Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Jaroslav Jírů publicista

Už několik desítek let něco se zájmem pozoruji. Nazývám to "kradením obřadů".

Za totality se to týkalo zejména pohřbů. To bylo tak: vyloučili člověka z KSČ, propustili ho z KSČ, propustili ho z místa a pak mu ještě ukradli rozloučení s tímto světem.

Zažil jsem to v roce 1981, kdy zemřel člověk, který kdysi rozhodl o tom, jakým směrem se bude ubírat můj život, Miloslav Disman. Patřil jsem kdysi do jeho souboru a on mne naučil mnohému, co jsem pak používal celý život. Mimochodem také číst na mikrofon.

Miloslava Dismana vyřadili po roce 1968 ze strany a pak ho rychle poslali do penze. Když jsem přišel na ten smuteční obřad, nestačil jsem se divit.

Mezi truchlícími seděl jeden z nejhorlivějších normalizátorů Pavel Nykles a cosi šeptal svému příteli Svatoplukovi Dolejšovi. Věnce ke katafalku kladli pionýři s červenými šátky.

A smuteční řeč držel Josef Vinklář. Člověk, který před čtyřmi lety, v době antichartistického šílení, prohlásil v televizi, že dismanovec Pavel Kohout podepsal vcelku zákonitě ten ohavný dokument, protože byl darebákem už v mládí, kdy s ním chodil do Dismanova souboru.

Ze ztroskotance a samozvance - tak nám přece říkala Jiřina Švorcová - byl na loučení s tátou Dismanem Karel Kyncl, Oldřich Kryštofek a několik desítek dalších. Varhany dozněly a my jsme se pak rozcházeli jako lidé z těch normalizovaných pohřbů, jedněmi dveřmi psanci a druhými soudruzi ex offo.

Po listopadu 1989 jsme si řekli, že nejsme jako oni a místo pohřbů se začaly krást křtiny.

Dětí se rodilo čím dále tím méně a nemohly se tedy bránit. Místo novorozenců se začaly křtít knihy. Nikoli svěcenou vodou, ale šampaňským při rautu. Jsou to velké mše naší doby.

Společenské rubriky a televizní zprávy jsou toho plny. Křtí se paměti policejních náčelníků i erotické výpovědi donchuánů. Většině předsedá Pavel Dostál. Tu s nezbytnou šálou a náušnicemi, jindy v roláku či sněhobílé košili s vázankou. Je to pravý maratonec rautů. Je všude a nikde nechybí - snad jen na vlastním ministerstvu. Jak to může všechno stihnout, co tomu řeknou jeho játra?

Jsou to velké obřady tlusté čáry za minulostí. Chartu 77 tu zastupuje Jiří Dienstbier a Pavel Landovský, nezničitelný šoubyznys z doby totality i po listopadu - změny byly téměř neznatelné - František Janeček a Ladislav Štaidl. Zásady, názory, minulost - to všechno se odkládá v šatně. Charta, anticharta, ach, kdeže loňské sněhy jsou!

Tak teď vzpomínám na ten normalizační pohřeb skoro s lítostí. Když jsme z něj odcházeli, ani nás ve snu nenapadlo, že bychom se měli jít objímat s Pavlem Nyklesem.