Z pera Pavla Klusáka
O plzeňské opeře se mluví v širší než operní společnosti přinejmenším od inscenace Fibichovy Šárky.
Režijní postup zasadil děj do Československa padesátých let. A hle, i na konci let devadesátých to pokládal za nutné komentovat a řešit plzeňský magistrát.
Mezi argumenty nespokojených tehdy patřila malá odpovědnost vůči divákovi, na kterou, bylo řečeno, má takové městské divadlo myslet především.
Je dobré připomenout si tento tragikomický moment, chceme-li zmínit novou premiéru plzeňské operní scény.
Režisér Zdenek Plachý a dramaturg Jiří Šimáček přistoupili k inscenaci Verdiho Síly osudu s plným vědomím služby divákovi.
Rozhodli se uvést, řečeno jejich slovy, "první diváckou operu". Uspořádali mezi publikem vážné hudby průzkum, jaké operní představení by si vlastně přáli.
Na tomto místě zmiňme, že Plachý se Šimáčkem jsou zástupci brněnské company Střežený Parnass: ta ve svých scénických, ale i televizních vystoupeních využívá prvky dobře zavedené a známé kultury k aktuálním sdělením, výpovědi o mediálních a mocenských strategiích.
Lehce anarchističtí tvůrci z Parnassu nicméně při svém průzkumu opravdu dali volnou ruku diváctvu. Ptali se ho, nakolik je pro ně podstatná kvalita libreta, jaký význam přikládá kostýmům a výpravě, jak velkou podívanou od opery čekají nebo jaká je jeho nejoblíbenější barva.
Představení, které mělo premiéru v sobotu 25. ledna, pracuje s výsledky radostně až alibisticky.
Protože publikum zásadně odmítá posun směrem k současnosti, ale pohyb v čase nazpět mu nevadí, odehrává se Verdiho Síla osudu protentokrát v antickém Římě.
Zároveň ovšem diváci a posluchači nijak neakcentují kvalitu výpravy, proto se v antice mohou objevit neonové zářivky a Bakchova družina připomíná panáčky Michelin.
Do třetice se respondenti vyslovili proti škrtům a úpravám originálu: kdyby věděli, že Síla osudu se pak musí hrát po hokejovém způsobu na tři třetiny, možná by byli mírnější.
Přestože Střežený Parnass nenasadil Plzni na repertoár skandální absurditu, docela pádně se představením vyslovil proti blbství, jež provází alibistické zaklínání divákem.
Zprůměrovaný divák přece neexistuje, proto také plzeňský Verdi nakonec není sousto pro každého, ale spíš podezřele vyšinutý hybrid.
A teď si uvědomme, kdy se koná tento umělecký experiment: na prahu roku, kdy nejen zdejší operní abonenty čeká referendum o vstupu do Evropské unie, nemluvě o otevřené možnosti přímé volby prezidenta!
Plzeň je varující výsledek demokracie, která se zvrhla v klientskou diktaturu.
Nebylo by však marné, kdyby na metody Střeženého Parnassu rychle přešlo co nejvíc organizací: denní pohled na to, jak končí naše zprůměrované volby, by nás snad naučil volit ostražitě.
K Novému roku nám nedávno leckdo přál slovy "ať se splní všechno, co si přeješ": na to pozor!
Bude-li to u nás po všelidových volbách vypadat jako v operním představení s létajícími delfíny, nebude to ta Síla osudu, kterou lze shrnout a uzavřít v kritických sloupcích recenzentů. |