Z pera Břetislava Rychlíka
Často si skoro bezděčně a spontánně pomyslím, že žiju od pádu komunismu v nejlepším režimu svého života a hned jedním dechem pro sebe dodávám, že je to přesto jaksi otravné.
 |  |  |  |  | | | Komunismus není členství v komunistické straně, komunismus je mentalita. | |  |  | |  | Jako by člověk byl obtékán dennodenní omáčkou trapnosti.
Zkraje devadesátých let jsem si to pro sebe pojmenovával tak, že se dlouho rozkládá zdechlina starého režimu.
Teď si uvědomuju, že systém zkapal, ale jeho dědictví žije dál v tisíci neviditelných částičkách, běžných činech, úkonech, zvycích, obyčejích všedního života.
To mi připadá truchlivější a jako větší nebezpečí, než viditelná praktická zločinnost mafií. Komunismus není členství v komunistické straně, komunismus je mentalita.
Okolnosti provázející prezidentský volební tobogán jsou navenek důstojné.
Vznešený pražský hrad, sídlo vládců, zdi, štuky, lustry, korunovační klenoty nablízku, důstojné dámy, seriózní pánové a samotná chvíle volby také velmi kultivovaná napohled.
Ale ten jarmak a kolotočářství zepředu, zezadu a kolem.
Co mne od této volby napadá často je to, jak asi jednají třeba při volbě a rozhodování o všem méně významném, když prezidenta nabízejí jak levné zboží, které se jenom tváří, že je skutečnou značkou.
V roce 1989 mi v městečku Borisoglebsk ve voroněžské oblasti tehdejšího sovětského impéria vstoupil do hotelového pokoje bez zaklepání vyžilý muž v černých brýlích zrcadlovkách, s prstenem na ruce a podivuhodné teplákové soupravě. Měla tři křivě a šlendriánsky přišité pruhy světoznámé firmy Adidas.
Tato divná figura pravila, že je z místní mafie, že mne sledují už několik dní a také mi nabízí obchod. Vymění moje džíny, bundu, walkmana a fotoaparát Canon za teplákovou soupravu Adidas.
Ani jsem nevstával z postele a pravil mu, ať jde rychle na chodbu, zavře za sebou dveře a už se nikdy neukazuje. Stačilo jenom suveréně zvýšit hlas a ukázat rezolutně za dveře.
Mužík se lokajsky nahrbil a polekaně vycouval ze dveří, když se otočil a zavíral devótně, uviděl jsem na jeho zádech nápis Adidas.
Křivolaký a azbukou. Kolega režisér mi pravil, že tepláky šijí "místní mafiáni" za dlouhých večerů doma.
Tak na mne působí celá ta volba prezidenta. Před občany sebevědomá politická moc, která bez zaklepání nabízí prošlé zboží, spíchnuté kdesi v příšeří partajních sekretariátů.
Jak všichni zesměšňovali dopředu, aniž se prstíčkem kamkoliv dral, Zdeňka Svěráka. Jak disident komunistických estrád Ivan Mládek měl z něho veselou ideologickou prču na volebních mítincích.
Tentýž Mládek, který se na rozdíl od Svěráka ani neomluvil za podpis Anticharty, poněvadž je přesvědčen, že Chartu podepsali samí komunisti a on statečně protestoval proti nim.
V hurónském smíchu předvolebních agitací jediné správné pravice mu možná nikdo nemohl říct, kdo byl Jan Patočka, Václav Černý či kdo je Zdeněk Rotrekl.
Profesoru Tomáši Halíkovi, který by se mi jako prezident zamlouval, stačilo, že ho mezi řečí akademicky zmínil Václav Havel, už byl doživotně stigmatizován jako znectěný.
Týden, co týden televize vysílá ztracenou duši národa, svědectví o nikdy neukončeném vyrovnání se zločiny totality.
Po třinácti letech svobody, o kterou se většina z nás nezasloužila, se partajní kandidáti na prezidenta, Miloš Zeman i Václav Klaus beze studu plazí po kolenou před komunisty.
To není politická krize, která demokracii posiluje a očišťuje. To je krize hodnot, které v sobě tito pánové a jejich ctitelé nesou. |