Z pera Martina Valáška
Když mi v pátečním odpoledni zazvonil na stole telefon a na druhém konci se ozval unavený a zastřený hlas profesora Alexandra Sticha - že plánovaná operace prý dopadla dobře, a jestli bych mu nemohl obstarat Lidové noviny - věřil jsem, že je vše v pořádku.
 |  |  |  |  | | | Alexandr Stich byl až do posledních dnů, doslova do posledních okamžiků svázán s pražskou filozofickou fakultou a hlavně - s jejími studenty bohemistiky. | |  |  | |  | Když mě o dva později zastihla zpráva, že Saša před několika okamžiky zemřel, nemohl jsem tomu uvěřit.
Vzpomínky, které se mi v tu chvíli rozeběhly hlavou, mě vracely na samý počátek devadesátých let, kdy jsme oba přišli poprvé na fakultu - on, vynořivší se z nuceného tuskula redakční korektorny, já, odhodlaný adept bohemistických studií.
A vzpomínky pokračovaly - desítky hodin společných diskusí v seminářích, které se protáhly do pozdních hospodských nocí, stovky hodin práce nad různými texty, edicemi, slovníky, hodiny a dny strávené na cyklistických vyjížďkách po středních a západních Čechách, ale třeba i po irském Dinglu či Connemaře.
Alexandr Stich byl bohemista, literární historik, editor, univerzitní pedagog, kulturní publicista a především - velká a nepřehlédnutelná osobnost.
Se sebejistou graciézností se pohyboval na poli jazyka, literatury i historie, a to nejen české, ale - a to je třeba zdůraznit - i evropské. Jeho obrovskou předností bylo nalézání a mapování oněch temných a neprozkoumaných mezioborových území.
O tomto interdisciplinárním přístupu svědčí i podtitul jeho knížky Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi; zní "lingvo-literární studie".
Alexandr Stich byl až do posledních dnů, doslova do posledních okamžiků svázán s pražskou filozofickou fakultou a hlavně - s jejími studenty bohemistiky.
Pro mnohé z nich - i pro autora těchto řádků - bylo setkání s ním rozhodujícím impulsem a mezníkem na další životní cestě.
Jako zkušený a pečlivý redaktor a editor připravil k vydání desítky knih. Zároveň byl vždy uznávanou editorskou autoritou a často i poslední instancí pro každého, kdo se dostal při textologické práci do úzkých.
Svojí poslední velkou edicí Kořínkových Starých pamětí kutnohorských nastavil vydavatelskou laťku do výšin stěží překonatelných. Nejsme myslím dnes ještě s to nahlédnout hloubku ztráty, kterou bohemistickému a slavistickému světu jeho odchod způsobil.
Možná ale že profesor Stich nezemřel. Jenom se přesunul do jiného, jemu libého rostoru "zdravohojitedlných studánek", "anjelíků rozkochaných" a poutních míst.
Možná právě v těchto okamžicích sedí v hospůdce u Panušků v Žinkovech nebo u Radů v Partolticích, před sebou půllitr piva, korektury Rosova rukopisného slovníku ze 17. století, a je mu dobře.
A možná že s ním tam u stolu sedí i Jan Kořínek a Matěj Václav Šteyer a Václav Jan Rosa a Josef Bonaventura Pitr a Milota Zdirad Polák a Josef Kajetán Tyl a Karel Havlíček Borovský a Alois Jirásek.
A ten stůl musí být hodně velký, protože přicházejí další a další a tiše usedají. Všichni ti, jimž se profesor Alexandr Stich věnoval s láskou a péčí svrchovaně otcovskou. |