Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Jaroslav Jírů novinář

Je to téměř půl století, co jsem v Mnichově Hradišti bádal v archívu velkého milovsníka a dobrodruha osmnáctého věku Giacoma Casanovy. Byla to příjemná práce.

Věřte nebo nevěřte, ale po více než sto padesáti letech ty rukopisy ještě voněly. Jako mnoho lidí své doby přemýšlel i Casanova, ten protřelý světák, o tom, proč vypukla Velká francouzská revoluce, strašná bouře, která rozvrátila celou Evropu. A poslyšte, na co přišel.

Na začátku druhé poloviny osmnáctého století se oženil příslušník vedlejší větve francouzského vládnoucího rodu Bourbonů vévoda orleánský. Jeho žena měla však tvář poďobanou od neštovic a to vévodu odrazovalo od plnění manželských povinností.

Nešťastná vévodkyně našla jakéhosi abbé, který se ve volném čase věnoval alchymii a ten ji přinesl zázračnou pomádu. Ošklivé vřídky ihned zmizely. Vévoda se vrátil do manželského lože a narodil se mu syn Filip Orleánský.

Když dospěl, nabyl přesvědčení, že by byl jistě lepším panovníkem než tlustý a nepříliš bystrý Ludvík XVI. A tak učinil ze svého parku v Palais Royal uprostřed Paříže jakési politické centrum.

Neřest se tu snoubila s agitací. Povětrné ženy zde nabízely své vnady, ale zároveň se tu prodávaly pamflety, které zesměšňovaly dvůr, Pařížané tu vedli vášnivé diskuse o deficitu státních financí a pomlouvali Marii Antoinettu. Právě v Palais Royal zvolal v červenci 1789 Camille Desmoulins: "Jdeme na Bastilu!"

Filip Orleánský byl zvolen do konventu, odhlasoval smrt svého královského příbuzného, přijal jméno Filip Rovnost, ale gilotině neutekl. A Casanova z toho všeho usoudil, že kdyby vévodkyni nepostihly neštovice a abbé alchymista jí nepřinesl pomádu, tak by revoluce nikdy nevypukla.

Stárnoucí Valdštejnův knihovník na duchcovském zámku Giacomo Casanova to dovedl trochu ad absurdeum, ale podlehl vlastně směru, kterému se říkalo "malé příčiny, velké následky". Ten má ještě dnes mnoho žáků, to byste ani neřekli.

Tak dnešní Francií nehýbají závažné politické problémy, ale pověsti o tom, že prezident Chirac nedoslýchá na levé ucho a má v něm naslouchadlo. Za vším hledejme ženu - pověsti o tom šíří jeho ministryně pro životní prostředí Roselyne Bachelotová. Prezidentovi poradci to přirozeně popírají, ti jsou tu přece od toho.

Celá Francie se ptá: co kdyby Chirakovo levé ucho selhalo ve chvíli, kdyby mu americký prezident Bush šeptal, že chce napadnout Írán? Co kdyby přeslechl Putinovu nabídku na mír v Čečensku? Mohl by také - je to přece levé ucho -neporozumět nabídce francouzských socialistů na hradní mír!

Víme to všichni dobře: skutečným hybatelem historie jsou velké společenské procesy. Pokud to nepochopíme, nerozumíme ničemu. Ale je s nimi bohapustá nuda.

S dějinami je to jako s kuchyní: musíme vařit z mouky, masa, tuku a vajíček. Ale hostinu z toho všeho udělá teprve špetka soli, trochu tymiánu, stroužek česneku, zrnko koření. Pomáda a naslouchadlo. Bez nich je historie jen těžko stravitelná kaše.

Dopřejme si trochu těch pikanterií, ale pozor, všeho s mírou.