Z pera Jiřího Peňáse
V pražském Rudolfinu budou ještě měsíc vystavena výtvarná díla z pozoruhodného období českého umění, z časů vrcholného stalinismu, tedy přibližně z let 1948 až 1953.
 |  |  |  |  | | | Vedle miliónů mrtvých, kteří zůstali za Stalinovou epochou, jsou všechny barevné a kýčovité obrazy a sochy, jen nepodstatnou krajkou na obrubě rubáše. | |  |  | |  | Výstava končí 25. února, což je datum, které, jak jsem si ověřil, neříká skoro nic už ani některým mým vstevníkům, přestože dvě třetiny života žili pod jeho nešťastným vlivem.
Možná je škoda, že pořadatelé čas výstavy neprotáhli ještě o jeden týden, do 5. března, protože to je také velkolepé, vlastně ještě velkolepější datum, které navíc letos bude krásně zaobleno.
Toho dne uplyne 50 let ode dne, kdy se odebral k Pánu, ale spíš k ďáblu, iniciátor stále zarážející exploze uměleckého primitivismu, jehož zloměk můžeme na výstavě vidět, sám velký Stalin.
Vedle miliónů mrtvých, kteří zůstali za Stalinovou epochou, jsou všechny ty barevné a kýčovité obrazy a sochy, jen nepodstatnou krajkou na obrubě rubáše.
Ta „díla" tady zbyla, sice odsouzena po většinu času k živoření v depozitářích, ale zatímco kosti obětí se pomalu rozpadají, ony pořád ještě jásají a tančí. Již sice jen samy pro sebe, bez síly někoho vzít do kola a roznítit v něm ten omamný žár, ale jejich výraz se nemění.
Stále ty plechové tlamy, robustní samice, pokleslá symbolika, v níž i pěticípá hvězda, starý symbol pythagorejců a pěti svatých ran Kristových, se změnila v jakousi rozcapenou rudou gymnastku, cvičící na komínech čadících hutí a fabrik.
Panoptikum v Rudolfinu bliká už jen slabým odleskem někdejší záře. Vlastně jsou to většinou kýče, které až na výjimky ani zdaleka nedosahují řemeslné úrovně svého formálního vzoru - akademické malby devatenáctého století.
Přesto z nich jako King Kong vystupuje jedna skutečně fascinující bytost, právě Stalin, tvor mezi přízrakem a skutečností.
Dva dny před tím, než oficiální zpráva Sovětské informační agentury oznámila, že milovaný vůdce k nekonečnému zármutku všeho lidstva, skonal, se prý na obloze ukazovaly zvláštní jevy. Vzpomínají na ně pamětníci a lze o nich najít zpráv v tehdejším tisku.
Na večerním nebi prý zázářila velká ohnivá koule, která proťala oblohu směrem od východu k západu. Zanechávala za sebou ohnivou stopu a na horizontu zhasla. Luna prý plula obklopena stříbrně planoucím diskem, kterou ohraničovala pestrobarevná duha.
Celé to jistě působilo fantasticky a démonicky, jako by zásvětní mocnosti připravovali svému poslu - Luciferovi - nebeské světelné představení.
Zbývá ještě celý měsíc do oslav onoho skonu. Přípravy by se ale neměly podcenit. Bude jistě zajímavé sledovat, jak se jich ujmou v zemi, kterou oslavenec připravil o šedesát milionů lidských bytostí. A jak se asi k výročí postaví naši komunisté, kteří nedávno defacto rehabilitovali kotě z jeho vrhu, Gustava Husáka.
Právo na Stalinovu smrt by však nemělo být přenecháno jen těm, kteří z jeho mléka tu skrytě, tu otevřeně usrkávali a usrkávají.
Stalin patří všemu lidstvu a den jeho dopeklavzetí by měl být připomínán jako datum, kdy praskla ďábelská obruč a kdy si ztýraná duše tiše, ale po letech temna přece jen s nadějí vydechla. |