Z pera Miloše Rejchrta
"Jsem ohromen," vyznal se ze stavu své duše senátor Vladimír Železný poté, co mandátový a imunitní výbor horní komory parlamentu doporučil vydat jej trestnímu stíhání.
Ohromení se ovšem ještě může proměnit v uspokojení, neboť Železný nebude vydán rameni světskému, pokud se senátní plénum k stanovisku svého výboru nepřipojí. Asi vydán bude, ale raději se nesázet.
Možná, že Železný přesvědčí své kolegy, že jeho stíhání pro podvod a poškozování věřitelů je politickou šikanou.
Však pan senátor Doubrava, komunista Čech a Moravy, hlasoval ve výboru proti vydání. Pan Železný ho prý přesvědčil, že policejní důkazy proti němu jsou zmanipulované.
Když Železný přesvědčí takhle kovaného, snadno by mohl získat ty váhavější, které před přesvědčovacími schopnostmi veleúpěšného velekapitalisty nechrání ani třídní instinkt.
S imunitou našich poslanců a senátorů budou problémy tak dlouho, dokud oni sami tento institut nezruší či alespoň zásadně neomezí. K tomu někteří mají sklony, ale jen před volbami, po volbách už ne.
Železný, Doubrava a členové imunitního senátního výboru za ODS zatím byli v menšině, ale samo jejich pojetí imunity menšinové není.
Slýcháme od našich zastupitelů často, že orgány státní moci by se mohly dopouštět na poslanci či senátoru šikany pro jeho politickou orientaci, tudíž imunita je nutná.
Toto zdůvodňování poslanecké imunity se mi jeví zvláště cynické.
Co máme dělat my, neposlanci a nesenátoři, když si na nás zasedne třeba místní policista, politickou orientací mažnákovec, který losnovce bytostně nesnáší? Co dělat proti zvůli státní moci?
Nic se s tím nedá dělat, říkají naši zvolení zástupci, jedině zvolením do parlamentu či senátu uniknete tomu, aby si vás policejní manipulanti a mstivá justice vychutnali až do úplného ukojení svých temných vášní.
Je pravda, že poslanecká imunita se v evropských dějinách objevuje tam, kde se objevuje parlament.
Francouzská ústava z roku 1791 však jednoznačně vytyčuje smysl tohoto institutu, když říká:
"Poslanci nemohou být stíháni, obviněni ani souzeni za názory, které vyslovili při zasedání zákonodárného sboru."
Dnes za vyslovení svých názorů nemůže být stíhán nikdo, demokracie přece jen pokročila.
Speciální výsada svobody slova pro poslance je tedy nadbytečná, zatímco a jeden ze základních principů demokracie, rovnost občanů před zákonem, určitě nadbytečný není.
Dlouholetý přítel, nedávno zvolený za poslance v kantonu de Vaud ve Švýcarsku, se mi pochlubil rozsahem své poslanecké imunity.
V době zasedání zákonodárného sboru smí parkovat ve městě v modré zóně nejen povolené dvě hodiny, ale celý den.
Dokonce i když má jen zasedání výboru, auto mu neodtáhnou ani ho nepokutují, musí ale ke své poslanecké parkovací kartě přiložit ještě pozvánku na zasedání.
Pozvánka opravňuje držitele, pana poslance, k parkování od - do. Menším, ale nepřehlédnutelným písmenem tam je psáno, že zneužití se trestá.
Přeji našim zvoleným zástupcům imunitu po švýcarsku. |