Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Jaroslav Jírů publicista

Jedním z nejrozsáhlejších podniků totalitního režimu v padesátých letech byla takzvaná jiráskovská akce.

Zdeněk Nejedlý, v němž se zapšklé obrozenecké vlastenectví snoubilo s leninismem, se rozhodl vydávat v masových nákladech knihy Aloise Jiráska.

Stál jsem na prahu dospělosti, ale zdálo se mi to už tehdy směšné. Věděl jsem dobře, že učitel dějepisu a oblíbený vypravěč z Hronova nebyl žádný soudruh, ale národní demokrat, tedy člověk ve spektru Masarykovy republiky, velmi pravicový a napsal předmluvu k Pamětem Radoly Gajdy.

Lidé se tehdy bavili tím, jak Nejedlého cenzoři zcela bezostyšně zasahovali do Jiráskových textů a upravovali je tam, kde se hovořilo o církvi, svátostech a jiných věcech zcela odporujících jedinému revolučnímu učení.

Od té doby uplynulo mnoho vody, ale leninská cenzurní praxe ještě nevymřela.

Shodou okolností právě v době, kdy se pan prezident Klaus dostavil na velvyslanectví Čínské lidové republiky v Praze a byl tam spolu se soudruhy Ransdorfem a Grebeníčkem vřele přivítán, jsem se v pařížském Mondu dočetl, že v Pekinu vyšly Paměti Hilary Clintonové.

V počtu dvou set tisíc výtisků, tedy mnohem menším než životopis anglického fotbalisty Davida Beckhama, ale nebuďme neskromní. Vyšly, abychom tak řekli, po nejedlovsku, i když ne tak docela.

Tak například pověstná aféra s Monikou Lewinskou, kterou by asi obrozenecká pruderie rudého dědy nestrpěla, je prý v čínském cenzurovaném vydání otištěna v plném rozsahu.

Ale na jiných místech cenzorova tužka řádila jako pominutá. Tam, kde Hilary Clintonová vyzdvihla statečnost čínského obránce lidských práv Harryho Wu, se pekinský čtenář dozvěděl, že je to špion.

Tam, kde se choť bývalého amerického prezidenta rozsáhle rozepisuje o tom, jak na ni neblaze působilo prostředí čínského hlavního města při proslulé konferenci o postavení žen ve světě v Pekinu v roce 1995, byl proveden rozsáhlý škrt.

Stejně byla vynechána pasáž o mikrofonech, které Hilary našla ve svém hotelovém pokoji. Ani o jejím kritickém vztahu k průběhu zasedání se čínský čtenář nic nedozví.

Hilary pak přijela do Číny se svým mužem na oficiální návštěvu v roce 1998. Při návštěvě náměstí Tiananmen si vzpomněla na to, co se tam odehrálo před devíti lety a nemohla se ubránit dojetí. Také tato pasáž byla z knihy vypuštěna.

A tak se americký vydavatel Simon a Schuster rozhodl čínského nakladatele žalovat a Hilary Clintonová je hluboce pobouřena.

Čínská totalita se modernizuje. V ulicích Šanghaje září neony stejně jako v New Yorku nebo Paříži.

Zdejší podnikatelé si najímají konkubíny jako kdysi jejich předchůdci z doby poslední císařovny. Číňan si může otevřít obchod, hrát na burze, dokonce i používat internet, který je ovšem ostře sledován, aby se v něm neobjevily závadové myšlenky, jak kdysi říkali naši soudruzi.

Je to v té Číně už skoro jako ve svobodném světě. Skoro. Ale nad hlavami Číňanů visí stále jako Damoklův meč cenzorova tužka. Jako nad námi za Nejedlého.