Daniel Kaiser
Václav Havel odchází z Pražského hradu tak, že si toho všimne i slepý. Se zahraničními státníky se loučil už loni v listopadu na pražském summitu NATO, sousedi přišli na řadu v posledním týdnu, kdy Havel navštívil Německo, Slovensko a v Praze přijal polského a rakouského prezidenta.
 |  |  |  |  | | | Havel býval nezpochybnitelná hvězda. Po třinácti letech jako by sebejistota vzala za své. | |  |  | |  | Včerejší umělecké pásmo k prezidentově poctě v pražském Národním divadle mělo být jakousi rozlučkou s domácím publikem. Bylo ale také svědectvím o rozpoložení, v němž Václava Havla zastihl konec jeho mandátu.
Dramaturgii večera v Národním měla na starosti první dáma Dagmar a podle toho to také vypadalo: pořadatelské opratě svěřila impresáriovi českého popu Janisi Sidovskému.
Na podiu vystoupilo na šedesát herců a hudebníků, někteří z nich by se před třinácti lety, když se v jednom pražském divadle poprvé pod jednou střechou sešli signatáři Charty 77, asi ani neodvážili projít kolem budovy.
Písničkáři Hutka a Třešňák, které komunistický režim vytlačil do exilu, a také legendární undergroundový soubor The Plastic People, se včera nezúčastnili. Z pochopitelného důvodu: rozlišovat se pořád musí.
Václav Havel rozlišovat přestal, lidé v jeho okolí krčí rameny: když je jednou prezident, měl by být prezidentem všech občanů. Ale pustit na jedno podium Martu Kubišovou a řekněme Karla Gotta je zhruba jako fúzovat Chartu a Antichartu.
Do civilu přitom Havlovi zbývají už jen tři dny. Nic mu nebránilo udělat si večírek s kulturní frontou den poté, co svlékne prezidentský frak.
Jenže ze včerejší akce čišela touha vzbudit pozornost a zájem veřejnosti: pořadatelé mezi Starou a Novou scénu Národního divadla nainstalovali velkou obrazovku a zmíněný manažer Sidovský ještě před svatvečerem prozradil, že "po programu se prezident Havel zastaví dole ve dvoraně a pozdraví se s občany".
Síla Havlova výkonu prezidentského úřadu dlouho spočívala v civilnosti a nenucené neformálnosti. Havel býval nezpochybnitelná hvězda. Po třinácti letech, které poznamenala smrt životní partnerky Olgy a vyčerpávající nemoc, už jako by ta sebejistota vzala za své.
Divák včerejší děkovačky kulturní fronty se jen těžko bránil dojmu, že prezident potřebuje za svou státnickou kariérou mermomocí udělat pěknou velkou tečku, která jen tak nevybledne, a že se mu k tomu hodí leckdo, kdo má popularitu a mohlo by se o něm jednou psát v encyklopediích pop music a filmu.
Na úplný závěr své kariéry se první český prezident v lecčems přiblížil svým oblíbeným londýnským rockerům z Rolling Stones. Pořád je to známka kvality, ale každá další sezóna, která prezidenta dělí od jeho zenitu, každý další pokus zapsat se do dvorany slávy ještě lépe a jinak, tu známku devalvuje.
Nějaký budoucí historik Václava Havla si jednou pravděpodobně oddechne: tenkrát v lednu 2003 bylo už opravdu na čase. |