Z pera Ljuby Václavové
Před časem mě požádali stárnoucí bratranci a sestřenice, abych jim pomohla sestavit rodokmen našeho rodu. Ne pro nás, ale pro naše děti a vnuky.
Dohledat své prababičky a pradědečky šlo snadno - všechny české rodiny v době protektorátu musely dokladovat svůj árijský původ opisy křestních listů svých předků po tři generace nazpátek.
A tak jsem přišla na to, že otec mého dědečka z matčiny strany se jmenoval František Desperát, narodil se v roce 1851 a jeho otec, tedy můj prapradědeček se jmenoval Matěj a byl synem Ivana a jeho ženy Doroty.
Maminka toho pradědečka byla Marie, její otec Matouš a maminka Barbora.
Dál už musím do matrik - a vida, ten Ivan nebyl vůbec Ivan, ale Jean, psal se d'Esperé, byl Francouz a objevil se tu někdy na konci 18. století.
Pátrám dál a protože všichni máme dvě babičky a dva dědečky, tak prababiček a pradědečků už máme osm. Praprababiček a prapradědečků šestnáct, v té další generaci už je jich třicet dva.
Jeden z těch mých dvaatřiceti prapředků byl Jánoš a přišel s manželkou Eržikou z Maďarska, další byl Juan ze Španělska, jeden z nich byl Daniel, jeho manželka byla Rebeka a přistěhovali se z Dolních Rakous.
Jejich cizokrajná příjmení se postupem času v zápisech počešťovala.
Má-li být rodokmen sepsán pro mé děti, nemohu zůstat u svého rodu a musím najít stejný počet předků svého muže.
Pro jejich děti, tedy pro vnuky musím vyzkoumat dalších šedesát čtyři prabáb a pradědků. Tak končím s číslem 128 předků.
Pomalu to dávám dohromady a uvědomuji si, jakou jsme úžasnou směsicí všech možných národů a že představa nějaké čistoty národní krve a rasy je naprostým nesmyslem.
Dál zjišťuji, že většina těch rodin byly rodiny s mnoha dětmi, deseti i patnácti. U mnohých dětí je ale datum narození i úmrtí hodně blízko sebe - do dospělosti tehdy přežívalo pět, šest dětí.
Jak ti naši předkové vypadali, dá se zjistit až z dob fotografií a tak prohlížím v rodinných archivech zažloutlé,řemeslně překrásné podobizny těch dávných rodin.
Je zajímavé zjišťovat, jak se rodové podoby stěhují z generace na generaci, někdy jednu přeskočí, aby se znovu objevil stejný rys u vnuků …
Zajímavá jsou i povolání těch předků – jsou tu jircháři, pláteníci, soukeníci, podruhové, pasíři, familienti, lazebníci - profese, o nichž většina z nás už nic neví a nedovede si představit, čím se ti lidé vlastně živili.
Jsou tam samozřejmě i vojáci, úředníci, učitelé, ale až do generace, která se narodila ve dvacátém století, tam není žádné ženské zaměstnání, kromě porodní báby.
Tak pomalu dáváme s bratranci a sestřenicemi ten obrovský rodinný seznam lidí dávno už zemřelých dohromady a najednou zjišťujeme, že těch, pro něž jsme to všechno dělali, je nějak málo.
Někteří máme dva vnuky, další jen jednoho, někteří žádného. Nerodíme se, vymíráme. Tak alespoň po nás tady zůstane ten rodokmen. |