědoucí a všemocný diktátor, který by v tom českém pašalíku zavedl pořádek.

Největším problémem diskutující české hospody je podle mého názoru to, že jí chybí možnost srovnání. Nedá se nic dělat, nejlepší metodou poznání jde komparace.

Žijeme teď uprostřed Evropy v takové zvláštní době. Kam se jen podíváš, samá demokracie. Tu lepší, tu horší, ale pořád demokracie. Diktaturu abys hledal lucernou za bílého dne. Bělorusko je daleko, hospodský diskutér mnohdy ani neví, kde vlastně leží. Lukašenko, není to hokejista?

A tak bychom se ve snaze dodat těm mnohdy akademickým debatám opravdové náměty měli uchýlit k taktice názorného příkladu.

V sousedství České republiky, ne příliš blízko, ale také ne zase moc daleko, zřídit vzorovou diktaturu. A v Praze otevřít cestovní kancelář, Diktakos, který by tam rozumbrady našich hospodských společností dopravila. Přímo do ráje pevné ruky a se slevou!

A oni by si tam užívali ostnatých drátů, vzorových koncentráků, celníků zabavujících závadnou literaturu, knihkupectví s ležáky klasiků marxismu a podpultovkami, domů s padající omítkou a frontami na jižní ovoce.

A pak by se mohli znovu vrátit do své české hospody. A přemýšlet, důkladně a zhluboka přemýšlet o moudrosti Winstona Churchilla, který kdysi řekl, že demokracie je nejhorší ze všech systémů s výjimkou všech ostatních.